ECLI:CZ:US:2003:1.US.190.03
sp. zn. I. ÚS 190/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 96/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2003, napadl F. V. (dále jen "stěžovatel") usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 96/2003, kterým tento odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. Nt 262/2003, tak, že z podnětu stížnosti obviněného (stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) zrušil, podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ") napadené usnesení a nově rozhodl tak, že se obviněný F. V. bere do vazby podle §68 odst. 1 TrŘ z důvodu §67 písm. c) TrŘ. Vazba se započítává od 03.05 hodin dne 6. 2. 2003. Nebyl přijat slib obviněného ani nabídka na složení peněžité záruky.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti obsáhle citoval vybraná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"). Poté popřel svou účast na trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Nesouhlasil s tím, že by byly dány další konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že by pokračoval v trestné činnosti. Závěry odvolacího soudu o existenci důvodu pro tzv. předstižnou vazbu hodnotil jako spekulativní a zavádějící. Ze stejných důvodů krajský soud nepřijal jeho písemný slib a nabízenou peněžitou záruku za tento vazební důvod. Navíc v jeho neprospěch byla použita skutečnost, že trestní řízení je na samém počátku. Stěžovatel rovněž namítal, že s přihlédnutím k jeho osobním poměrům nehrozila důvodná obava z pokračování v trestné činnosti. Na podporu svých tvrzení poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, I. ÚS 303/01, I. ÚS 381/01, I. ÚS 432/01 a IV. ÚS 16/02.
Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny, čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu, ve spojení s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, za současného nedodržení zásady přiměřenosti podle §2 odst. 4 TrŘ. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku, kterým bylo nově rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, podle §68 odst. 1 TrŘ, z důvodu §67 písm. c) TrŘ, ve výroku, kterým se vazba započítává od 03.05 hodin od 6. 2. 2003, ve výroku, kterým se slib obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) TrŘ nepřijímá, a ve výroku, kterým se nabídka na složení peněžité záruky podle §73a odst. 1 TrŘ nepřijímá.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, Okresního soudu v Jičíně, jako vedlejšího účastníka řízení, a spis Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. Nt 262/2003.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření konstatoval, že napadené senátní rozhodnutí vycházelo ze skutkových okolností případu, které byly zjištěny dosavadním stavem dokazování, které bylo na samém počátku, a bylo o nich rozhodnuto v souladu s běžnou právní teorií a praxí. I nadále považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Okresní soud v Jičíně nevyužil postavení vedlejšího účastníka a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
Ze spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. Nt 262/2003, bylo zjištěno, že stěžovatel je policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie ČR v Jičíně pod ČTS: ORJC-46/OOK-2003 stíhán pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ, spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit společně s obviněným E. T., nar. 8. 9. 1966, tím, že nejméně od počátku roku 2003 do 6. 2. 2003, po vzájemné dohodě, jezdili na různá místa okresu Jičín osobním automobilem stěžovatele. Obviněný E. T. násilím vnikal do rekreačních objektů, kde odcizoval různé věci, které odnášel k silnici, kde je se stěžovatelem nakládali do automobilu a odváželi do místa trvalého bydliště stěžovatele, který odcizené věci následně prodával. E. T. měl od stěžovatele za tuto činnost dostávat odměnu. Uvedeným způsobem vnikli do nejméně 11 rekreačních objektů v různých obcích v okrese Jičín. Odcizili zde věci v hodnotě nejméně 148 800,-- Kč a poškozením způsobili další škodu ve výši nejméně 12 800,-- Kč. Stěžovatel byl dne 6. 2. 2003 v 03.05 hod., spolu s obviněným E. T., zadržen ve svém osobním vozidle v obci Vesec, okr. Jičín. V této obci došlo uvedené noci k vykradení čtyř rekreačních objektů.
Na základě návrhu na vzetí stěžovatele do vazby, podaného státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Jičíně dne 7. 2. 2003, vzal téhož dne Okresní soud v Jičíně stěžovatele do vazby podle §68 odst. 1 TrŘ, z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) TrŘ. Okresní soud vycházel z předložených důkazů, z nichž vyplynulo, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky shora uvedených trestných činů. Rovněž je dáno důvodné podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný ve spolupachatelství. Z dosavadních poznatků vyplynulo, že stěžovatel měl v trestné činnosti vůdčí postavení a autoritu, z čehož okresní soud dovodil důvodnou obavu, že právě zmíněné autority by stěžovatel, při ponechání na svobodě, využil, působil na svědky a mařil tak objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání. Rovněž přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel se částečně zabýval překupnictvím, měl možnost prodávat i nelegálně opatřené věci za účelem dosažení zisku. V tom okresní soud spatřoval důvodnou obavu, že by stěžovatel v trestné činnosti pokračoval. Vzhledem k tomu, že vazba byla odůvodněna skutkovými okolnostmi, přičemž účelu vazby nešlo dosáhnout jinak, rozhodl soud o vzetí stěžovatele do vazby.
Usnesením ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 11 To 96/2003, Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, z podnětu stížnosti stěžovatele, podle §149 odst. 1 písm. a) TrŘ, usnesení Okresního soudu v Jičíně zrušil a nově rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V odůvodnění krajský soud zejména uvedl, že stěžovatel spáchání trestné činnosti popřel a svou přítomnost v místě zadržení odůvodnil jako zcela náhodnou. Okresní soud však správně poukázal na výpověď spoluobviněného E. T., který podrobně jednotlivé skutky popsal, rozvedl jak svůj podíl na jejich páchání, tak i podíl stěžovatele. Výpověď E. T. hodnotil jako přesvědčivou a konkrétní. Stěžovatel pracoval v oboru starožitností, a měl tedy logický zájem na získávání odpovídajících předmětů, které pak mohl prodávat. Krajský soud vyjádřil výhradu k právní kvalifikaci stěžovatele pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ, když ani podle výpovědi E. T. se stěžovatel násilného vnikání do chalup neúčastnil. Okresní soud, podle závěru krajského soudu, správně shledal existenci důvodu vazby podle §67 písm. c) TrŘ, neboť stěžovatel si pácháním majetkové trestné činnosti po delší dobu opatřoval prostředky ke svému nedůvodnému obohacení. Při ponechání na svobodě vznikla důvodná obava z opakování tohoto protiprávního jednání. Naproti tomu krajský soud neshledal důvody vazby podle §67 písm. b) TrŘ. S ohledem na charakter trestné činnosti, na její rozsah, s ohledem na to, že stěžovatel zřejmě byl tím, kdo páchání trestné činnosti zorganizoval, připravoval, kdo realizoval prodej kradených věcí a s přihlédnutím k tomu, že trestní řízení je ve svém počátku, nepřijal krajský soud ani nabízený slib stěžovatele, ani nabídku na složení peněžité záruky k nahrazení vazebního důvodu.
Ve spise jsou rovněž založena písemná sdělení stěžovatele adresovaná Krajskému státnímu zastupitelství (č. l. 25 - 26 spisu) a Okresnímu soudu v Jičíně (č. l. 41 spisu), v nichž stěžovatel mimo jiné informuje o své dlouholeté spolupráci s policií s tím, že byl určen k monitorování činnosti E. T.
Ústavní soud, po prostudování předložených podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o naplnění vazebních důvodů. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Českým právním řádem je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, pro které je dostačující, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením §67 TrŘ se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (tj. jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem).
S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů nelze požadovat (jak se stěžovatel nesprávně domnívá), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v §67 písm. c) TrŘ. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností, není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný opakuje trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonal trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonal trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 138/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, č. 44, str. 45 a násl., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995). V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci, musí svědomitě posoudit, v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, (čl. 8 odst.1 a násl. Listiny), nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Uvedené skutečnosti v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
V dané věci rovněž nelze opomenout, že stěžovatel napadl ústavní stížností prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry všeobecným konstatováním důvodů vazby. Konkrétnější podoby nabývají důvody vazby až v důsledku pokročilejšího stadia vyšetřování. Proto rozhodnutí o prodloužení vazby musí obsahovat zpřesnění a konkretizaci důvodů vazby, které vyplývají z dosavadního šetření ve věci. Tomu tak ovšem není v rámci prvotního rozhodování o vzetí do vazby, když je šetření ve věci na samotném počátku, jak je tomu v projednávaném případě.
S ohledem na výše uvedené závěry neobstojí tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí postrádá zjištění konkrétních skutečností odůvodňujících jeho vzetí do vazby. V uvedených souvislostech a v daném stadiu vyšetřování obecné soudy vycházely při svém rozhodování z dosud zjištěných důkazů, na základě kterých správně dovodily důvodnost trestního stíhání stěžovatele, přičemž místo zadržení stěžovatele, výpověď spolupachatele E. T., rozsah, organizovanost a příprava trestné činnosti stěžovatelem, realizace prodeje kradených věcí stěžovatelem a opatřování si prostředků tímto způsobem, jim umožnily přijmout i odpovídající závěry ve vztahu k samotnému důvodu vazby, odůvodňující obavu z opakování trestné činnosti, nikoli pokračování v trestné činnosti, jak nesprávně uvádí stěžovatel. Tím došlo k naplnění podmínek daných v §67 písm. c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny, čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu). V předmětné věci nebyla zasažena základní ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a to ani ta, jejichž porušení tvrdí.
Jestliže obecné soudy řádně a přezkoumatelným způsobem svá rozhodnutí o vazbě odůvodnily a o vazbě se rozhodovalo ve dvoustupňovém řízení, není možno v uvedených rozhodnutích, kterými nebylo stěžovateli vyhověno, shledávat porušení práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu proto neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, I. ÚS 303/01, I. ÚS 381/01, I. ÚS 432/01 a IV. ÚS 16/02, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv zdánlivě podobný případ.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu