ECLI:CZ:US:2002:4.US.78.02
sp. zn. IV. ÚS 78/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. Z. Š., advokátem směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2001, sp. zn. 7 To 423/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. května 2001, sp. zn. 3 T 115/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2001, sp.
zn. 7 To 423/2001, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7.
května 2001, sp. zn. 3 T 115/2001, v části týkající se M. S., se
zrušují.
Odůvodnění:
Dne 1. února 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle
ustanovení §. 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost,
kterou se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí,
jimiž byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry
dle ustanovení §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to byla
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců,
s podmíněným odkladem na dobu osmnácti měsíců.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že trestné činnosti
se měla dopustit tím, že jako účetní Z. s. P. a.s. (dále jen
"ZSP"), převedla dne 30. září 1999, částku ve výši 65.000,- Kč na
účet Z. d. R. (dále jen "ZDR"), a následně, jakožto účetní ZDR
převedla částku ve výši 143.674,- Kč na účet své dcery M. C. Tím
měla, dle napadeného rozsudku, způsobit škodu minimálně ve výši
53.674,- Kč. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že provedla
převod splatných pohledávek, které měly jednotlivé subjekty
k sobě navzájem, a to za situace, kdy byla k takovému jednání
oprávněna a převody byly provedeny se souhlasem příslušných osob.
Dále uvedla, že vedení obou obchodních společností bylo personálně
totožné, a rovněž, že vedení ZDR uspokojovalo pohledávky
s pozdější dobou splatnosti a svoje podíly si nechalo vyplácet
v hotovosti, zatímco na stěžovatelku a její dceru podalo trestní
oznámení, přestože i dceři stěžovatelky svědčilo právo na výplatu
podílu na základě zrušení jejího členství v družstvu k 31.
prosinci 1995.
V postupu obecných soudů shledala stěžovatelka zásah do svých
základních práv. Zejména se mělo jednat o právo na rovnost
účastníků řízení, zaručené v čl. 96 Ústavy ČR, neboť bylo odlišně
pohlíženo na vyplacení vypořádacího podílu dcery stěžovatelky
a členů vedení ZDR. Rovněž shledala zásah do svého práva
zaručeného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), neboť byla odsouzena pro jednání, které není trestným
činem. Dle závěru soudu prvého stupně se měla dopustit trestného
činu zpronevěry, dle názoru odvolacího soudu se mohlo jednat
rovněž o trestný čin podvodu. Obou trestných činů se však dopustí
ten, kdo způsobí na cizím majetku škodu. Taková situace však
nemohla nastat v případě, kdy stěžovatelka podáním příkazu
uhradila závazky ZSP vůči ZDR a druhým příkazem existující
a splatné závazky ZDR vůči své dceři. Tímto postupem nejenže
nevznikla škoda, ale naopak závazky jednotlivých subjektů navzájem
se snížily. Nemohla tak být naplněna skutková podstata žádného
trestného činu.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu
vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím
předsedy senátu 7 To. Ten odkázal na odůvodnění napadeného
usnesení odvolacího soudu. Dále uvedl, že ústavní stížnost
stěžovatelky je její pouhou proklamací, bez zohlednění merita
věci. Rovněž popřel tvrzení stěžovatelky, že podání příkazů
stěžovatelka provedla na základě souhlasu oprávněných osob, neboť
provedené důkazy toto tvrzení vyvrátily. Stěžovatelka tímto
postupem řešila majetkovou záležitost své dcery. Přesvědčení
stěžovatelky, že ze strany ZDR nebylo postupováno k uspokojení
nároku její dcery ji neopravňovalo ke svévolnému převodu
finančních prostředků.
Vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Ostravě
se svého postavení vzdalo.
Přípisem Vrchního státní zastupitelství v Olomouci, zaslaným
společně se spisem nalézacího soudu, bylo Ústavnímu soudu sděleno,
že stěžovatelka rovněž podala podnět k podání stížnosti
pro porušení zákona. Státní zastupitelství však o podnětu dosud
nerozhodovalo, neboť dle ustanovení §389a trestního řádu mu
předchází řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud si k věci rovněž vyžádal spis vedený u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 115/2000. Po seznámení se s jeho
obsahem a dalšími podklady pak Ústavní soud shledal, že ústavní
stížnost je důvodná.
K věci samé Ústavní soud uvádí, že soud prvního stupně
provedl dokazování v dostatečném rozsahu a v odůvodnění svého
rozhodnutí konstatoval obsah výpovědí stěžovatelky a všech
slyšených svědků v přípravném řízení i v řízení před soudem, jakož
i obsah listinných důkazů, dále obecně rozvedl znaky skutkových
podstat trestných činů zpronevěry a podvodu, a na základě
provedených důkazů, bez jejich vyhodnocení, dospěl k závěru, že:
"Přehledem dalšího období byly zřejmě naplněny formální znaky
žalovaného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2
trestního zákona." (str. 8 odůvodnění rozsudku). V návaznosti na
toto konstatování dále soud prvního stupně obecně uvedl, že "jsou
zde provedené důkazy ve prospěch obžalovaných" (tj. stěžovatelky
a její dcery, která byla obžaloby pro trestný čin zatajení věci
podle §254 odst. 1 trestního zákona zproštěna).
Odůvodnění výroku o vině stěžovatelky je nepřesvědčivé
a neodůvodňuje popis skutkového děje ve výroku napadeného
rozhodnutí. Dle výroku o vině se měla stěžovatelka dopustit
citovaného trestného činu převedením částky 65.500,- Kč z účtu ZSP
na účet ZDR a poté celkové částky 143.674,- Kč z účtu ZDR na účet
své dcery M. C., čímž měla způsobit škodu pouze ve výši nejméně
53.674,- Kč. Z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku soudu
prvního stupně, ve kterém je spatřován trestný čin zpronevěry,
nutno dovodit, že za neoprávněné nakládání s finančními prostředky
soud, ve shodě s obžalobou, považoval převod částky 65.500,- Kč ke
škodě ZSP a částky 78.174,- Kč ke škodě ZDR, přičemž způsobenou
škodu (a to pouze ZDR) vyčísluje částkou 53.674,- Kč. Naproti tomu
v odůvodnění výroku o vině soud s poukazem na to, že M. C. má
právní nárok na vydání majetkového podílu od ZDR s termínem
konečného vypořádání do 1. ledna 2000, dospěl k závěru, že pokud
se týká stěžovatelky, je obžaloba důvodná pouze v části týkající
se vypořádání za rok 1999, tj. dle výpočtu soudu pokud jde
o převod částky 53.674,- Kč, ve zbytku se jedná o vztah
občanskoprávní, případně pracovněprávní. Soud tedy v odůvodnění
dospěl k závěru, že k převodu majetkových podílů, které měly být
dle dohody ze dne 20. září 1996 (č.l. 25 trestního spisu) plněny
ve prospěch M. C. za léta 1997 a 1998 (dle výpočtu soudu ve výši
90.000,- Kč) byla stěžovatelka oprávněna a převod této částky
nelze považovat za zpronevěru. Takovéto odůvodnění však
nekoresponduje s popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku.
Dospěl-li soud k závěru, že za neoprávněnou dispozici považuje
pouze převod majetkového podílu za rok 1999, který dle jeho názoru
nebyl splatný ke dni převodu, tj. k 30. září 1999, měl být takto:
i formulován skutek ve výroku rozsudku, zejména za situace, kdy
sama příkazkyně Ing. H. S. připouští, že stěžovatelkou provedeným
příkazem na 65.000 Kč byl částečně plněn závazek ZSP k ZDR (č.l.
100b). Takovéto zúžení vymezení skutku (jednání i následku) by
nebylo v rozporu s ustanovením §220 odst. 1 trestního řádu,
totožnost skutku by byla zachována.
Byla-li dle odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelka
oprávněna převést na účet své dcery majetkové podíly za léta 1997
a 1998, vznikají zcela důvodné pochybnosti, zda mohl být
zpronevěrou převod podílu za rok 1999. V zápisu o dohodě týkající
se vypořádání majetkového podílu M. C. ze dne 20. září 1996,
z kteréžto dohody soud při svých závěrech vycházel, není stanoveno
konkrétní datum, kdy má k plnění za rok 1999 dojít. Formulace zní:
"v r. 1999 bude vypořádán podíl v plném rozsahu". Tato dohoda sice
obsahuje doložku, která opravuje zápis ze dne 25. června 1996 tak,
že "správný termín pro vypořádání je do 1. ledna 2000", ale ani
z toho nelze dovodit, že by k plnění mělo dojít až dne
31. prosince 1999, a to i z toho důvodu, že plnění mělo spočívat
v poskytování prací a jiného věcného plnění. Plněno tedy mělo být
v průběhu roku 1999 a nikoliv až dne 31. prosince 1999. Pokud tedy
stěžovatelka, dle názoru soudu prvního stupně, byla oprávněna
převést na účet své dcery majetkové podíly za léta 1997 a 1998,
bylo třeba velmi podrobně odůvodnit závěr, že převedení
majetkového podílu za rok 1999 v průběhu tohoto roku, konkrétně
tři měsíce před termínem stanoveným pro konečné vypořádání, bylo
zpronevěrou svěřených finančních prostředků ve smyslu trestního
zákona. To se nestalo a konstatování, že ZDR, v likvidaci, mohlo
s částkou 53.674,- Kč disponovat až do konce roku 1999, je pro
prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry nedostačující.
V této souvislosti je třeba poukázat i na skutečnost uvedenou
v napadených rozhodnutích, že totiž stěžovatelka své jednání
směřovala proti "ZDR v likvidaci", když právě likvidací odůvodnil
odvolací soud neplnění závazků ze strany ZDR (č.l. 1 usnesení).
Jak je však zjevné z výpisu z obchodního rejstříku, ZDR je
v likvidaci teprve od 17. listopadu 1999, k předmětnému jednání
však došlo již dne 30. září 1999.
U majetkových trestných činů je bezpečné zjištění výše škody
rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin
a důležitým hlediskem pro stanovení stupně nebezpečnosti činu
pro společnost. Požadavek zjistit ve smyslu §2 odst. 5 trestního
řádu skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, platí
bezvýjimečně i pro otázky související s výší škody způsobené
trestným činem. Proto podle §89 odst. 1 písm. e) trestního řádu
je třeba dokazovat v trestním řízení okolnosti umožňující
stanovení povahy a výše škody způsobené trestným činem. Nesplnění
tohoto požadavku má zpravidla za následek nemožnost stanovit
rozsah viny, posoudit stupeň nebezpečnosti pro společnost a uložit
odpovídající trest. Je proto zarážející, že otázkou výše škody,
která měla jednáním stěžovatelky vzniknout ZSP i ZDR , se soud
prvého stupně začal zabývat teprve po provedení všech důkazů
a také po přednesu závěrečných řečí státního zástupce, obhájce
i obviněných, kdy usnesením znovu připustil provedení dokazovaní
(čl. 112). Při následném hlavním líčení byl na návrh státního
zástupce pověřen likvidátor ZDR vypracováním podkladů týkajících
se zjištění, zda jednáním stěžovatelky vznikla ZDR škoda
a v jakém rozsahu (čl. 134). Ve faxové zprávě, kterou pověřený
likvidátor soudu prvého stupně zaslal, se však konstatování, zda
jednáním stěžovatelky vznikla ZDR škoda, nevyskytuje. Toto podání
se zaměřilo pouze na hodnocení jednání stěžovatelky, což však
likvidátorovi zjevně nepříslušelo.
Následný výpočet škody provedený soudem prvého stupně (č.l.
8 v odůvodnění rozsudku) je pouze teoretický, není zdůvodněno,
jaká skutečná újma nastala v majetkové sféře ZDR. O tom, že soud
nepovažoval škodu uvedenou ve výroku odsuzujícího rozsudku za
jednoznačně a nezpochybnitelně určenou, svědčí i formulace
odůvodnění závěru o výši škody: "Hodnota škody, která by vznikla
k 30. září 1999, by byla zřejmě v toleranci 53.674,- Kč." Na
takovém zjištění výše škody však u majetkového trestného činu
nelze postavit výrok o vině. Odvolací soud se výší škody nezabýval
vůbec, ač námitka, že jednáním stěžovatelky nebyla způsobena ZDR
škoda, byla podstatou jejího odvolání.
V trestním řízení je nezbytné zjištění všech podstatných
skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu
trestného činu, včetně objasnění jednání všech osob na konkrétním
skutku participujících. Z provedených důkazů však plyne, že
stěžovatelka sama nedisponovala oprávněním provádět takové úkony,
z nichž soudy při rozhodování o vině vycházely. Její kroky musel
schválit hlavní ekonom a k podání příkazu k úhradě bylo nezbytným
předpokladem, aby příkaz byl opatřen podpisy příkazců, tedy
místopředsedy představenstva ZSP i ZDR J. B. a tehdejší
prokuristky ZSP a členky představenstva ZDR Ing. H. S. Jen jim
příslušelo oprávnění rozhodovat o jednotlivých platbách. V tomto
směru soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného
dokazování nevyplývá, že by stěžovatelka jednala vůči svým
nadřízeným podvodně a příkazci nepopřeli pravost svých podpisů,
popřeli pouze, že by podepsali platbu označenou jako splátka
restitučního nároku. Ing. H. S. v přípravném řízení uvedla, že
stěžovatelka měla k dispozici podepsané příkazy k úhradě zcela
prázdné, nevyplněné, a že by nepodepsala příkaz k úhradě, na
kterém by bylo uvedeno "splátka restituce" (č.l. 14). U hlavního
líčení tato svědkyně potvrdila, že na předmětném příkaze k úhradě
je její podpis, odmítla však, že při podpisu byla uvedena poznámka
"splátka restituce". Připustila, že nebyla oprávněna podepisovat
bianko tiskopis, a proto neví jak došlo k tomu, že podepsala
příkaz k úhradě. J. B. v přípravném řízení i při hlavním líčení
uvedl, že by nepodepsal příkaz k úhradě s poznámkou "splátka
restituce". K možnosti, že by podepsal zcela nevyplněné příkazy,
v přípravném řízení uvedl, že si myslí, že nikdy prázdný příkaz
nepodepsal, u hlavního líčení připustil, že prázdný příkaz
podepsal pouze jednou, když byl původní příkaz vyplněn nesprávně
a bylo nutno jej přepsat. K předmětnému příkazu k úhradě ze dne
30. září 1999 uvedl, že si nevzpomíná, jestli převod takové částky
podepisoval.
Lze tedy shrnout, že příkazci porušili své povinnosti, ať již
podepsali bianko příkazy, resp. podepsali příkaz k převodu částky
143.674,- Kč bez vyznačení poznámky "splátka restituce", neboť
bylo jejich povinností před podpisem zjistit, z jakého důvodu
a komu je poukazována poměrně vysoká částka z účtu ZDR, které již
od 1. března 1997 přestalo provozovat jakoukoliv hospodářskou
činnost. Nutno zdůraznit, že pravost podpisů na předmětném příkaze
k úhradě nebyla žádným ze jmenovaných svědků zpochybněna.
Obecné soudy se nevypořádaly rovněž s obhajobou stěžovatelky,
že byla přesvědčena o tom, že pokud byly jiným osobám vyplaceny
restituční nároky v hotovosti, za situace, kdy ZDR nesplnilo svůj
závazek vyrovnat dohodnuté restituční podíly za léta 1997
a 1998,(přičemž bylo zcela zřejmé, že ani v roce 1999 nebude tento
podíl formou prací či služeb vyrovnán) měla na vyrovnání
restitučního nároku v hotovosti nárok i její dcera. Na č.l. 30
trestního spisu je založen seznam finančních částek v celkové výši
1.000.000 Kč, které ZDR dne 22. října 1996 vydalo jako restituční
část majetkového podílu v hotovosti funkcionářům družstva, kteří
tyto finanční prostředky použili k založení ZSP. Vedení ZDR a ZSP
byla personálně propojena a došlo tak k situaci, kdy na účtu ZDR
nebyly žádné finanční prostředky a pokud případně finanční
prostředky získalo (např. prodejem nemovitosti) nebyly tyto
prostředky použity k vyrovnání restitučních nároků bývalých členů
zemědělského družstva, nýbrž byly formou půjčky převáděny na ZSP.
Tyto zvláštnosti v postupu obou personálně propojených společností
a peněžních toků mezi nimi však zůstaly mimo pozornost orgánů
činných v trestním řízení.
Soud prvého stupně dospěl k závěru, že předčasným poukázáním
majetkového podílu za rok 1999 na účet své dcery naplnila
stěžovatelka po formální stránce skutkovou podstatu trestného činu
zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. V odůvodnění
svého rozhodnutí sice konstatoval, že je nutno zkoumat
i materiální stránku činu, tj. zda je dán patřičný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost, ale kritérii určujícími stupeň
naplnění tohoto materiálního znaku stíhaného trestného činu ve
smyslu §3 odst. 4 trestního zákona se v odůvodnění nezabýval.
V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu sp.zn.
II. ÚS 580/2000 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu
svazek 21, č. 74), ve kterém je konstatováno, že vypořádání
majetkových nároků vyplývajících z restituce a z transformace
představuje zdlouhavý složitý vývojový proces, jehož cílem je
uspořádání prosperující zemědělské výroby na novém ekonomickém
základě. Každý případ je nutno posuzovat přísně individuálně, se
zřetelem k jeho zvláštnostem. Tento požadavek soud
v přezkoumávané trestní věci nenaplnil.
Odvolací soud odvolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné
podle §256 trestního řádu, i když i on považoval za nespornou
skutečnost, že dcera stěžovatelky měla restituční nárok vůči ZDR.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že
z provedeného dokazování nevyplývá, že by stěžovatelka jednala
podvodně vůči svým nadřízeným a že její obhajobu v tomto směru
nelze vyvrátit, soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že nesdílí námitku stěžovatelky, že "předmětný příkaz k úhradě
pouze vyplnila, k jeho realizaci však byly nezbytné podpisy
oprávněných osob, které platnost svého podpisu nezpochybnily",
z čehož odvolací soud odvodil, že jednání stěžovatelky mělo být
hodnoceno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2
trestního zákona. Tuto kvalifikaci však nebylo již možno použít,
neboť odvolání podala pouze stěžovatelka. Podvodné jednání shledal
odvolací soud i v převodu částky 65.500,- Kč z účtu a.s. ZSP, jímž
se soud prvého stupně nezabýval. Protože však i odvolací soud
považoval za poškozeného pouze ZDR , je třeba dovodit, že tento
převod soud prvního stupně nekvalifikoval jako jednání, které by
bylo v rozporu s trestním zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního
stupně o trestné činnosti stěžovatelky jsou rozdílná od skutkových
zjištění soudu odvolacího, a že tyto soudy dospěly k odlišným
závěrům, pokud jde o způsob a rozsah jednání stěžovatelky
naplňujícího skutkovou podstatu majetkového trestného činu (soud
prvého stupně - pouze předčasná splátka majetkového podílu za rok
1999 ve výši 53.674,- Kč, neboť k převodu splátek
za předcházející roky byla stěžovatelka oprávněna, soud druhého
stupně - neoprávněný převod celé částky ve výši 143.674,- Kč, a to
zneužitím příkazu k úhradě, který nevyplněný, s podpisy
oprávněných osob, měla k dispozici). Stejně tak se soudy neshodly
pokud se jednalo o právní kvalifikaci tohoto jednání. Takovéto
rozdílné hodnocení důkazů a rozdílné závěry vyvozené ze skutkových
zjištění výrazným způsobem zpochybňují správnost a zákonnost
napadených rozhodnutí obecných soudů a činí jejich odůvodnění
nepřesvědčivým a ve své podstatě nepřezkoumatelným. Z výroku
rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného soudem odvolacím, nelze
jednoznačně dovodit, kterou částí jednání a jakým konkrétním
způsobem měla stěžovatelka naplnit skutkovou podstatu trestného
činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterým
byla uznána vinnou.
Obecné soudy při zvažování, zda jednání stěžovatelky naplnilo
skutkovou podstatu některého z majetkových trestných činů,
nevěnovaly dostatečnou pozornost ani tomu, že mezi M. C. a ZDR
existoval nedořešený vztah vyplývající z dohody o vypořádání
majetkového podílu jmenované v zemědělském družstvu a částka,
prostřednictvím stěžovatelky poukázaná, jí náležela. Trestnost
majetkového trestného činu sice zásadně není vyloučena tím, že
pachatel má vůči poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na
majetkové plnění, za takovéto situace je však třeba vždy věnovat
mimořádnou pozornost posuzování subjektivní stránky trestného činu
a prokázání vědomí pachatele o protiprávnosti jednání, kterým
svoji pohledávku uspokojil. V daném případě soudy existenci
pohledávky M. C. vůči ZDR nezpochybnily a soud prvního stupně
přiznal stěžovatelce i oprávnění vyrovnat již splatné závazky
vyplývající z dohody uzavřené mezi uvedenými subjekty. Vyvození
trestní odpovědnosti za jednání spočívající v úhradě poslední
splátky majetkového podílu, jejíž splatnost snad mohla být sporná,
by muselo být podloženo důkazy prokazujícími vědomost stěžovatelky
o protiprávnosti jejího jednání a podrobným odůvodněním zvolené
právní kvalifikace, a to všech znaků skutkové podstaty trestného
činu, ať již trestného činu zpronevěry či podvodu. K tomu, aby
bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů
nevyvolával důvodné pochybnosti a aby skutková zjištění a z nich
vyvozené právní závěry obou stupňů obecných soudů byly alespoň
v podstatných částech shodné. To v daném případě splněno nebylo
a závěr o úmyslném zavinění je vzhledem k nedostatečném odůvodnění
soudních rozhodnutí nepřezkoumatelný.
Pro úplnost nutno uvést i to, že mezi M. C., dcerou
stěžovatelky a ZDR probíhá dosud neskončený občanskoprávní spor.
Rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 5. října 2000 sp. zn.
12 C 59/2000, kterým byla M. C. uložena povinnost zaplatit ZDR
částku 143.674,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši
27.873,- Kč, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 29. března 2002 sp. zn. 12 Co 419/2001 zrušen
a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl
k závěru, že obecné soudy se nezabývaly projednávanou věcí
v dostatečném rozsahu a tímto svým postupem zasáhly do základních
práv stěžovatelky, zejména do práva na spravedlivý proces
zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž bylo zasaženo
do práva nebýt trestán za čin, který zákon jako trestný výslovně
neuvádí (čl. 39 Listiny).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 15. října 2002