ECLI:CZ:US:2002:4.US.532.02
sp. zn. IV. ÚS 532/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) L.M., 2) N. M., a 3) E. M., (obou zastoupených matkou L.M.), všech zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2002, čj. 5 A 749/2000-37, a rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 31. 12. 1999, čj. U 891/AŘ-99, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra ČR, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2002, napadly stěžovatelky v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi byly dotčeny na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 14 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak v podstatě tím, že v daném případě k řádnému a zákonu odpovídajícímu rozhodnutí o neudělení azylu stěžovatelkám byl jednak nedostatečně zjištěn skutkový stav nezbytný k věcně správnému rozhodnutí, jednak ani právní posouzení věci není v souladu se všemi jejími aspekty. Pokud potom k podané žalobě ve správním soudnictví rozhodoval Vrchní soud v Praze v intencích hlavy třetí o.s.ř. (patrně měly na mysli hlavu druhou části páté o.s.ř.), tato procesní úprava nerespektuje požadavky zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to z důvodu absence plné jurisdikce na straně soudu. Po zevrubné rekapitulaci předmětného řízení a nesouhlasné argumentaci a polemice se závěry orgánů veřejné moci stěžovatelka 1) poukázala též na odepření práva její starší dcery [stěžovatelky 2)] být slyšené před soudem, ačkoliv tento důkaz byl k provedení jejím právním zástupcem navržen, jakož i na neprovedený výslech A. B., který mohl vnést jasno co do opodstatněnosti tvrzení ohledně jejich pronásledování na území Ruské federace. Rovněž správní orgány nedostály své povinnosti ve smyslu §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, když nezajistily "jiná tvrzení a důkazy k objektivnímu posouzení všech okolností projednávaného případu". Konečně také vznesla výhradu týkající se toho, že v řízení před správními orgány nebyla zastoupena právním zástupcem, ačkoliv toho bylo s ohledem na její neznalost českého práva a nezpůsobilost erudované argumentace podle jejího přesvědčení zapotřebí.
Ústavní soud se za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti seznámil s předmětnou věcí na základě připojeného spisu Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 5 A 749/2000), z něhož vyplynulo, že stěžovatelka 1) požádala dne 17. 6. 1999 o přiznání postavení uprchlíka, o kteréžto žádosti bylo rozhodnuto (k podanému rozkladu) negativním konečným rozhodnutím (o nepřiznání postavení uprchlíka) ministra vnitra ČR ze dne 31. 12. 1999, čj. U 891/AŘ-99. K opětovné žádosti o udělení azylu Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutím ze dne 23. 3. 2000, čj. U-472/VL-14-P10-2000, nevyhovělo návrhu pro nesplnění podmínek uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, odst. 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdy platném znění, když ve výroku současně konstatovalo, že se na žadatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. K podanému rozkladu rozhodl ministr vnitra ČR (čj. U-376/AŘ-2000 ze dne 25. 7. 2000) zamítavým výrokem a napadené rozhodnutí o neudělení azylu potvrdil s tím, že výrok rozhodnutí se vztahuje i na nezletilé děti žadatelky [tj. na stěžovatelky 1) a 2)].
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze posléze podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. zamítl žalobu stěžovatelek směřující do naposled citovaného rozhodnutí ministra vnitra ČR. Po provedeném řízení shledal, že ve věci rozhodující správní orgány daly žadatelce [stěžovatelce 1)] dostatečný prostor pro uvedení všech okolností, které ji původně k odchodu ze země (Ruské federace) vedly a na základě nichž poté podala návrh na udělení azylu. Ačkoliv nerozporovaly tvrzení stěžovatelky, konstatovaly, že charakter popsaných a tvrzených útoků vůči žadatelce i jejím dětem byl veden ze strany fyzických osob, který současně nemůže být hodnocen jako pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., když poukázaly na to, že původcem tohoto pronásledování musí být stát či státní orgány nebo takové jednání musí být státem přímo či nepřímo podporované (tolerované). Nebylo ani doloženo, že by se příslušné orgány školy či policie přiměřeným způsobem k těmto zajisté (co do konkrétních skutečností vztahujících se ke stěžovatelkám) nežádoucím jevům přiměřeným a odpovídajícím způsobem nepostavily, ačkoliv sama žadatelka má za to, že jej za takový nepovažuje. Stejně tak v případě namítaného porušení čl. 8 Úmluvy soud uvedl, že státní orgány nezasáhly do soukromého a rodinného života, ani do práva bydlení stěžovatelek žádným aktem, u něhož by bylo lze ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva zkoumat, zda šlo o akt zákonný, sledující legitimní cíl a nezbytný v demokratické společnosti. Ve vztahu k této výhradě s poukazem na vlastní tvrzení žadatelky (stěžovatelky) nečinnost příslušných orgánů neshledal. V naznačeným souvislostech k otázce pojmu "pronásledování z důvodu rasy, národnosti atd." odkázal na své již dříve vyslovené stanovisko, podle něhož "pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky, že tedy nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, tajně podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt." Soud rovněž poukázal na to, že správní orgány vycházely mimo jiné i ze zprávy MZV USA o situaci na poli lidských práv v Ruské federaci v roce 1998 a zdůraznil, že v případě udělení azylu se jedná o institut výjimečný, jehož účelem je poskytnout ochranu tomu, kdo ve státě, jehož je občanem, cítí skutečně obavu z pronásledování z důvodů v zákoně uvedených, a to obavu opodstatněnou vzhledem k trvající situaci v příslušné zemi. Nelze tak připustit účelové využití tohoto institutu k legalizaci pobytu cizince na území cizího státu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal Vrchní soud v Praze k ústavní stížnosti zevrubné a vyčerpávající vyjádření, v němž vývody stěžovatelek odmítl. Kromě jiného zdůraznil, že právo slyšení nezletilé N. M. nebylo soudem odepřeno, když návrh byl předložen soudu in eventum k doplnění toho, co uvedla matka obou nezletilých žalobkyň a jejich právní zástupce na něm netrval. Návrh na provedení důkazu výslechem A. B. před soudem ani správním orgánem nebyl vznesen a námitka, podle níž měla mít žalobkyně právního zástupce již v průběhu správního řízení v žalobě předestřena nebyla. Účastník řízení rovněž dodal, že nad rámec již uvedeného před vynesením svého rozsudku vycházel i ze závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o ochraně práv dětí, jakož i ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, popř. její zamítnutí.
Stejně tak odmítlo výhrady stěžovatelek ve svém vyjádření ze dne 2. 10. 2002 i Ministerstvo vnitra ČR, které uvedlo, že se zabývalo jejich tvrzeními z pohledu všech v úvahu přicházejících ustanovení zákona, splnění podmínek pro jejich aplikaci ve smyslu možnosti udělení azylu však neshledalo. Závěrem nad rámec věci dodalo, že na základě sdělení příslušných orgánů Služby cizinecké a pohraniční policie uzavřela L. M. dne 20. 7. 2002 sňatek s občanem České republiky a v současné době probíhá řízení o žádosti povolení k pobytu dle ust. §65 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., která byla podána dne 16. 9. 2002.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální předpoklady požadované zákonem, Ústavní soud konstatuje, že v části, v níž stěžovatelky brojí proti rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 31. 12. 1999, čj. U 891/AŘ-99, se jedná o návrh nepřípustný, neboť jím bylo rozhodnuto o první žádosti stěžovatelky 1) o udělení azylu (resp. přiznání statutu uprchlíka) a toto rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví nebylo napadeno. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze potom bylo rozhodováno o žalobě směřující do rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 25. 7. 2000, čj. U-376/AŘ-2000 (ústavní stížností nenapadeného). Proto byla ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 31. 12. 1999, čj. U 891/AŘ-99, pro nepřípustnost odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.]. Z uvedeného důvodu se stal bezpředmětným také návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2002, čj. 5 A 749/2000-37, Ústavní soud odkazuje na jeho obsáhlé, logické a přesvědčivé odůvodnění (§157 odst. 2 o.s.ř.), ke kterému netřeba ničeho dodávat, když v této souvislosti zdůrazňuje, že právo na soudní ochranu vymezené v čl. 36 Listiny nelze interpretovat tak, že soud je povinen přijmout výklad práva tak, jak je na něj nahlíženo účastníkem řízení (stěžovatelkami). Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, kterážto situace v projednávané věci podle přesvědčení Ústavního soudu evidentně nenastala (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 74/02). Tvrzený zásah do ostatních ústavně zaručených práv v postupu označeného soudu rovněž shledán nebyl.
Pro úplnost se sluší dodat, že na udělení azylu z humanitárního důvodu ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb., jak na tuto možnost poukazují ve shodě s řízením před orgány veřejné moci stěžovatelky, není právní nárok a správní uvážení co do posouzení případu hodného zvláštního zřetele se pro svou povahu z přezkumné činnosti Ústavního soudu, jakož i v projednávané věci rozhodujícího obecného soudu, zjevně vymyká. Byť by se tedy tvrzené skutečnosti ze strany stěžovatelek jevily i Ústavnímu soudu nikterak bezvýznamné a nevzbuzující pochyb o jejich závažnosti a zřejmém nežádoucím dopadu do osobní sféry stěžovatelek a činily jejich lidsky důstojné soužití s občany Ruské federace problematickým, nezbývá než v intencích pohledu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) konstatovat, že z hlediska zákonem stanoveného postupu lze Vrchnímu soudu v Praze, který se danou věcí odpovědně zabýval, ztěží cokoliv vytknout.
K výhradám stěžovatelek stran dokazování a právního zastoupení ve správním řízení je nadto třeba připomenout, že ve správním soudnictví se uplatňuje zásada dispoziční a koncentrační (249 odst. 2, §250h o.s.ř.), v důsledku čehož správní soud přihlíží pouze k tvrzením účastníků uplatněným v opravném prostředku a ve lhůtě k tomu zákonem určené (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 164/97). Pakliže stěžovatelky namítají nedostatečné zjištění skutkového stavu neprovedením výslechu A. B. a vznášejí výhrady vůči tomu, že nebyly, resp. stěžovatelka 1) v řízení před správními orgány zastoupena právním zástupcem, ačkoliv by to bylo podle jejího přesvědčení žádoucí, nezbývá než poukázat na skutečnost, že tak činí až v ústavní stížnosti, tudíž k těmto tvrzením nelze bez dalšího při jejím projednání přihlížet (srov. obdobně nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, sp. zn. III. ÚS 161/01).
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Praze postupoval způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelek nedošlo, a proto ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2002, čj. 5 A 749/2000-37, pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, když ve zbylém rozsahu tak učinil pro nepřípustnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, jak již uvedeno výše.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu