ECLI:CZ:US:2003:1.US.169.03
sp. zn. I. ÚS 169/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. D., zastoupeného JUDr. B. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91 (dále jen "soud prvního stupně"), byl JUDr. M. D. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s dozorem. Uvedeného trestného činu se dopustil dne 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze, jako velitel bezpečnostního opatření. Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na dobu tří let s vyslovením dohledu.
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 21. 3. 2003 a doručenou Ústavnímu soudu ČR dne 24. 3. 2003, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení. Podle jeho názoru předmětná rozhodnutí obecných soudů porušila jeho blíže neoznačená základní práva zaručená Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak dále stěžovatel uvedl, v této jeho věci Ústavní soud již jednou rozhodl usnesením ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 388/01, avšak s ohledem na Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003, uveřejněné ve Sbírce zákonů č. 10, týkající se zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti, podává ústavní stížnost opětovně. Pro úplnost dodal, že dne 10. 10. 2000 podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 4. 2001 (384/2001-OOD-SPZ) mu bylo oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). V další části ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. I. ÚS 388/01.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, může se jím zabývat také věcně.
Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesněprávní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu sp. zn. I. ÚS 388/01, ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2001, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91. Usnesením ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 388/01, byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel mylně považoval za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně svého práva, podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, a lhůtu 60 dnů počítal od doručení sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 4. 2001 (384/2001-OOD-SPZ), které neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1, 2 TrŘ. Posledním prostředkem na ochranu práv stěžovatele bylo odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno dne 7. 6. 2000 a ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 22. 6. 2001, jednalo se o návrh podaný zcela zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty.
Jak vyplývá z odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel ji podal právě s odkazem na publikované Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. V uvedeném sdělení byly publikovány závěry pléna Ústavního soudu, které, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že napříště soudci a senáty Ústavního soudu budou v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.
V souladu s právními principy našeho právního řádu, zejména se zásadou časového působení právní normy (za použití analogie) a výkladem slova "napříště" lze dovodit, že Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. nepůsobí zpětně, ale působí do budoucnosti. Je platné a účinné ode dne publikace ve Sbírce zákonů, tj. od 3. 2. 2003. Současně nepromíjí ani neprodlužuje zákonnou šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti, zakotvenou v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Za takový prostředek nelze považovat podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona, který není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k ministru spravedlnosti, který není povinen podnět akceptovat a záleží na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch či neprospěch odsouzeného. Samotná stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. TrŘ) je sice mimořádným opravným prostředkem, ale u Nejvyššího soudu ČR ji může podat pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Z uvedeného vyplývá, že tento mimořádný opravný prostředek není v procesní dispozici stěžovatele.
V daném případě bylo posledním prostředkem ochrany práv stěžovatele jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91, o němž rozhodl rozsudkem Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99. Od data doručení tohoto rozsudku stěžovateli, tj. od 7. 6. 2000, počala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), kterou Ústavní soud nemůže prodloužit ani prominout.
S ohledem na tyto závěry a na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 21. 3. 2003, jedná se o návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Proto soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu