ECLI:CZ:US:2002:4.US.629.02
sp. zn. IV. ÚS 629/02
Usnesení
IV. ÚS 629/02
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti 1) ing. arch. D. K., 2) V. K., obou zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2002, čj. 16 Ca 282/2001-29, 16 Ca 283/2001-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelé tvrdí, že jím byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádají Ústavní soud, aby jej zrušil. V ústavní stížnosti uvádí, že zakoupili v obci Ú. zemědělské budovy kolaudované jako kravín a teletník, které zahrnuli do obchodního majetku V. K. Budovy využívali od počátku ke své podnikatelské činnosti jako sklad bílé techniky a stavebního materiálu. Finanční úřad v Chomutově však neuznal výdaje na jejich opravu, úroky z úvěru na jejich pořízení a rezervu na opravu za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů a dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelům daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že nemovitosti nebyly uvedeny do užívání, neboť nesplňovaly potřebné technické funkce ve smyslu opatření MF ČR, čj. 281/71 702/1995, podle kterého se věcí uvedenou do užívání stane věc až po zabezpečení všech technických funkcí potřebných k užívání a splnění všech povinností stanovených právními předpisy. Vynaložené výdaje pak považoval za výdaje spojené s pořízením hmotného investičního majetku. S tímto závěrem se ztotožnily i Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a Krajský soud v Ústí nad Labem. Stěžovatelé však s takovým výkladem právního předpisu nesouhlasí a tvrdí, že je akceptovatelný pouze v případě nově budované nemovitosti, a nikoliv v případě nemovitosti, která již existuje a kterou podnikatel nabyl do svého vlastnictví. Mají za to, že užívání nemovitosti k jinému účelu, než jak je uvedeno v kolaudačním rozhodnutí, může být pouze porušením povinnosti stanovené stavebním zákonem, ale nemůže mít vliv na daňovou povinnost, neboť při stanovení daně je rozhodné, zda výdaje byly vynaloženy k dosažení a zajištění podnikatelských příjmů, a nikoliv, zda je nemovitost užívána v souladu s kolaudačním rozhodnutím, či nikoliv. Uplatněné výdaje byly podle jejich názoru výdaji daňově uznatelnými a správní soud pochybil, když napadená rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem nezrušil, neboť povinnost zaplatit vyšší daň byla uložena v rozporu se zákonem. Stěžovatelé rovněž vytýkají správnímu soudu, že odůvodnění jeho rozhodnutí je neúplné a nepřesvědčivé, že správní soud nakládal libovolně se skutkovými zjištěními a vycházel pouze z jednotlivostí vytržených z kontextu tak, aby mohl své rozhodnutí odůvodnit.
Ze spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 282/01 a 16 Ca 283/01, Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou podle hlavy druhé části páté o. s. ř. stěžovatelé napadli rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2000, čj. 8122/110/00, kterým bylo zamítnuto odvolání D. K. proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chomutově ze dne 7. 3. 2000, č. 1000000069, čj. 25518/00/182911/0410, o dodatečném doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši 190 673,- Kč, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2001, čj. 8123/110/00, zamítajícímu odvolání V. K. proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chomutově ze dne 6. 3. 2000, č. 1000000065, čj. 25082/00/182911/0410, o dodatečném doměření daně z příjmů fyzických osob za období roku 1997 ve výši 193 121,- Kč. V řízení před správním soudem stěžovatelé argumentovali obdobně jako v ústavní stížnosti a žádali zrušení rozhodnutí finančních orgánů. Krajský soud v Ústí nad Labem spojil obě věci ke společnému řízení a po nařízeném jednání žaloby zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázku uznatelnosti, resp. neuznatelnosti, výše výdajů k daňové povinnosti za rok 1997 správní orgány posoudily na základě konkrétních dokumentů, kterými byla kupní smlouva z března 1997, znalecký posudek ing. V.B., protokoly o ústním jednání pořízené v daňovém řízení v říjnu a listopadu 1997, vyjádření Městského úřadu v Chomutově z června 1997, stavební povolení ze září a října 1998, technické zprávy a ze zahájení kolaudačního řízení, ke kterému došlo v prosinci 1999. Podle správního soudu skutkové okolnosti případu svědčily o tom, že stavby nesplňovaly v daňovém období roku 1997 požadavek zabezpečení všech technických funkcí potřebných k užívání a splnění všech povinností stanovených právními předpisy, a to ani pro užívání k původnímu účelu, ani k účelu uvažovanému; tedy nebyly v tomto smyslu uvedeny do užívání. Právním důsledkem toho, že stavba není způsobilá k užívání, je, že se nejedná o hmotný majetek podle účetních a daňových předpisů a nelze na něj vytvářet rezervu. Veškeré výdaje před zaevidováním tohoto majetku do účetnictví jako hmotného investičního majetku je třeba považovat za výdaje spojené s jeho pořízením a vstupují do pořizovací ceny. Výdaje na pořízení hmotného majetku, včetně úroků spojených s pořízením hmotného majetku, nelze podle ustanovení §25 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů uznat za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely, a správní soud proto dospěl k závěru, že finanční orgány rozhodovaly v souladu se zákonem a žaloby zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je třeba nejprve připomenout meze, v nichž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud dal ve své dřívější rozhodovací praxi již mnohokrát najevo, že není nadřízen soudům obecným a že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost jejich rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (ÚS, sv. 3, č. 5, II.ÚS 45/94).
Jádro ústavní stížnosti ve své podstatě tvoří opakovaný nesouhlas stěžovatelů s právním názorem obecného soudu vztahujícím se k vlastnímu výkladu daňových předpisů, který již uplatnili v předchozích řízeních. Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - ovšem Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (ÚS, sv. 6, č. 22, II. ÚS 81/95). Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (ÚS, sv. 3, č. 39, IV. ÚS 188/94).
Stěžovatelé vytýkají obecnému soudu doslovný výklad shora citovaného opatření Ministerstva financí, konkrétně pojem "uvedení do užívání". Ústavní soud však neshledal, že by výklad dotčeného pojmu, jakož i na něho navazujících předpisů, byl proveden způsobem ústavně nekonformním. Z právní úpravy vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi užíváním ve smyslu stavebního zákona a užíváním z hlediska daňových předpisů, což úzce navazuje na posouzení, kdy se konkrétní věc stane hmotným majetkem. V dané věci bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že správní soud dospěl ke svému rozhodnutí na základě skutkových zjištění majících oporu ve spisovém materiálu, že právní názor soudu nebyl s těmito skutkovými zjištěními v extrémním rozporu, že byl vyložen a odůvodněn přezkoumatelným způsobem a opírá se o příslušná ustanovení zákona o dani z příjmů, jež byla správně aplikována a ústavně přípustným způsobem interpretována.
Výtka, že správní soud neuvedl, proč se ztotožnil s právním názorem finančních orgánů a nikoliv s názorem stěžovatelů, směřuje mimo rámec ústavního vymezení postavení Ústavního soudu, neboť - v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva - závazek soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je nutno vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument. Z tohoto pohledu Ústavní soud nahlížel i na ostatní tvrzení stěžovatelů, neboť jejich základ spočívá v jejich odlišném právním názoru, který, jak shora vyloženo, nemůže být sám o sobě důvodem ke kasaci rozhodnutí obecného soudu.
Ústavní soud shledal napadené rozhodnutí, jakož i proces jemu předcházející, v souladu s kautelami obsaženými v hlavě páté Listiny a protože neshledal nic dalšího, co by odůvodňovalo jeho zásah, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu