ECLI:CZ:US:2003:1.US.103.03
sp. zn. I. ÚS 103/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. P. D., proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 11. 11. 2002, ČTS: ORZR-207/KPV-OHK-2002, usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. 1. 2003, čj. Zt 561/2002 - 32, a opatření Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 3 Nt 326/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství ve Žďáře nad Sázavou, bylo, podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání obviněného L. R. (dále jen "stěžovatel"), pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ.
Proti citovanému usnesení Policie ČR podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství ze dne 16. 1. 2003, čj. Zt 561/2002 - 32, zamítnuta, jako opožděně podaná, podle §148 odst. 1 písm. b) TrŘ.
Napadeným opatřením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 3 Nt 326/2002, byl stěžovateli, z důvodu nutné obhajoby [§36 odst. 1 písm. d) TrŘ], ustanoven obhájce podle §39 odst. 1 TrŘ.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel vytýkal, že nemá náležitosti stanovené §160 odst. 1 TrŘ, popis skutku je vymezen neurčitě, nesrozumitelně, a odůvodnění usnesení je vágní. Vzhledem k uvedeným vadám měl za to, že usnesení je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž tvrdil, že pro zahájení řízení proti uprchlému, v období od 16. 12. 2002 do 20. 12. 2002, nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v §302 TrŘ, protože v rozhodném období zcela běžně pracoval ve svých firmách, služebně pobýval na různých místech České republiky a v místě svého trvalého bydliště. Skutečnost, že jej policejní orgány nezastihly, že jej nekontaktovaly na místech, kde se v této době zdržoval a která souvisí s jeho podnikatelskými aktivitami, nemohla být důvodem proto, aby byl považován za osobu skrývající se. Dále tvrdil, že nezaznamenal žádný pokus o doručení prostřednictvím pošty, takže údaje, udávané policí v tomto směru, nejsou pravdivé. Rovněž úřední záznamy policejních orgánů neodpovídají skutečnosti a jsou dezinterpretací získaných informací. Stěžovatel považoval za vadný i postup Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, který, aniž by věcně přezkoumal žádost policejního rady o naplnění důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. d) TrŘ, stěžovateli opatřením ustanovil obhájce. Současně tvrdil, že jej ustanovený obhájce, v rozporu se svými povinnostmi, náležitě nezastupoval. V závěru vytkl usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou, že státní zástupce rozhodl bez věcného přezkoumání napadeného usnesení. Stěžovatel byl přesvědčen, že povinností státního zástupce bylo napadené usnesení policejního rady přezkoumat, ale v daném případě se tak nestalo a stížnost byla formálně zamítnuta jako opožděná.
S poukazem na shora uvedené skutečnosti a porušená základní práva a svobody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zruší napadené usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Okresního ředitelství ve Žďáře nad Sázavou, ČTS: ORZR-207/KPV-OHK-2002, ze dne 11. 11. 2002, usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. 1. 2003, čj. Zt 561/2002 - 32, a opatření Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 3 Nt 326/2002.
V souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Policie ČR, Okresního ředitelství ve Žďáře nad Sázavou, Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou a Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Policie ČR Okresního ředitelství ve Žďáře nad Sázavou ČTS: ORZR-207/KPV-OHK-2002.
Policie ČR, Okresní ředitelství ve Žďáře nad Sázavou, v podrobnostech odkázala na kompletní kopii trestního spisu ČTS: ORZR-207/KPV-OHK-2002.
Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou k námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti, uvedlo, že usnesení policejního rady o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti vyžadované trestním řádem (§134 odst. 1, 2 a §160 odst. 1). Výrok obsahuje podrobný popis skutku, z něhož je zřejmá účast každého ze spolupachatelů na trestném jednání, časový sled, způsob podvodného jednání, označení poškozeného a výše způsobené škody. Skutek, tak jak je popsán, nelze zaměnit s jiným. Rovněž odůvodnění usnesení označuje konkrétní skutečnosti, které plně odůvodnily zahájení trestního stíhání. K námitce stěžovatele, týkající se nedostatku naplnění zákonných podmínek k zahájení řízení proti uprchlému, státní zástupkyně poukázala na jednotlivé záznamy a opatření policejních orgánů, které svědčí o tom, že se stěžovatel vyhýbal trestnímu řízení tím, že se skrýval. Proto byly dány podmínky pro postup podle §302 TrŘ, jenž byl následně využit. Jak dále poznamenala, oběma spolupachatelům v této trestní věci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno již v polovině listopadu roku 2002. Současně neobstála námitka o porušení procesních práv stěžovatele, neboť tomu byl dne 16. 12. 2002 ustanoven obhájce, který má stejná práva jako obviněný.
K usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, státní zástupkyně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou konstatoval, že na základě žádosti policejního rady Policie ČR, Okresního ředitelství, o ustanovení obhájce stěžovateli podle §36 odst. 1 písm. d) TrŘ, a po přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání, byla stěžovateli opatřením soudce ze dne 16. 12. 2002 ustanovena obhájkyně Mgr. J. Ch. K ustanovení obhájce došlo za splnění všech zákonných podmínek. Tento postup byl i v zájmu stěžovatele, který tak měl po celou dobu řízení obhájce a nemohl být zkrácen na svých právech.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti, vycházeje z již ustálené judikatury, se Ústavní soud zabýval otázkou, zda napadená rozhodnutí jsou v rozporu se základními právy podle Listiny. Dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť žádným způsobem neporušují ani neomezují uvedená základní práva namítaná stěžovatelem. Po přezkoumání věci Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ke stěžovatelovým námitkám, že pro zahájení řízení proti němu, jako proti uprchlému, nebyly naplněny zákonné podmínky §302 TrŘ a došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, Ústavní soud dodává následující. Trestní právo, ze samé podstaty věci, obsahuje prvky represe, které v menší či větší míře zasahují do základních práv a svobod občana. Úkolem Ústavního soudu je v tomto případě posouzení intenzity a přiměřenosti takového zásahu do základních práv a svobod a zjištění, zda se jedná o zásah, který vedl k omezení, respektive k odepření základních práv a svobod, aniž by byla respektována příslušná zákonná ustanovení, v daném případě ustanovení trestního řádu.
Ze spisu vyplývá, že v daném případě podala poškozená společnost I. L., a. s., dne 18. 3. 2002 na Policii ČR, Obvodní ředitelství pro Prahu 8, trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 a trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 TrZ. Dne 2. 4. 2002 byl spisový materiál postoupen podle věcné a místní příslušnosti Policii ČR, Okresnímu ředitelství ve Žďáře nad Sázavou.
Po provedeném šetření ve věci rozhodl policejní rada, dne 11. 11. 2002, podle §160 odst. 1 TrŘ, o zahájení trestního stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručováno všem obviněným, resp. podezřelým, prostřednictvím pošty. Obvinění si zásilky převzali v rozmezí od 18. 11. 2002 - 25. 11. 2002, s výjimkou stěžovatele, který zásilku nepřevzal. Z tohoto důvodu požádal policejní rada o doručení stěžovateli prostřednictvím Obvodního oddělení Policie ČR ve Žďáře nad Sázavou s tím, aby bylo doručování prováděno opakovaně jednak v místě stěžovatelova trvalého bydliště, ale také v sídle společnosti L., s. r. o., (č. l. 39). Ze založených úředních záznamů (č. l. 37 - 50 spisu) je patrno, že v období od 5. 12. 2002 do 20. 12. 2002 policie, vedena snahou o zjištění pobytu stěžovatele a doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, prováděla v daném období šetření v místě trvalého bydliště stěžovatele, v sídle společnosti L., s. r. o., jejímž jednatelem je stěžovatel, hovořila s manželkou, synem a tchánem stěžovatele, stěžovatele kontaktovala telefonicky. Navíc, dne 13. 12. 2002, bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání (č. l. 30 spisu).
Z úředních záznamů ve spise je zřejmé, že stěžovatel svým jednáním mařil průběh trestního řízení, bránil se doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, a tak se trestnímu stíhání vyhýbal. Nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že pro zahájení řízení proti uprchlému nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v §302 TrŘ. Stěžovateli muselo být známo, že je hledán policií. Jestliže v dané situaci využila policie možností, které jí dává trestní řád, a zahájila řízení proti uprchlému, při dodržení a plného šetření základních práv a svobod stěžovatele, neshledal Ústavní soud v postupu policie porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod.
Uprchlý, tzn. osoba, která se řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, nemůže vykonávat svoje práva, neboť není řízení osobně přítomna. Proto v řízení proti uprchlému musí mít obviněný vždy obhájce, který má stejná práva jako obviněný. Obhájce je uprchlému ustanoven opatřením podle §39 TrŘ. Opatření je možno charakterizovat jako neformální úkon organizačně-technické a operativní povahy, jehož obsahové a formální náležitosti zákon nevymezuje, a nelze je tedy napadnout opravnými prostředky. Pouze výjimečně se lze zvláštním postupem domáhat přezkoumání opatření. Jakmile důvody nutné obhajoby pominou, zruší ustanovení obhájce předseda senátu (samosoudce) a v přípravném řízení soudce.
Pokud stěžovatel napadá opatření Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jímž mu byl ustanoven obhájce v souladu s §36 odst. 1 písm. d) TrŘ, a namítá porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, nelze v postupu okresního soudu spatřovat stěžovatelem namítané porušení práva na obhajobu. Opatření o ustanovení obhájce je procesním úkonem operativní povahy, jehož smyslem je ochrana základních práv a svobod. V daném případě bylo účelem a smyslem napadeného opatření ochrana stěžovatelova práva na obhajobu, tak jak vyplývá z čl. 40 odst. 3 Listiny, rovněž z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a je realizováno v základní zásadě trestního řízení - v zajištění práva na obhajobu. Ustanovením obhájce se stěžovateli dostávalo právní pomoci od samého počátku řízení. Jakmile důvody pro postup podle §302 TrŘ odpadly a stěžovatel si zvolil sám jiného obhájce, bylo ustanovení obhájce zrušeno (č. l. 21, 23 spisu).
Posouzení námitky stěžovatele, zda ustanovený obhájce dostatečně či nedostatečně hájil jeho práva, přísluší profesní organizaci advokátů - České advokátní komoře, nikoli Ústavnímu soudu.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost je v této části návrhem zjevně neopodstatněným (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v zahájení řízení proti uprchlému orgány činnými v trestním řízení stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod, posoudil ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou, o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jako nepřípustnou.
Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak je z napadeného rozhodnutí patrno, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta pro opožděné podání, neboť ustanovená obhájkyně stížnost nepodala a stěžovatel podal stížnost po lhůtě stanovené pro její podání. Opožděným podáním procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje - v daném případě stížnost - stěžovatel sám svým jednáním způsobil, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo, a ani nemohlo být, dozorovým státním zástupcem přezkoumáno. Z pohledu zákonných podmínek, stanovených v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zakládá uvedená skutečnost v této části nepřípustnost ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené závěry se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a nepřípustný, který Ústavní soud, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu