ECLI:CZ:US:2002:4.US.707.01
sp. zn. IV. ÚS 707/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.Š. a S.Š., oba zastoupeni JUDr. V.B., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2001, sp. zn. 19 Co 178/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. prosince 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. června 1999, sp. zn. 53 C 156/97. Soud prvého stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelů a stanovil jim povinnost vyklidit byt.
Stěžovatelé namítali protiústavní postup obecných soudů, který měl spočívat v tom, že nalézací soud shromažďoval listinné materiály, které s projednávanou věcí nijak nesouvisely. Konkrétně se jednalo o žádost soudu na zaměstnavatele stěžovatelky o posudek na ni, v důsledku čehož byla stěžovatelka vyjmuta ze seznamu zaměstnanců, s nimiž nebude rozvázán pracovní poměr. Krajský soud pak přes oznámení stěžovatelů nechal tyto skutečnosti bez povšimnutí a prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatelé požadovali po odvolacím soudu vyjmutí osobních materiálů, které neměly s projednávanou věcí nic společného. Dále v ústavní stížnosti namítali, že při hodnocení důkazů soud nepřihlížel k nevěrohodnosti některých svědků.
S ohledem na uvedené skutečnosti požadovali stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, vydání dotčených písemností ze spisu, a rovněž nařízení předběžného opatření, kterým by byla pozastavena vykonatelnost napadeného rozsudku.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu 19 Co. Ta k otázce důvodů postupu odvolacího soudu odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. K ústavní stížnosti samé poznamenala, že užitá tvrzení jsou zcela obecná, nepravdivá, nepřesvědčivá a neobsahuje věcné argumenty. Tvrzení jsou v rozporu s obsahem spisu, jenž žádné osobní či utajované informace neobsahuje, pouze obecné listiny svědčící o tom, kdo kde bydlí a pracuje. Stěžovatelé ani v řízení před odvolacím soudem nenamítali, že by soud vycházel ze skutečností, které mají stěžovatelé právo utajovat. Podstatnou ve věci samé byla prokázaná skutečnost, že stěžovatelé předmětný byt v B. dlouhodobě bez vážnějších důvodů neužívali a dali jej bez souhlasu pronajímatele do podnájmu.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 156/97. Z něj i z ostatních podkladů pak zjistil, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelé ve svém podání neuvedli, která jejich základní práva měla být tvrzeným pochybením obecných soudů zasažena. Svou ústavní stížností stěžovatelé pouze postavili Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť je dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. V daném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily jakéhokoliv zásahu do základních, Ústavou ČR chráněných práv stěžovatelů, když oni sami odkazují pouze na rozpor s čl. 10 Ústavy ČR. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy, opomíjejí stěžovatelé skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena právě obecným soudům, především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a výkladu skutkových zjištění, provedených těmito soudy. Obecné soudy dodržely v průběhu řízení procesní předpisy, které jim ukládají zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry. Tak tomu bylo i v projednávané věci.
To, že s těmito závěry a hodnoceními stěžovatelé nesouhlasí, nedává samo o sobě věci ústavněprávní rozměr. Soudy rozhodovaly zcela běžný občanskoprávní spor, ve kterém nebyly nastoleny právní otázky zásadního významu.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že soudy vycházely z podkladů od zaměstnavatele stěžovatelky na základě kterých rozhodly, poznamenává k této věci Ústavní soud, že podklady od zaměstnavatele si soud prvého stupně vyžádal teprve po vynesení rozsudku a důvodem jejich vyžádání bylo posouzení žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. června 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu