ECLI:CZ:US:2002:4.US.244.02
sp. zn. IV. ÚS 244/02
Usnesení
IV. ÚS 244/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti mjr. JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. 3. 2002, čj. Na 148/2001-37, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 23. 10. 2001, čj. 66 C 11/2001-21, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 38 Ca 40/95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1995, čj. 38 Ca 174/95-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2000, čj. 28 Ca 324/99-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, čj. 28 Ca 4/2000-215, event. rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 14. 11. 1994, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 5. 1. 1995, čj. 2/95, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 23. 8. 1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 20. 10 1999, čj. 601/99, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 26. 10. 1999, čj. 192/99, Oznámení ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 10. 12. 1999, čj. 217/1999, rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Středočeského kraje ze dne 15. 12. 1999, čj. 738/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem ze dne 18. 4. 2002, doplněným podáním ze dne 3. 6. 2002, kterým byl upřesněn petit návrhu, s odvoláním na porušení jeho práv, chráněných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V doplnění ústavní stížnosti rovněž vyjadřuje nesouhlas s právními závěry, vyslovenými v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 379/01, ze dne 14. 3. 2002, kterým byl odmítnut jeho předchozí návrh.
Z obsahu připojeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj. Na 148/2001-37, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze, čj. 66 C 11/2001-21, ze dne 23. 10. 2001, o zastavení řízení, kterým se stěžovatel žalobou na obnovu řízení a pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 38 Ca 40/95, rozsudku téhož soudu ze dne 13. 10. 1995, čj. 38 Ca 147/95-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2000, čj. 28 Ca 324/99-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, čj. 28 Ca 4/2000-215.
Vrchní soud neshledal odvolání přípustné, neboť ve všech uvedených případech bylo rozhodováno o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy druhé o.s.ř. a dle ust. §250j odst. 4 o.s.ř., proti těmto rozhodnutím není přípustný opravný prostředek. O případně podaném opravném prostředku nelze navíc rozhodnout podle ustanovení části čtvrté o.s.ř., o opravných prostředcích, neboť použití ustanovení §201 a násl., resp. §228 a násl. o.s.ř. brání ust. §246c o.s.ř., které umožňuje přiměřené použití pouze ustanovení z části prvé a třetí o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ve správním soudnictví, až na výjimku (nevztahující se na tento případ), nejsou připuštěny opravné prostředky, není ani žádný funkčně příslušný soud, který by mohl o nepřípustném opravném prostředku rozhodnout. Tato chybějící funkční příslušnost představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a městský soud proto postupoval správně, když řízení dle ust. §104 odst.1 o.s.ř. zastavil. Stejně tak městský soud nepochybil, když při posuzování návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o bezúspěšné uplatňování práva, protože není funkčně příslušný soud k projednání žaloby pro zmatečnost, a žalobce se proto toto cestou nemůže domoci jím zamýšleného výsledku.
Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze nic vytknout, či je dokonce považovat za protiústavní, neboť zcela odpovídají platné právní úpravě a s ohledem na jednoznačné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci opakovaně vyjadřovat. Stěžovatel konečně ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje, pokud jde o rozhodnutí o zastavení řízení, porušení jeho práv, ale pouze odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, publikované pod č. 276/2001 Sb. a namítá, že nemá k dispozici účinný prostředek nápravy porušení práv. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu a zdůrazňuje, že jeho vykonatelnost byla odložena do 31. 12. 2002.
Vlastní obsáhlá argumentace ústavní stížnosti se pak vztahuje k dalším v záhlaví ústavní stížnosti uvedeným rozhodnutím.
O ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím však již jednak bylo ze strany Ústavního soudu rozhodováno (naposledy usnesením Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 379/01, ze dne 14. 3. 2002) a jejich projednání brání překážka věci rozhodnuté, a jednak se ve vztahu k těmto rozhodnutím, s ohledem na to, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 19. 4. 2002, očividně jedná o ústavní stížnost zjevně podanou po lhůtě stanovené zákonem, neboť dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Pokud jde o námitky proti usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 379/01, ze dne 14. 3. 2002, Ústavní soud uvádí, že proti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu není ani ústavní stížnost ani odvolání přípustné (srov. čl. 89 odst. 1 Ústavy ČR, §43 odst. 3, §60 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na což byl stěžovatel v tomto usnesení výslovně upozorněn. Řízení před Ústavním soudem v České republice je řízením jednoinstančním, rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná, a Ústavní soud se proto opakovanými námitkami stěžovatele již nemůže zabývat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a), dále jako návrh nepřípustný dle ust. §43 odst 1 písm. e) a jako návrh podaný po lhůtě dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 28. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu