ECLI:CZ:US:2003:1.US.137.03
sp. zn. I. ÚS 137/03
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 18. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 137/03 ve věci ústavní stížnosti V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 11. 2002 sp. zn. 30 Co 351/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně z 6. 6. 2002 sp. zn. 19 C 164/2001 o zamítnutí stěžovatelova návrhu na uložení povinnosti žalovanému vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. 30 Co 351/2002 se zrušuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 6. 2002 č. j. 19 C 164/2001-40, jímž tento soud zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalovanému T., spol. s r.o., vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši 9 000 Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvádí, že stěžovatel vlastní nemovitost - objekt občanské vybavenosti č. 2375 na parcele č. 7 v k. ú. K., obec K. - podle kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2000. Dne 28. 4. 1969 rozhodl Městský národní výbor v Kladně o přípustnosti této stavby, ve které je situována restaurace, prodejna a výměníková stanice. Tato výměníková stanice - kterou provozuje žalovaný - je součástí rozvodného tepelného zařízení pro dopravu tepelné energie a jsou na ni v sídlišti napojeny další objekty. Krajský soud dále reprodukoval argumentaci Okresního soudu v Kladně. Podle jeho názoru příslušný zákon (pozn. red.: správně vyhláška) č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, ve znění pozdějších předpisů, v době povolení výměníkové stanice do trvalého provozu v roce 1970 oprávnění provozovatelů neřešil. Teprve zákon č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, zakotvil v §20 odst. 1 oprávnění investorů (provozovatelů) zřizovat a provozovat zařízení pro rozvod tepla na cizích nemovitostech. Z ustanovení §20 odst. 3 tohoto zákona plyne, že tato oprávnění vznikají dnem nabytí právní moci rozhodnutí o stavebním povolení a jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech, které se však nezapisují do evidence nemovitostí. Okresní soud odkázal na "odst. 4 společných a přechodných ustanovení zákona č. 222/1994 Sb.", o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, v němž je zakotvena zásada, že oprávnění k cizím nemovitostem i omezení jejich užívání, jež vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Krajský soud se pak dovolal ustanovení §22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), jenž danou problematiku vzniku věcných břemen ze zákona rovněž upravoval, a ustanovení §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dále poukázal na zákon č. 89/1987 Sb., účinný od 1. 1. 1988, který zrušil §18 citovaného vládního nařízení i zákon (pozn. red.: správně vyhlášku) č. 38/1963 Sb. Krajský soud proto dovodil, že i v době uvedení výměníkové stanice do provozu existovala platná právní úprava zakotvující vznik věcných břemen na cizích nemovitostech v souvislosti s provozem zařízení na rozvod tepla. V této souvislosti podtrhuje i právní úpravu zakotvenou v §20 zákona č. 89/1987 Sb. a v §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., a dovolává se i ustanovení §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
Krajský soud konečně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1665/99, v němž je prý obdobná problematika podrobně rozebrána. V souzené věci dále poukazuje na to, že právním předchůdcem stěžovatele z doby před rokem 1989 byla socialistická organizace, jež podle tehdy platné právní úpravy neměla právo na náhradu za zřízení věcného břemene. Oprávněný z věcného břemene - tzn. provozovatel výměníkové stanice - mohl bezplatně využívat nemovitost povinného a toto právo mu vzniklo současně se vznikem věcného břemene. Nový vlastník - stěžovatel - tak nemůže nabýt více práv, než měl jeho předchůdce. Stěžovatel nabyl nemovitost, na které již v době nabytí věcné břemeno vázlo, a proto mu také nemohlo právo na náhradu za omezení vlastnického práva - podle mínění krajského soudu - vzniknout. Rozhodné je prý i to, že zatížení nemovitosti věcným břemenem má vliv na její obecnou cenu a bylo tak na stěžovateli, aby při sjednání kupní ceny k věcnému břemeni přihlédl. "V době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno, nebyla skutečnost, že za jeho zřízení nebyla poskytnuta náhrada podle tehdy platného práva protiústavní, zejména když na základě tohoto břemene vznikla práva a povinnosti mezi tehdejšími socialistickými organizacemi", uzavírá krajský soud.
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které zejména tvrdí, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu uvádí, že žalovaný - vedlejší účastník T., spol. s r.o. - je soukromou právnickou osobou podnikající za účelem dosažení zisku, který ke svému podnikání a rovněž k dosažení zisku užívá bezplatně nebytové prostory, jež jsou ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel se dovolává i nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 61, str. 175. Je přesvědčen, že vedlejší účastník (podnikatelský subjekt) - s ohledem na způsob a rozsah užívání předmětných prostorů jeho nemovitosti - měl stěžovateli poskytovat přiměřenou náhradu, jež odpovídá ceně, kterou by jiný podnikatelský subjekt za užívání obdobných nebytových prostorů v místě platil. Má proto za to, že takto nevyplacená náhrada na straně žalovaného - vedlejšího účastníka - je bezdůvodným obohacením, jež pouze zvyšuje jeho zisk na úkor stěžovatele.
Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze, které odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků a uvedly, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník - žalovaný T., s.r.o., ve svém vyjádření v podstatě uvedl, že stěžovatel nabyl nemovitost 7. 1. 2000, tedy v době, kdy na ní věcné břemeno vázlo, takže šlo o vlastnické právo již omezené. Věcné břemeno provozování výměníkové stanice vzniklo ze zákona, v souladu s právní úpravou platnou v době uvedení této stanice do provozu dne 17. 8. 1970. Povinným z věcného břemene byla tehdejší socialistická organizace, která neměla na náhradu za zřízení věcného břemene právo; tato skutečnost podle tehdy platného práva nebyla protiústavní. Stěžovatel jako nový vlastník nemovitosti nemohl tedy nabýt více práv, než měl jeho předchůdce. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a aby Ústavní soud uložil stěžovateli, aby nahradil vedlejšímu účastníku náklady řízení. S upuštěním od ústního jednání vedlejší účastník nesouhlasil.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti i obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.). Je zřejmé, že argumentace napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (i argumentace obsažená ve vyjádření vedlejšího účastníka) se od uvedených principů zřetelně odchyluje.
Její jádro totiž v podstatě tkví v názoru, že oprávněný z věcného břemene (provozovatel výměníkové stanice) mohl již v minulosti bezplatně využívat nemovitost povinného (právního předchůdce stěžovatele), že nový vlastník nemůže nabýt více práv než měl jeho předchůdce a že v době zřízení věcného břemene nebyla skutečnost, že za jeho zřízení nebyla poskytnuta náhrada, podle tehdy platného práva protiústavní.
Uvedená argumentace evidentně přehlíží, že po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. Tento systém poskytuje - mimo jiné - i náležitou ochranu právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva. O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci. Tomu nebrání - a to ani co do vlastního gramatického textu - ani ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb. ani ustanovení §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., jichž se napadený rozsudek dovolává; uvedené předpisy totiž toliko stanoví, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Předmětem sporu však není - v daném případě - oprávnění vedlejšího účastníka užívat výměníkovou stanici ve stěžovatelově nemovitosti - což stěžovatel nenapadá - nýbrž toliko otázka jeho povinnosti platit za uvedené omezení stěžovatelova vlastnického práva přiměřenou náhradu. Takovou povinnost uživatel výměníkové stanice v souzené věci má a to tím spíše, že jde o podnikatelský subjekt, který provozuje výměníkovou stanici za účelem komerčním.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1665/99 se dotýká souzené problematiky jen okrajově, neboť v uvedeném řízení se jednalo o "zrušení práva věcného břemene ..." spočívajícího v instalaci a bezplatném užívání výměníkové stanice a o uložení povinnosti žalované straně odstranit výměníkovou stanici z domu. Právně tedy šlo o jinou otázku, než která je řešena v této souzené věci.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze došlo k porušení stěžovatelova základního práva zaručeného čl. 11 odst. 4 Listiny.
Proto Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
Za tohoto stavu Ústavní soud neuložil stěžovateli, aby nahradil vedlejšímu účastníku jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.).