ECLI:CZ:US:2002:4.US.615.01
sp. zn. IV. ÚS 615/01
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Mgr. M. L., proti oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, za účasti Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení, takto:
Oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001,
čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního
úřadu ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora
označených rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen
"NBÚ") o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými
skutečnostmi ve smyslu ustanovení §36 zákona č. 148/1998 Sb.,
o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je příslušníkem
Policie ČR a s ohledem na své pracovní zařazení přichází do styku
s utajovanými skutečnostmi. Bezpečnostní prověrka II. stupně byla
NBÚ zahájena 6. května 1999 a dne 11. června 2001 mu bylo zasláno
oznámení, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, o nesplnění podmínek pro vydání
osvědčení. Stěžovatelem podanou stížnost ředitel NBÚ po
přezkoumání průběhu a vyhodnocení bezpečnostní prověrky
rozhodnutím ze dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, zamítl.
Stěžovatel byl s ohledem na uvedená rozhodnutí převeden na jinou
práci, kde nepřichází do styku s utajovanými skutečnostmi pro
příslušný stupeň utajení. Ztratil tak možnost pracovat ve své
dosavadní funkci a vykonávat povolání, které si zvolil zcela
svobodně v souladu s ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny. Za
zásadní pak stěžovatel považuje tu skutečnost, že podle ustanovení
§36 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností NBÚ
v oznámení neuvádí důvody nevydání osvědčení, a stěžovatel si sám
není vědom skutečnosti, že by některou z podmínek uvedených v §18 tohoto zákona nesplňoval, a nemá ani možnost posoudit
a zjistit, z jakého důvodu mu osvědčení nebylo vydáno. Výčet
bezpečnostních rizik, uvedený v ustanovení §23 odst. 2 zákona
o ochraně utajovaných skutečností, je přitom výčtem
demonstrativním a stěžovatel má za to, že mezi tato rizika mohou
spadat, resp. mohou být, při prověřování způsobilosti předmětem
zájmu příslušných orgánů i skutečnosti, které jsou základními
právy a svobodami podle Listiny. Rozhodnutí o vydání či nevydání
osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi je rozhodnutím,
týkajícím se základních práv a svobod podle Listiny, z čehož
vyplývá, že vyloučení soudního přezkumu v daném případě je
nezákonné a odporuje ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel
tak dovozuje, že postupem Národního bezpečnostního úřadu mu bylo
odňato právo na jakoukoliv právní ochranu a napadenými
rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručovaná čl. 26
odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, a navrhuje, aby Ústavní soud
tato rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Národního bezpečnostního úřadu, který ve svém obsáhlém
vyjádření nejprve rekapituloval postup daného případu. K osobě
stěžovatele požádal NBÚ o provedení prověrky dne 28. 4. 1999
ředitel Policie ČR, Služby policie pro odhalování korupce
a závažné trestné činnosti. Na základě dodaných podkladových
materiálů a zjištění NBÚ provedl NBÚ se stěžovatelem pohovor a po
vyhodnocení zjištěných skutečností dospěl NBÚ dne 11. 6. 2001
k závěru, že stěžovateli není možné osvědčení pro stupeň utajení
"Důvěrné" vydat. Stěžovatel podal proti rozhodnutí o nevydání
osvědčení stížnost, kterou ředitel NBÚ zamítl. V další části
vyjádření vyslovuje NBÚ nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením
o porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť má za to, že stěžovatel
zaměňuje pojem "funkce", co do konkrétního funkčního zařazení
v rámci druhu práce, s pojmem "povolání", který je obsahově širší
než pojem "funkce". Stěžovatel může být po nevydání osvědčení
zařazen k výkonu práce na takové funkci či služebním zařazení, kde
není potřebné vyžadovat osvědčení vydané NBÚ. Dále NBÚ namítá, že
nevydání osvědčení nelze samo o sobě považovat za protiprávní
zásah do práv stěžovatele. NBÚ postupoval při provádění
bezpečnostní prověrky podle právního předpisu a omezení výkonu
určitých pracovních (služebních) činností není svévolí správního
orgánu ani zákonodárce a odpovídá nezadatelnému právu státu na
ochranu jeho zájmů a též povinnosti státu poskytnout ochranu těch
zájmů mezinárodních, k nimž se smluvně zavázal. Rovněž tvrzené
porušení základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 2 Listiny,
spatřované v tom, že NBÚ nesděluje důvody, pro něž nebylo
osvědčení vydáno, považuje NBÚ za irelevantní, neboť NBÚ podle
zákona nepřísluší uvádět důvody, pro něž nebylo osvědčení vydáno.
K přezkoumání těchto konkrétních důvodů není dosud oprávněn ani
obecný soud a s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn.
I. ÚS 738/2000 nepřísluší toto ani Ústavnímu soudu. Rovněž
stěžovatelovo tvrzení, že vydání či nevydání osvědčení je
rozhodnutím týkajícím se základních práv a svobod, aniž by
stěžovatel tuto myšlenku dále specifikoval, NBÚ rozhodně odmítá,
neboť přístup k utajovaným skutečnostem není jedním za základních
lidských práv. Pokud stěžovatel uvádí, že považuje za "nezákonné"
vyloučení soudního přezkumu v daném případě, v čemž spatřuje
rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny, a že mu bylo postupem NBÚ
odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, pak NBÚ namítá, že
postupoval podle zákona, poučil stěžovatele o jeho právech,
a nijak ho v jeho právech neomezoval. V závěru vyjádření zastává
NBÚ názor, že stěžovatel neprokázal, v čem a jakým způsobem došlo
postupem ex lege k tvrzenému porušení jeho základních práv,
a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti nemohl senát Ústavního soudu
stížnost projednávající nepřihlédnout k faktu, že plénum Ústavního
soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (č.
322/2001 Sb.), zrušilo v zákoně č. 148/1998 Sb., o ochraně
utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, ustanovení §23 odst. 2 ve slově "zejména",
ustanovení třetí věty §36 odst. 3 a ustanovení §73 odst. 2 pro
jejich protiústavnost, byť vykonatelnost tohoto nálezu byla
odložena ke dni 30. 6. 2002. Z obecných závěrů, obsažených
v odůvodnění tohoto derogačního plenárního nálezu, vycházel
Ústavní soud i při posuzování dané ústavní stížnosti.
Stěžovatelovy námitky vyslovené k napadeným rozhodnutím NBÚ
se dotýkají aplikace těch ustanovení zákona o ochraně utajovaných
skutečností, která byla výše uvedeným derogačním nálezem Ústavního
soudu zrušena. Jde o námitku, že NBÚ při provádění bezpečnostní
prověrky vycházel z demonstrativního výčtu bezpečnostních rizik,
uvedených v ustanovení §23 zákona o ochraně utajovaných
skutečností, mezi něž tak mohly být zahrnuty i ústavními zákony
chráněná základní práva a svobody. Jak shledal Ústavní soud ve
shora zmíněném derogačním nálezu, takto demonstrativně stanovený
okruh bezpečnostních rizik nesplňuje princip předvídatelnosti
zákona a není možné akceptovat uplatnění jakéhokoliv, i domnělého,
a nikoliv reálného bezpečnostního rizika, které není v zákoně
uvedeno. NBÚ přitom podle ustanovení třetí věty §36 odst. 3
zákona o ochraně utajovaných skutečností nepříslušelo uvádět
v oznámení důvody nevydání osvědčení, přitom i toto ustanovení
zákona bylo citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu z důvodů
podrobně v něm rozvedených jako protiústavní zrušeno. Konečně pak
pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR bylo zrušeno
i ustanovení §73 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných
skutečností, které vylučovalo v případě nevydání osvědčení možnost
soudního přezkumu, kteroužto námitku stěžovatel v ústavní
stížnosti rovněž vznášel.
Za daných okolností, kdy ústavní stížností napadená
rozhodnutí neobsahovala důvody nevydání osvědčení, a stěžovatel
neměl možnost se za tehdy platné právní úpravy náležitě bránit
návrhem jejich soudního přezkumu, tak s odkazem na závěry
podrobně rozvedené v plenárním nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000,
musel Ústavní soud i v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti
učinit závěr, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv
stěžovatele, zaručovaných čl. 36 odst. 2 Listiny, a ve svých
důsledcích i do práv, zaručovaných čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené oznámení
Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 6. 2001, čj.
856/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze
dne 17. 8. 2001, čj. 856/2001-NBÚ/PFO-1, podle §82 odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 28. června 2002