ECLI:CZ:US:2002:4.US.20.02
sp. zn. IV. ÚS 20/02
Usnesení
IV. ÚS 20/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti K., v. o. s, zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2001, čj. 10 Ca 263/2001-29, rozhodnutí Finančního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 10. 2000, čj. 59085/00/086910, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2001, čj. 1002/130/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina").
V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatelka v podrobnostech uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty, vydaného Finančním úřadem v Jindřichově Hradci. Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka zejména ve skutečnosti, že soud se ztotožnil se závěry správce daně o údajné simulaci právního úkonu, aniž se zabýval věcnými námitkami stěžovatelky. Dovodil, že stěžovatelka nepředložila správci daně doklady, které by doložily oprávněnost nároku na odpočet daně, ačkoli tento závěr nemá oporu ve skutkovém zjištění správce daně, dokladovaném v protokolech o provedené daňové kontrole. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný rovněž ve vztahu k aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků ), ve kterém je stanovena jedna ze základních zásad daňového řízení, podle které se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně. Správce daně dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vlastníky nemovitosti, je úkonem simulovaným, když jeho účastníci účinky s tímto úkonem spojené pouze předstírají, aniž by chtěli vyvolat účinky s ním spojené. Stěžovatelka je přesvědčena, že je to jedině smluvní vůle subjektů, které právní úkon činí, z níž je nutné vycházet. Účastníci uzavřeli nájemní smlouvu určitě, vážně, srozumitelně, považují ji za platnou, na jejím základě je hrazeno nájemné, které bylo pronajímateli zdaněno. Správce daně tuto okolnost však nevzal v úvahu. Posouzení platnosti smlouvy lze podle názoru stěžovatelky považovat za předběžnou otázku. Jestliže o ní nebylo pravomocně rozhodnuto soudem, nemohl správce daně vycházet pouze z indicií shromážděných v průběhu daňové kontroly.
Z připojeného spisu vedeného ve věci daňového řízení Finančního úřadu v Jindřichově Hradci k čj. 59085/00/086910 a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 263/2001, Ústavní soud zjistil, že správce daně provedl u stěžovatelky kontrolu, jejímž předmětem byla daň z přidané hodnoty za období od 1. 4. 1997 do 30.6.2000. Při této kontrole bylo zjištěno, že stěžovatelka uplatnila odpočet daně při nákupu stavebního materiálu a služeb, které použila pro přestavbu rodinného domu ve vlastnictví fyzických osob. Účelem přestavby bylo vybudování jednak další bytové jednotky a rovněž dalšího nebytového prostoru - obchodu. Stavební práce uskutečnila stěžovatelka na základě smlouvy o nájmu nemovitosti, uzavřené dne 1. 6. 1999, ve které se zavázala provést výše zmíněnou vestavbu v půdním prostoru na své náklady s tím, že byt může stěžovatelka užívat pro potřebu společníků společnosti, případně jiných osob a nebytový prostor ke své podnikatelské činnosti. Správce po provedeném šetření dospěl k závěru, že smlouva je úkonem simulovaným, neboť cílem uzavření této smlouvy bylo získání bytu pro společníka stěžovatelky - dceru vlastníků rodinného domku, s možností uplatnit si z nákupu materiálu a služeb, použitých na jeho pořízení, odpočet daně z přidané hodnoty.
Na základě této kontroly vydal Finanční úřad v Jindřichově Hradci dne 30. 10. 2000 dodatečný platební výměr č. 98, čj. 59085/00/086910, jímž doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty ve výši 151 921 Kč. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, které se ztotožnilo se závěry správce daně. Stěžovatelka podala žalobu na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy podle části páté o. s. ř., ve které mimo jiné namítala i nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst.7 zákona o správě daní a poplatků, které se dotýká hodnocení uzavřené smlouvy o pronájmu. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nárok na odpočet daně upravený v ustanovení §19 odst.1 zákona ČNR č. 588/1992, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty), vzniká pouze v případě, je-li doložen řádným daňovým dokladem, kterým v daném případě měla být smlouva o pronájmu nemovitosti, potvrzující, že stěžovatelka se zavázala provést příslušnou úpravu a rekonstrukci nemovitosti. Tuto smlouvu, která měla dokladovat uskutečněné zdanitelné plnění, vyhodnotil správce daně jako simulovaný právní úkon. Soud tento závěr akceptoval a konstatoval, že byl-li uzavřením smlouvy o pronájmu sledován jiný účel, pak přijetí takového plnění není s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty daňově uznatelné a smlouva nemůže být dokladem pro doložení oprávněnosti nároku na odpočet daně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci Ústavní soud předestírá, že není další instancí v systému obecných soudů a neposuzuje rozhodnutí z hlediska jejich zákonnosti, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Je oprávněn zasáhnout do pravomoci obecných soudů pouze v případech, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Z hlediska ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků je správce daně oprávněn posoudit důkazy podle své úvahy, což ve spojení s předchozím ustanovením znamená, že jakýkoli právní úkon může být posuzován podle svého obsahu, nikoli podle formy, což se stalo i v daném případě, kdy nebyla ve věci podstatná formální perfektnost či vadnost smlouvy, jako daňového dokladu, ale právě obsah právního úkonu, který správce daně na základě provedených zjištění shledal úkonem simulovaným. Z tohoto hlediska neobstojí ani námitka stěžovatelky, pokud namítá, že o platnosti smlouvy mělo být pravomocně rozhodnuto soudem. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelka uplatnila své právo na ochranu, její námitky a argumenty správní orgány i soud odpovídajícím způsobem přezkoumaly a své závěry pak zdůvodnily.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu