ECLI:CZ:US:2003:1.US.127.03
sp. zn. I. ÚS 127/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. V. K., proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ze dne 20. 12. 2002, čj. Zt 262/2002 - 30, a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 1. 11. 2002, ČVS: OVSY - 717/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Označeným usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování Svitavy, bylo zahájeno a zároveň rozšířeno trestní stíhání obviněné M. S. (dále jen ",stěžovatelka") pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ.
Uvedeného trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako daňový subjekt - fyzická osoba podnikající pod svým jménem - zplnomocnila svého manžela T. S., aby za ni prováděl veškeré obchodní a účetní úkony, včetně vypracování a podávání daňových přiznání. V daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1998 daňového subjektu M. S. (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem), podaném na Finančním úřadu v Litomyšli dne 31. 3. 1999 a dodatečném daňovém přiznání ze dne 17. 5. 1999, neoprávněně uplatnili výdaje a odpisy tak, že do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů v kolonce nákup zboží zaúčtovali výdaje na nákup 3 kusů strojů na výrobu oplatků podle faktury č. 980002 ze dne 31. 3. 1998 v hodnotě 2 555 000,-- Kč bez DPH. Dále pak do hmotného investičního majetku zahrnuli a rovnoměrně odepisovali 2 kusy balících strojů BTH 41 podle faktury č. 980003 z téhož dne, v pořizovací hodnotě celkem 1 870 000,-- Kč bez DPH. Všechny stroje byly údajně zakoupeny od společnosti B., spol. s r. o., přičemž se jednalo o fiktivní faktury a k nákupu zboží fakticky nedošlo. Tímto jednáním zkrátili daňovou povinnost daně z příjmů fyzických osob celkem o částku 961 601,-- Kč ke škodě státního rozpočtu, zastoupeného Finančním úřadem v Litomyšli.
Z odůvodnění je patrno, že uvedené skutečnosti byly zjištěny z šetření provedeného pod ČVS: OVSY - 717/99, zejména pak z doplněného trestního oznámení Finančního úřadu Litomyšl ze dne 4. 10. 2002 a zprávy o daňové kontrole daně z příjmu fyzických osob za rok 1998. Tyto skutečnosti nasvědčovaly, že byly spáchány uvedené trestné činy a že je spáchali obvinění. Proto bylo vydáno podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ" ) usnesení o zahájení trestního stíhání.
Proti citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost, v níž namítala, že usnesení nebylo řádně a v souladu se zákonem odůvodněno, což mělo za následek jeho nezákonnost, nepřezkoumatelnost a napadené usnesení bylo třeba z tohoto důvodu zrušit. Nutnost řádného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá nejen ze zákonných ustanovení, zajišťujících zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí státních orgánů, ale také z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění usnesení stěžovatelka postrádala zejména důkaz, ze kterého policejní orgán dovodil závěr, že k nákupu zboží skutečně nedošlo. Dále namítala nesprávnou právní kvalifikaci jednání, popsaného v napadeném usnesení, z něhož vyplynulo, že státnímu rozpočtu (ve skutečnosti České republice) žádnou škodu nezpůsobila, neboť u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot. Mohlo se jednat toliko o ušlý zisk, který však není totožný se škodou, jak je definována trestním zákonem. Rovněž namítala nedostatečnou specifikaci předmětů a cenu, jejichž odpisem, uplatněným v daňovém přiznání, mělo dojít k založení trestní odpovědnosti. V tomto směru vytýkala policejnímu orgánu, že se vůbec nezabýval její obhajobou, protože neprovedl faktickou kontrolu strojů a nevzal do úvahy její tvrzení, že na základě plné moci veškerá obchodní jednání, vedení příslušných dokladů a účetnictví, prováděl a zajišťoval její manžel T. S. Ten také připravoval a zpracovával podklady pro daňová přiznání za spolupráce daňového poradce.
Okresní státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách dne 20. 12. 2002, pod čj. Zt 262/2002 - 30, stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že policejní orgán zahájil trestní stíhání na podkladě rozsáhlého šetření policejních orgánů, provedeného ve smyslu §158 TrŘ, a zejména pak materiálů zpracovaných Finančním úřadem v Litomyšli v rámci daňového řízení. Tyto podklady daly dostatečný podklad k postupu podle §160 odst. 1 TrŘ, neboť pro závěr o spáchání trestného činu určitou osobou postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. Závěr o spáchání skutku obviněným není totiž závěrem v daném stadiu konečným. K vytýkanému nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání podotkl, že všechny výroky napadeného usnesení jsou správné, přestože odůvodnění těchto výroků je nepřiléhavé, kusé nebo vůbec chybí. V řízení předcházejícím vydání usnesení nedošlo k porušení procesních ustanovení. Další stěžovatelkou uplatněné námitky vyhodnotil jako námitky důkazní a právní, se kterými se musí policejní orgán vyrovnat v rámci vyšetřování. Za pochybení formálního charakteru, které musí policejní orgán v průběhu dalšího řízení napravit, označil konstatování, že za poškozeného byl označen státní rozpočet, ačkoli správně měla být označena Česká republika, zastoupená příslušným finančním úřadem. V zájmu úplnosti státní zástupce konstatoval, že námitkami uplatněnými v podané stížnosti se musí policejní orgán v dalším průběhu vyšetřování nepředpojatě zabývat jak z hlediska důkazního, tak i z hlediska právního, a objektivně je vyhodnotit bez ohledu na to, zda slouží v prospěch nebo neprospěch stěžovatelky, a to v kontextu se všemi opatřenými důkazy.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, čj. Zt 262/2002 - 30, ze dne 20. 12. 2002, a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 1. 11. 2002, ČVS: OVSY - 717/99. Podle jejího názoru napadená usnesení zasáhla do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na obhajobu, vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, a rovněž čl. 14 odst. 3 písm. a) a b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"). Stěžovatelka, vědoma si skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení, a že mu tedy nepřísluší hodnotit důkazy a postupy použité orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, poukázala přesto na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 4. 2002, na výpověď svého manžela - obviněného T. S. ze dne 8. 8. 2002, na další usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 11. 2002. Popsaný postup orgánů činných v trestním řízení byl, podle stěžovatelky, v příkrém rozporu s trestním řádem a výše citovanými základními principy, čímž došlo k porušení jejího práva na obhajobu. Pokud odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nedostatečné a zjevně nesplňovalo požadavky §134 odst. 2 TrŘ, byl výkon jejího práva na obhajobu zcela nemožný, protože nebylo zřejmé, jaký má zvolit postup při své obhajobě, jaké důkazy má navrhnout atd. Závažné porušení svého práva na obhajobu shledala rovněž v postupu státního zástupce, jenž k námitce, týkající se nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a z toho vyplývajícího porušení čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, konstatoval, že naprostá absence odůvodnění nečiní samotné usnesení vadným, ale již neuvedl, z čeho výrok vychází. Stěžovatelka byla rovněž přesvědčena, že státní zástupce v odůvodnění napadeného usnesení její argumentaci zcela pominul, nezabýval se uplatněnými právními námitkami a alibisticky odkázal na policejní orgán.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního státního zastupitelství ve Svitavách a Policie ČR, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování ve Svitavách, jako účastníků řízení.
Okresní státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť žádná práva stěžovatelky, daná jí trestním řádem a Listinou, nebyla porušena, takže k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo. Před vydáním usnesení podle §160 odst. 1 TrŘ si policejní orgán opatřil dostatek podkladů šetřením, provedeným podle §158 TrŘ. Zejména se opíral o podrobnou zprávu Finančního úřadu Litomyšl a šetření tímto úřadem provedené. Tyto podklady byly pro postup podle §160 odst. 1 TrŘ dostačující. Pokud jde o náležitosti odůvodnění usnesení, ty upravuje §134 odst. 2 TrŘ. Některá usnesení se svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovnají rozsudku a jejich odůvodnění musí mít náležitosti stanovené §134 odst. 2 TrŘ. Naproti tomu na usnesení, mající dílčí procesní význam, jsou požadavky na jejich odůvodnění nesrovnatelně nižší. V daném případě policejní orgán v napadeném usnesení, vydaném podle §160 odst. 1, 5 TrŘ, odkázal na skutečnost, že svoje rozhodnutí opírá o vlastní šetření a doplněné trestní oznámení Finančního úřadu v Litomyšli. Tímto uvedl konkrétní podklady, na jejichž základě bylo usnesení vydáno a stěžovatelka měla možnost se s nimi seznámit. Argumenty, uvedené stěžovatelkou v její ústavní stížnosti, zhodnotil jako fakticky totožné s argumenty uplatněnými již v její stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a považoval je za obhajobu stěžovatelky. V probíhajícím vyšetřování bude nutno se s těmito argumenty vypořádat a obhajobu stěžovatelky vyvrátit či potvrdit. Na závěr státní zástupce konstatoval, že ani policejní orgán ani státní zástupce při vydání napadených usnesení nepochybil. Právo stěžovatelky na řádnou obhajobu zkráceno nebylo a nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod zajištěných Listinou.
Policie ČR, Okresní ředitelství, Služba kriminální policie a vyšetřování ve Svitavách, k ústavní stížnosti uvedla, že při vydání usnesení podle §160 odst. 1 TrŘ, ze dne 29. 4. 2002, a usnesení vydaného podle §160 odst. 1, 5 TrŘ, ze dne 1. 11. 2002, bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy. Rozšíření trestního stíhání, provedené usnesením ze dne 1. 11. 2002, bylo důvodné, neboť během vyšetřování vyšlo najevo, že se stěžovatelka a ostatní obvinění dopustili dalšího skutku, který nebyl uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 4. 2002. Tyto najevo vyšlé skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchaly určité osoby. Z tohoto důvodu došlo k zahájení trestního stíhání pro toto další jednání obviněných. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 11. 2002 je úplné a v souladu s trestním řádem.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaruče7ných základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesení, vydané podle §160 odst. 1, 5 TrŘ, vymezuje jednak časový okamžik zahájení trestního stíhání, jednak důvody a způsob trestního stíhání konkrétních osob za konkrétní trestnou činnost. Je tedy zřejmé, že uvedené usnesení svou podstatou spadá pod ochranu čl. 8 odst. 2 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tím je v tomto případě trestní řád. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (především čl. 83 Ústavy ČR) vyplývá, že Ústavní soud zásadně nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti zahájení trestního stíhání, nýbrž že může toliko kontrolovat, zda konkrétní usnesení a případná následná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 Listiny (případně s jinými základními právy), tzn. zda toto usnesení bylo vydáno z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu by Ústavní soud mohl uznat důvodnost ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení o zahájení trestního stíhání a případně i proti dalším rozhodnutím, vydaným v přípravném řízení trestním.
Ústavní soud dále - v obecné rovině - konstatuje, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
Konečně je nutno předeslat, že usnesení o zahájení trestního stíhání svou podstatou představuje toliko primární procesní předpoklad, nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno a následně realizováno. Přitom je zřejmé, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a zároveň kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení, a že tedy v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze zpravidla i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, především orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto spatřuje prostor pro svůj zásah (tzn. pro vyhovění ústavní stížnosti) v této fázi trestního řízení toliko výjimečně. Důvodnost zahájení trestního řízení je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti zpravidla přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod stěžovatele teprve po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků podle trestního řádu. Jestliže by Ústavní soud zmíněnou restriktivnost svého přístupu v těchto věcech nerespektoval, zjevně by mohl porušovat citovanou zásadu, že intenzita jeho zásahu by měla odpovídat intenzitě namítané protiústavnosti.
V naznačeném směru se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, zda odůvodnění napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání je nedostatečné, nepřezkoumatelné a porušující její právo na obhajobu. Podle §160 odst. 1 TrŘ rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. Postačí určitý stupeň pravděpodobnosti, že osoba podezřelá je pachatelem trestného činu, vyvozený podle logických pravidel usuzování z faktických podkladů. Podkladem pro zahájení trestního stíhání jsou konkrétní zjištěné skutečnosti obsažené v podáních, trestních oznámeních, nebo zjištěné policejním orgánem či státním zástupcem vlastní úřední povinností, které však nemusí mít povahu důkazů použitelných i v řízení před soudem. Požadavkem, aby trestní stíhání bylo zahájeno "...neprodleně...", je pak respektováno právo obviněného na obhajobu, neboť zahájením trestního stíhání jsou vytvořeny podmínky pro účast obhajoby v přípravném řízení, tzn. podmínky pro uplatnění práva obviněného na obhajobu.
Ústavní soud má za to, že napadené usnesení splňuje potřebné zákonné náležitosti, předpokládané ustanovením §134 odst. 2 TrŘ. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání vycházel především ze zprávy Finančního úřadu Litomyšl o daňové kontrole daně z příjmu fyzických osob za rok 1998, z doplněného trestního oznámení Finačního úřadu Litomyšl, jakož i z vlastního šetření. Jakkoli si lze představit přiléhavější odůvodnění napadeného usnesení, nejedná se o skutečnost, která by mohla přivodit nezákonnost nebo protiústavnost napadených rozhodnutí, neboť policejní orgán v odůvodnění označil skutečnosti, které sloužily jako podklad pro zahájení trestního stíhání a odůvodňovaly závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z tohoto důvodu nemohla obstát ani námitka stěžovatelky, že vzhledem k nedostatečnému odůvodnění nevěděla, jaký měla zvolit postup při své obhajobě, neboť je zřejmé, z jakých podkladů policejní orgán při vydání usnesení ze dne 1. 11. 2002 vycházel, a jaký zvolí stěžovatelka postup v probíhajícím trestním řízení souvisí s obhajovací taktikou.
Ústavní soud, v souvislosti s tvrzeným porušením práva na obhajobu ve smyslu citovaných článků Listiny a mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, nezjistil nic, co by evidentně svědčilo o tom, že by postupem policejního orgánu nebo dozorového státního zástupce bylo zasaženo do práv zaručených v čl. 40 odst. 3 Listiny, a to ani z pohledu namítaných čl. 3 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. a), b) Mezinárodního paktu. Naopak stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podaná stěžovatelkou svědčí o využití obhajovacích práv stěžovatelky.
V daném případě se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný .
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu