ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.4.02.1
sp. zn. Pl. ÚS 4/02
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve věci návrhu stěžovatele Ing. J. Č., zastoupeného advokátkou Mgr. D. K., na zrušení ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), spojeného s ústavní stížností proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma, takto:
Návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona č.
133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně
některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších
předpisů, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Úřad Městské části Praha 13, odbor občansko-správní,
rozhodnutím ze dne 25. 6. 2001, č.j. R 62/01/Ma, uznal Ing. J. Č.
(dále jen "stěžovatel") vinným přestupkem na úseku všeobecné
vnitřní správy dle §42 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o přestupcích"), jehož se dopouští od 15. 1. 2001 dosud tím, že si
dne 15. 1. 2001 nepřevzal nový občanský průkaz č. 085790 PH
s úředně přidělenou adresou J. 2370/91, Praha 5 - Stodůlky, a tedy
od 15. 1. 2001 dosud nemá občanský průkaz, který je dle §2 odst.
2 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech (dále jen "zákon
o občanských průkazech"), povinen mít, čímž naplnil skutkovou
podstatu výše citovaného ustanovení zákona o přestupcích. Za to mu
byla jako sankce v souladu s ustanovením §42 odst. 2 zákona
o přestupcích uložena pokuta ve výši 500,- Kč a bylo mu uloženo
uhradit dle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a dle vyhlášky
Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální
částka nákladů řízení o přestupcích, náklady řízení v částce
500,- Kč. Údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese K.
1940/1, Praha 5, Úřad městské části Praha 13, odbor
občansko-správní, zrušil s odkazem na ustanovení §12 odst. 1
zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech
a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel),
rozhodnutím ze dne 6. 12. 2000, sp. zn. OOS/00/No, s účinností od
data nabytí právní moci rozhodnutí (tj. od 3. 1. 2001), neboť
v průběhu řízení zahájeného na návrh stěžovatele, bylo prokázáno,
že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 1997, č.j.
9 C 257/94-93, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
7. 3. 2000, č.j. 16 Co 587/99-169, a na základě usnesení
Nejvyššího soudu, č.j. 26 Cdo 1346/2000-189 (kterým bylo odmítnuto
dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu
v Praze), bylo zrušeno užívací právo stěžovatele k bytu č. 48 v K.
ulici 1940/1, Praha 5. Stěžovateli byla následně, v souladu
s ustanovením §10 odst. 5 citovaného zákona, určena adresa místa
trvalého pobytu v místě ohlašovny, v jejímž územním obvodu mu byl
trvalý pobyt úředně zrušen, tj. na adrese J. 2370/91, Praha 5.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend,
rozhodnutím ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP 97601/2001, RP 12/2001,
odvolání stěžovatele podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zamítl a citované
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odboru
občansko-správního, potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí
Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend,
zejména uvedl, že přestupkové jednání bylo stěžovateli provedeným
řízením o přestupku prokázáno. Skutková podstata přestupku
(stěžovatel odmítl převzít občanský průkaz s tzv. úřední adresou
a občanský průkaz nadále nemá ) vyplývá z oznámení oddělení
občanských průkazů a hlášení pobytu obyvatel odboru
občansko-správního Úřadu městské části Praha 13 ze dne 17. 1.
2001 o nepřevzetí občanského průkazu, z úředního záznamu sepsaného
v témže oddělení se stěžovatelem dne 15. 1. 2001 a z protokolu
o projednání jeho přestupku ze dne 11. 6. 2001. Magistrát hlavního
města Prahy, odbor občanskoprávních agend, poukázal na to, že
argumentace stěžovatele, podle níž se přestupku nedopustil,
protože odmítl převzít vadný občanský průkaz, který prý obsahoval
nepravdivé údaje o místu jeho trvalého pobytu (poznámka: sídlo
ohlašovny Úřadu městské části Praha 13, tj. Praha 5 - Stodůlky, J.
2370/91), nemá na jiné posouzení vliv, neboť předmětný přestupek
spáchal. Odbor občansko-správní Úřadu městské části Praha 13
rozhodnutím ze dne 6. 12 2000, č.j. OOS/00/No, v souladu
s ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci
obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon
o evidenci obyvatel) zrušil údaj o místu trvalého pobytu
stěžovatele na adrese K. 1940/1, Praha 5, s účinností od právní
moci rozhodnutí (poznámka: rozhodnutí nabylo právní moci 3. 1.
2001). V souladu s ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona
o evidenci obyvatel se pak místem trvalého pobytu stěžovatele
stalo sídlo ohlašovny (viz výše), v jejímž územním obvodu mu byl
trvalý pobyt úředně zrušen. Dne 15. 1. 2001 byl stěžovateli
vyhotoven občanský průkaz s úředně přidělenou adresou sídla
úřadovny, který téhož dne odmítl převzít. Magistrát hlavního města
Prahy, odbor občanskoprávních agend, dále v odůvodnění zdůraznil,
že ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel
"je prolomena nejen zásada volby místa trvalého pobytu občanem,
ale i skutečnost, že místo trvalého pobytu občana může být pouze
v objektu, který je podle stavebního zákona určen pro bydlení,
ubytování nebo individuální rekreaci. Tímto ustanovením se zavádí
institut tzv. 'úřední adresy', která nemusí splňovat podmínky
kladené na objekt určený k trvalému pobytu podle ust. §10 odst.
1 zákona o evidenci obyvatel". Odvolací orgán uvedl, že v případě
úředního zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana se nejedná
o volbu místa trvalého pobytu občanem, místem jeho trvalého pobytu
bude sídlo ohlašovny, "a to do doby, pokud si sám nezvolí jiné
místo trvalého pobytu v souladu s ust. §10 odst. 1 zákona
o evidenci obyvatel. Tomuto výkladu svědčí i ust. §10 odst. 2
zákona o evidenci obyvatel, podle kterého z přihlášení občana
k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani
k vlastníkovi nemovitosti. Údaj o trvalém pobytu občana je
považován za administrativní záležitost a nezakládá žádná užívací
práva." Odvolací orgán proto uzavřel s tím, že správní orgán
prvního stupně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona o přestupcích a správního řádu a že pro jiné posouzení věci
nebyly shledány žádné důvody.
V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend
a Úřadu Městské části Praha 13, odboru občansko-správního
stěžovatel zejména uvedl, že "žádný přestupek nespáchal ani
spáchat nemohl, neboť platný občanský průkaz mu do dnešního dne
vyhotoven nebyl a tudíž jej nemohl převzít". Uvedenými
rozhodnutími bylo prý především porušeno jeho základní právo na
svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena
rovnost občanů (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst.
1 a odst. 3 Listiny), právo na nedotknutelnost osoby a jejího
soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), právo na osobní svobodu (čl. 8
odst. 1 Listiny), právo na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1
Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2
Listiny). Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že občanský průkaz
s tzv. úředně přidělenou adresou odmítl převzít, neboť obsahuje
údaje, které jsou v rozporu se skutečností. (Jako místo trvalého
pobytu je zde uvedeno sídlo ohlašovny, což neodpovídá realitě,
protože zde nebydlí, nezdržuje se a nemá žádné věci a ani mu
pobývání ve smyslu zákona o evidenci obyvatel na této adrese
nebylo a není dodnes umožněno.) Stěžovatel dodal, že občanský
průkaz je dle §2 odst. 1 zákona o občanských průkazech veřejnou
listinou, která dle §134 občanského soudního řádu potvrzuje,
není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo
potvrzeno. Nově vydaný občanský průkaz se proto podle stěžovatele
v údaji o trvalém pobytu dostává do rozporu s citovaným
ustanovením občanského soudního řádu "a jako takový je tento
úřední doklad o osobě stěžovatele neplatný a tudíž stěžovatelem
neakceptovatelný". V dalším stěžovatel poukázal na to, že dle §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se místem trvalého pobytu
rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan
zvolí a že může (nikoliv tedy musí) mít jen jedno místo trvalého
pobytu, čímž "dává občanovi možnost volby mezi jedním a žádným
místem trvalého pobytu. ... ze zákona o evidenci obyvatel
nevyplývá povinnost občana mít místo trvalého pobytu". Stěžovatel
se proto domnívá, že v jeho situaci (a s přihlédnutím k tomu, že
dle §3 odst. 2 zákona o občanských průkazech je povinným údajem
zapisovaným do občanského průkazu trvalý pobyt občana), tj., když
mu byl jeho předchozí trvalý pobyt úředně zrušen v souladu s §12
odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, je třeba, aby mu byla "tato
skutečnost, tj. zrušení jeho trvalého pobytu, jako jediná pravdivá
vyznačena v jeho novém občanském průkazu". Stěžovatel dále
považuje za vykonstruovaný ten výrok odvolacího orgánu, podle
něhož ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci
obyvatel se zavádí institut tzv. úřední adresy, která nemusí
splňovat podmínky kladené na objekt určený k trvalému pobytu dle
§10 odst. 1 citovaného zákona, neboť v textu zákona nic takového
uvedeno není. Stejně tak - ve vztahu k tvrzení odvolacího orgánu,
že ustanovením §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel
je prolomena zásada volby místa trvalého pobytu občanem
- stěžovatel poukazuje na to, že "z textu zákona rovněž nevyplývá,
že by tzv. úřední adresa mohla být uvedena v občanském průkazu
proti vůli občana" [poznámka: Z ustanovení §3 odst. 2 písm. a)
zákona o občanských průkazech však plyne, že povinným údajem
zapisovaným do občanského průkazu je i trvalý pobyt občana.].
V takovém případě by se uvedené ustanovení dostávalo do rozporu
s čl. 1 Listiny, neboť právo volby adresy pobytu občana v České
republice musí dle čl. 1 Listiny platit pro všechny občany České
republiky bez rozdílu a není možné v tomto případě občanovi úředně
přidělit adresu jeho trvalého pobytu, když navíc na uvedené adrese
pobývat nelze. Stěžovatel konečně uvedl, že z nově vyhotoveného
občanského průkazu (v němž je adresa ohlašovny uvedena jako
"trvalý pobyt") nebylo nijak patrno, že adresa J. 2370/91, Praha
5 - Stodůlky je pouze "úřední adresou" stěžovatele, nikoliv
adresou pobytu občana dle zákona, na níž však skutečně nepobývá,
ani mu pobývání není umožněno. Stěžovatel proto konstatuje, že
údaje uvedené v nově vyhotoveném občanském průkazu č. 085790 PH
jsou v rozporu se skutečností, takto vyhotovený občanský průkaz
neodpovídá požadavkům kladeným na veřejnou listinu, a není tedy
občanským průkazem ve smyslu zákona. Stěžovatel, který jej odmítl
převzít, proto trvá na tom, že se svým jednáním nedopustil žádného
přestupku, a je přesvědčen, že nařízení jakékoliv adresy trvalého
pobytu (tj. trvalý pobyt) bez jeho souhlasu je v rozporu
s Listinou a že se napadená rozhodnutí správních orgánů dotýkají
jeho výše uvedených základních práv.
Podle názoru stěžovatele proto došlo k zásahu do jeho ústavně
zaručených práv v přímé souvislosti s aplikací ustanovení §10
odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel správními orgány,
podle něhož "Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen
(§12), je místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž
územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen". Citované
ustanovení není podle názoru stěžovatele v souladu s ústavním
pořádkem České republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana
dochází k porušování výše uvedených základních práv a svobod
a zvláště práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst.
1 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení
§10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, ve znění:
"Je-li údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je
místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu
byl občanovi trvalý pobyt úředně zrušen." a posléze, aby senát
Ústavního soudu zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru občanskoprávních agend ze dne 29. 8. 2001, č.j. MHMP
97601/2001, RP 12/2001, ve spojení s rozhodnutím Úřadu Městské
části Praha 13, odboru občansko-správního ze dne 25. 6. 2001,
č.j. R 62/01/Ma.
II.
Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2002, sp.
zn. I. ÚS 645/01, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení
§78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen
"zákon o Ústavním soudu"), přerušeno a návrh na zrušení citovaného
ustanovení zákona o evidenci obyvatel byl postoupen plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
České republiky (dále jen "Ústava").
III.
K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřili
účastníci řízení - Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České
republiky (ve smyslu §69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů) a dále Ministerstvo vnitra
(ve smyslu §48 odst. 2, §49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poslanecká sněmovna především uvedla, že napadené ustanovení
§10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel obsahuje pouze právní
úpravu pro administrativní řešení situace, kdy bylo občanu místo
trvalého pobytu úředně zrušeno a kdy si občan místo trvalého
pobytu nezvolil jinde. Zapsáním místa trvalého pobytu v sídle
příslušné ohlašovny není zasahováno do ústavního práva občana na
svobodný pohyb, neboť mu právní řád nenařizuje, aby se v tomto
místě zdržoval, ani mu nebrání, aby si kdykoli zvolil jiné místo
trvalého pobytu v České republice, popřípadě, aby ji opustil.
Poslanecká sněmovna dále poukázala na to, že stěžovatel směšuje
dvě různé a odlišné věci - evidenční hlášení občana k trvalému
pobytu na straně jedné a ústavní právo na svobodný pohyb
a svobodnou volbu bydliště na straně druhé. Toto posléze uvedené
ústavní právo na svobodu pohybu obsažené v čl. 14 Listiny - které
lze podle odstavce 3 téhož článku omezit (je-li to z důvodů tam
uvedených nevyhnutelné) pouze zákonem - však stěžovateli zjevně
nikdo neupřel a ani jej v nejmenším neomezil. Poslanecká sněmovna
nezastává ani názor stěžovatele, že z dikce "Občan může mít jen
jedno místo trvalého pobytu" (§10 odst. 1 zákona o evidenci
obyvatel), lze dovodit skutečnost, že občan nemusí mít místo
trvalého pobytu žádné, nebo naopak, že může mít takových míst více
než jedno. Poslanecká sněmovna proto poukázala na to, že pokud by
zákonodárce chtěl takovouto skutečnost opravdu vyjádřit, použil by
odlišnou dikci, jež by předmětnou skutečnost exaktně formulovala.
Přístup použitý stěžovatelem proto znamená ryze účelový a neúměrně
extenzivní výklad právní normy.
Poslanecká sněmovna poukázala i na to, že s tradičním
institutem trvalého pobytu zachází v současné době několik set
platných právních předpisů a jedná se o jeden z významných
institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu
veřejné správy a občana.
Poslanecká sněmovna konečně konstatovala, že zákon o evidenci
obyvatel (včetně jeho novelizace publikované pod č. 2/2002 Sb.,
jež stěžovatelem napadena nebyla) byl schválen po řádně provedeném
normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé
a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal přitom
v přesvědčení, že zákon o evidenci obyvatel je v souladu
s Ústavou a Listinou.
Poslanecká sněmovna proto zastává názor, že ustanovení §10
odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel je v souladu
s ústavním pořádkem České republiky a je věcí Ústavního soudu, aby
podání stěžovatele posoudil a vydal příslušný nález.
Senát ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele v prvé řadě
konstatoval, že stížností napadené ustanovení bylo Senátem
přijímáno v rámci návrhu zákona o evidenci obyvatel, který mu byl
postoupen Poslaneckou sněmovnou, a Senát uvedený návrh projednal
na své 18. schůzi druhého funkčního období dne 12. 4. 2000.
V rozpravě ministr vnitra jako zástupce vlády připomněl spojitost
tohoto návrhu s dříve přijatým zákonem o občanských průkazech
a zejména upozornil na to, že - na rozdíl od stávající úpravy
- nebude uložena povinnost hlásit trvalý pobyt, ale bude možno
hlásit pouze změnu adresy. Zpravodaj garančního výboru Senátu mimo
jiné uvedl, že problémem zůstává výklad pojmu "trvalý pobyt"
a konstatoval, že Poslanecká sněmovna v tomto smyslu přijala
usnesení, ve kterém žádá Ministerstvo vnitra o provedení rozboru
institutu trvalého bydliště ve vztahu ke státu a ve vztahu
k vlastníku ubytovacího objektu. V hlasování Senátu (pořadové
číslo 72) z přítomných 67 senátorů hlasovalo pro přijetí
doporučení návrhem zákona se nezabývat 36 senátorů (10 senátorů
bylo proti) - bylo tedy dosaženo nadpoloviční většiny přítomných
senátorů. Výsledkem proto bylo usnesení Senátu č. 331 vyjadřující
vůli Senátu návrhem zákona o evidenci obyvatel se nezabývat, což
v souladu s čl. 48 Ústavy znamená, že zákon byl přijat.
Senát dále konstatoval, že právní úprava hlášení pobytu podle
zákona o evidenci obyvatel nepochybně nijak neomezuje svobodu
pohybu a pobytu, neboť má jen evidenční charakter a "fyzická osoba
si pouze zřizuje (volí) oficiální adresu pro případnou komunikaci
s veřejnou správou. Zákon ani v nejmenším nepodmiňuje rozhodnutí
kteréhokoli obyvatele České republiky změnit kdykoliv místo pobytu
a pohybovat se podle své vůle, pokud mu v tom nebrání individuální
rozhodnutí soudu (zákaz pobytu, vazba apod.)". Odvozenou otázkou
je problém vlastního právního charakteru hlášení změny místa
trvalého pobytu; nereálnost úkolu legislativně jednoznačně
definovat pojem místa trvalého pobytu totiž prý vyloučila pro
zákonodárce možnost stanovit povinnost hlášení jeho změny. Senát
v této souvislosti poukazuje na to, že pokud sám občan není veden
vlastní potřebou měnit zápis v evidenci pobytu (sociální pomoc,
obecné volby, úřední doručování apod.), zůstává tento zápis
takový, jaký byl před účinností zákona o evidenci obyvatel, popř.
jak byl zaznamenán či konstatován při jeho narození (§10 odst.
3 a 4), popř. konstatován po zrušení zápisu o zvoleném místě
trvalého pobytu (§12), tedy "případ od případu údajem zcela
fiktivním". Senát v této souvislosti poukazuje na to, že podle
ustanovení §2 odst. 2 zákona o občanských průkazech je občan
povinen mít občanský průkaz a podle ustanovení §3 odst. 2 písm.
a) zákona o občanských průkazech povinným údajem zapisovaným do
občanského průkazu je trvalý pobyt občana. Z uvedeného je tedy
patrno, že tento údaj zapisuje orgán veřejné správy z úřední
povinnosti podle pravidel stanovených zákonem, tedy v režimu
presumpce správnosti. Senát proto dodal, že tato "poněkud spletitá
právní konstrukce může jistě vyvolávat pochybnosti nebo
nejasnosti" (např. ve vztahu k možnosti osoby "bez domova" změnit
adresu ohlašovny, na kterou zní její pobyt), nicméně zápis údaje
o místě trvalého pobytu do občanského průkazu stěžovatele "se jeví
být úkonem v souladu s platným právem". Senát shrnul, že je na
Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených
ustanovení a aby rozhodl.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření v prvé řadě poukázalo
na to, že hlášení trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci
obyvatel je evidenčním úkonem veřejného práva (má význam např.
v souvislosti s určením místní příslušnosti ve správním řízení,
pro výkon volebního práva). V souladu s ustanovením §10 odst. 2
zákona o evidenci obyvatel trvalý pobyt nezakládá žádná práva
k objektu, na jehož adrese je občan hlášen a ani k vlastníkovi
nemovitosti. V oblasti soukromoprávních vztahů je oproti tomu
relevantní toliko právní důvod bydlení (ve smyslu příslušných
ustanovení občanského zákoníku) a faktické užívání bytu či domu.
Zákon o evidenci obyvatel proto neváže přihlášení k trvalému
pobytu na užívání objektu a nestanoví povinnost občana hlásit
změnu místa trvalého pobytu. Správní orgán v případě splnění
zákonem stanovených podmínek pro přihlašování k trvalému pobytu
ani nezkoumá, zda adresa místa trvalého pobytu odpovídá místu, kde
se občan skutečně zdržuje. Ministerstvo vnitra proto konstatovalo,
že ani řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana
z důvodu zániku užívacího práva a současně faktického neužívání
objektu občanem ve smyslu §12 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel
nemůže být zahájeno z úřední povinnosti, ale je vždy podmíněno
návrhem oprávněné osoby (uživatele, provozovatele) a je odůvodněno
ochranou práv této oprávněnou osoby. Ministerstvo vnitra poukázalo
na to, že občan, jemuž zaniklo užívací právo k objektu a který
tento objekt ani fakticky neužívá, má možnost přihlásit se
k trvalému pobytu na jiném místě, ohlásit změnu místa trvalého
pobytu - za podmínek vyplývajících z ustanovení §10 odst. 6
zákona o evidenci obyvatel - a uplatnit tak právo volby místa
trvalého pobytu v souladu s ustanovením §10 odst. 1 zákona
o evidenci obyvatel.
Ministerstvo vnitra dále prohlásilo, že zákonná úprava
určující jako adresu trvalého pobytu ve stanovených případech
sídlo ohlašovny (§10 odst. 4 a 5 zákona o evidenci obyvatel) byla
"vedena snahou umožnit i těm občanům, kteří nemají možnost
přihlásit se k trvalému pobytu na jiném místě, mít na území České
republiky trvalý pobyt, na nějž je vázáno uplatnění řady práv
a být tak zároveň i držiteli občanského průkazu, jehož vydání je
podmíněno trvalým pobytem na území České republiky". Ministerstvo
vnitra zastává názor, že ustanovení §10 odst. 5 zákona o evidenci
obyvatel je třeba považovat ve vztahu k §10 odst. 1 zákona
o evidenci obyvatel za ustanovení zvláštní. Proto může být
v zákonem stanovených případech místem trvalého pobytu občana
sídlo ohlašovny, byť se jedná o místo, které si občan nezvolil
a jde o objekt, který není určen k bydlení, ubytování nebo
k individuální rekreaci. Zákon o evidenci obyvatel ani nepoužívá
pojem "úřední adresa" a adresa místa trvalého pobytu v sídle
ohlašovny je rovnocennou adresou místa trvalého pobytu a nikoli
její zvláštní kategorií.
Ministerstvo vnitra konečně vyjádřilo názor, že ustanovení
§10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel není v rozporu
s ústavním pořádkem. Ministerstvo se vzhledem k významu institutu
trvalého pobytu ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, který
nezakládá povinnost občana zdržovat se na adrese trvalého pobytu,
domnívá, že v důsledku aplikace právní úpravy nedochází k zásahu
do práva na svobodu pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1
Listiny a nejsou jí dotčena ani jiná ústavně zaručená základní
práva a svobody.
IV.
Ještě dříve, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem
meritorně, zaměřil se na otázku, zda jsou pro takové projednání
dány všechny předpoklady formální.
Ústavní soud shledal, že v daném případě důvod k zahájení
řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení §64
odst. 1 písm d) ve spojení s ustanovením §74 zákona o Ústavním
soudu dán byl, neboť napadená zákonná ustanovení byla v souzené
věci příslušnými orgány veřejné moci skutečně aplikována, tedy
jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda zákon o evidenci
obyvatel byl přijat a vydán v mezích Ústavou dané kompetence
a ústavně předepsaným způsobem ve smyslu ustanovení §68 odst. 2
zákona o Ústavním soudu. V tomto směru z těsnopisecké zprávy
o schůzi Poslanecké sněmovny (3. volební období, sv. 22, 3. díl,
str. 1265 - 1266) zjistil, že Poslanecká sněmovna zákon č.
133/2000 Sb. schválila na své schůzi konané dne 9. 3. 2000, kdy ze
153 přítomných poslanců se pro schválení návrhu vyslovilo 150
poslanců a 2 hlasovali proti. Z těsnopisecké zprávy z 18. schůze
Senátu konané dne 12. 4. 2000 (2. funkční období, 18. schůze, str.
194) bylo dále prokázáno, že Senát (přítomných 67 senátorů)
vyjádřil vůli návrhem zákona č. 133/2000 Sb. se nezabývat; pro
hlasovalo 36 senátorů, proti hlasovalo 10 senátorů.
Ústavní soud proto konstatuje, že zákon o evidenci obyvatel
byl řádně přijat a vydán Parlamentem České republiky v mezích jeho
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem ve
smyslu ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Po přijetí
byl zákon č. 133/2000 Sb. podepsán příslušnými ústavními činiteli
a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce č. 39 rozeslané dne
17. 5. 2000. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2000,
ustanovení §1 písm. b) a c), §3 odst. 3, §6 písm. c), §13 až
17, §25 písm. b), §26 a §28 body 2 a 3 nabývají účinnosti dnem
1. 1. 2003.
Za tohoto stavu přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu
napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním
pořádkem.
V.
Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení §10
odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel, které zní: "Je-li
údaj o místě trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je sídlem
trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl
občanovi trvalý pobyt úředně zrušen".
Stěžovatel namítá (jak je patrno z ústavní stížnosti), že
napadené ustanovení není v souladu s ústavním pořádkem České
republiky, neboť jeho aplikací proti vůli občana dochází
k porušování především základního práva na svobodu pohybu a pobytu
(čl. 14 odst. 1 Listiny), dále k porušení rovnosti občanů (čl. 1
Listiny), zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Listiny),
práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1
Listiny), práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), práva
na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny). Jde tedy - jak lze
z návrhu stěžovatele usuzovat - o údajné porušení ústavního
pořádku České republiky, který tvoří i Listina základních práv
a svobod.
Tento názor Ústavní soud nesdílí.
Ústavní soud se především zabýval tím, zda je ustanovení §10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel v rozporu s čl.
14 odst. 1 Listiny.
Podle čl. 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu
zaručena. Je zřejmé, že svobodou pohybu se rozumí oprávnění nejen
občana, ale každého pohybovat se po území České republiky
vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa
s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst.
3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybně rozumí
(s právě uvedenou výjimkou odstavce 3) oprávnění svobodně pobývat
a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění
svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu. Toto ústavní
oprávnění svobodně si volit svůj dlouhodobý či krátkodobý pobyt
(bydliště) na určitém místě tedy s sebou nepřináší požadavek
(nařízení) v daném místě (bydlišti) se skutečně zdržovat nebo
o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc.
Ostatně doktrína tradičně odlišuje svobodu pobytu od tzv.
"policejně" evidenčního hlášení pobytu, "v němž jde o fikci
- místo ohlášeného pobytu leckdy není místem skutečného bydliště"
(viz Pavlíček, V. - Hřebejk, J. - Knapp, V. - Kostečka, J.
- Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl.: Práva
a svobody, Linde a.s., Praha 1995, str. 136).
Ustanovení §10 odst. 1 věty první zákona o evidenci obyvatel
uvádí, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana
v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má
rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že
takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Na
straně druhé to však neznamená (jak je patrno z dikce věty druhé
téhož odstavce), že občan místo trvalého pobytu mít nemusí, nebo
naopak, že takových míst může mít více než jedno. Z citované
(obecné) právní úpravy je tedy zřejmé, že místem trvalého pobytu
se rozumí adresa pobytu, kterou si občan sám zvolí, přičemž
takovou adresu (místo) trvalého pobytu může mít jen jedno.
Ustanovení §10 odst. 5 věty druhé (obdobně jako odstavce 4)
zákona o evidenci obyvatel neupravuje společenský vztah založený
na volbě občana (jako je tomu v případě ustanovení §10 odst. 1
zákona o evidenci obyvatel), ale reguluje situaci, která
předpokládá předchozí postup podle ustanovení §12 odst. 1 zákona
o evidenci obyvatel (tj. úřední zrušení místa takového pobytu)
a řeší pouze důsledky, jež z toho pro místo trvalého pobytu
vyplývají. Jedná se proto (stejně jako v případě odstavce 4)
o speciální právní úpravu, která dotčenému občanovi nebrání
v uplatnění práva volby místa trvalého pobytu (v rámci ustanovení
§10 odst.1 zákona o evidenci obyvatel) nebo v postupu v souladu
s ustanovením §10 odst. 5 a 6 zákona o evidenci obyvatel, tedy
v ohlášení změny trvalého pobytu za podmínek tam uvedených.
Napadené ustanovení se proto týká pouze jedné z možných
- v ustanovení §10 zákona o evidenci obyvatelstva upravených
- forem určení (změny) místa trvalého pobytu a plní především
vícekrát již zmíněnou evidenční funkci, z níž žádné důsledky pro
výběr místa pobytu nevyplývají.
Ústavní soud proto dochází k závěru, že napadeným ustanovením
nedošlo k porušení svobody pohybu a pobytu v intencích článku 14
odst. 1 Listiny ani principu rovnosti v intencích čl. 1 Listiny.
Z týchž důvodů nedošlo ani k porušení článku 2 Protokolu č. 4
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 5
věty druhé zákona o evidenci obyvatel ve znění "Je-li údaj o místě
trvalého pobytu úředně zrušen (§12), je sídlem trvalého pobytu
sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu byl občanovi trvalý pobyt
úředně zrušen", zamítl čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, §70 odst.
1 zákona Ústavním soudu.
Pokud jde o ostatní stěžovatelem tvrzená porušení základních
práv a svobod [tj. zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 a odst. 3
Listiny), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl.
7 odst. 1 Listiny) práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1
Listiny), práva na ochranu osobnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny)
a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny)],
stěžovatel neuvádí a nekonkretizuje, v čem je napadené ustanovení
§10 odst. 5 věty druhé zákona o evidenci obyvatel s těmito
základními právy v rozporu. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní
soud.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. října 2002