ECLI:CZ:US:2003:1.US.199.03
sp. zn. I. ÚS 199/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2003, čj. 24 Co 13/2003 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2003, čj. 24 Co 13/2003 - 90, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce i žalovaného (stěžovatele), směřující proti bodům II. až VI. výroku rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. 10. 2002, čj. 7 C 838/2001 - 64. V bodě VII. výroku rozsudku, o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách potvrzen.
Okresní soud ve Svitavách označeným rozsudkem v bodě I. zastavil řízení ohledně částky 5 498,-- Kč, v bodě II. zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 1 031,-- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 7. 2000 do zaplacení, v bodě III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 5 498,-- Kč, jdoucí od 6. 7. 2000 do 27. 8. 2002, v bodě IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 275,-- Kč, v bodě V. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách na náhradě nákladů řízení vzniklých státu 965,-- Kč, v bodě VI. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách na náhradě nákladů řízení státu 180,80 Kč a v bodě VII. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách soudní poplatek ve výši 600,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo porušeno jeho základní právo na poskytnutí příslušné účinné ochrany jeho právu podle čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel tím, že zaplatil, na základě znaleckého posudku, žalobci částku 5 498,-- Kč, způsobil, že krajský soud jeho odvolání odmítl podle ustanovení §202 odst. 2 OSŘ jako nepřípustné. Pokud by částku nezaplatil, krajský soud by rozhodoval o vyhovění žalobě či o zamítnutí částky 6 529,-- Kč a odvolání by přípustné bylo. Stěžovatel dovodil, že napadeným rozhodnutím krajského soudu mu byla odňata možnost přezkoumání rozsudku okresního soudu, a tím byl poškozen, neboť právo na odvolání mu nemělo být odňato.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a doplnil, že svým rozhodnutím respektoval ustanovení §202 odst. 2 OSŘ. Podle jeho názoru pohledávka žalobce ve výši 6 529,-- Kč doznala v řízení rozštěpení, protože ohledně částky 5 498,-- Kč bylo řízení zastaveno, do částky 1 031,-- Kč s požadovaným poplatkem z prodlení byla žaloba zamítnuta a žalobě bylo vyhověno pouze v části, žádající poplatek z prodlení, který v kapitalizované výši představuje částku vyšší 10 000,-- Kč. Podle názoru krajského soudu stěžovatel nebyl krácen na svých procesních právech, tedy nedošlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Česká republika - Správa vojenského bytového fondu Praha se ve svém vyjádření zcela ztotožnila se závěry usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. 10. 2002, čj. 7 C 838/2001 - 64, Ústavní soud zjistil, že okresní soud opřel svůj rozsudek o znalecký posudek znalce z oboru energetiky a vzal za prokázáno, že stěžovatel jako nájemce užíval byt ve vlastnictví žalobce po dobu od 1. 1. do 31. 9. 1999. Na nákladech za služby spojené s užíváním bytu zůstal stěžovatel žalobci dlužen částku 5 498,-- Kč. Žalobce požadoval na stěžovateli částku 6 529,-- Kč s příslušenstvím, zaslal stěžovateli výzvu k zaplacení s lhůtou splatnosti do 30. 6. 2000. Dne 27. 8. 2002 stěžovatel žalobci částku 5 498,-- Kč zaplatil. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení vzal žalobce žalobu co do částky 5 498,- Kč zpět a stěžovatel s tím souhlasil, soud řízení ohledně této částky zastavil. Na základě znaleckého posudku, který vzal soud za základ svého rozhodnutí, dospěl k závěru, že v části, v níž žalobce požadoval zaplacení dalších 1 031,-- Kč s poplatkem z prodlení, je žaloba nedůvodná a v této části ji zamítl. Soud rovněž posuzoval důvodnost návrhu žalobce na přiznání poplatků z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25,-- Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 5 498,-- Kč, jdoucí od 6. 7. 2000 do 27. 8. 2002. Dospěl k názoru, že v tomto rozsahu je nárok důvodný, neboť žalobce zaslal stěžovateli řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu v souladu s vyhláškou č. 245/1995 Sb., v platném znění, s výzvou k zaplacení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel požadovanou částku nezaplatil, dostal se, podle ustanovení §697 ObčZ, do prodlení se zaplacením částky 5 498,-- Kč, neboť ve zbytku nebylo vyúčtování důvodné. Soud prvního stupně rovněž řádně zdůvodnil i rozhodnutí o nákladech řízení.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2003, čj. 24 Co 13/2003 - 90, bylo zjištěno, že krajský soud odmítl odvolání žalobce i stěžovatele proti bodům II. až VI. výroku rozsudku okresního soudu. V bodě VII., ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek, výrok rozsudku potvrdil. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není přípustné. Svůj závěr opřel o ustanovení §202 odst. 2 OSŘ, podle něhož odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000,-- Kč, přitom k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. To neplatí u rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání. Podle názoru odvolacího soudu, i když citované ustanovení OSŘ blíže nekonkretizuje, jaké rozhodnutí pokládá za rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000,-- Kč, podle povahy institutu bagatelních věcí je takovým rozhodnutím pouze věcné rozhodnutí, jímž soud buď vyhoví žalobě nebo ji zamítne, vždy však do částky 2 000,-- Kč. Jestliže bylo předmětem řízení zaplacení částky vyšší a pro vzetí žaloby zpět soud řízení zčásti zastavil a věcně rozhodl o žalobě do částky nepřevyšující 2 000,-- Kč, vztahuje se na takový rozsudek ustanovení §202 odst. 2 OSŘ, které odvolání jak ve věci samé, tak do nákladů řízení nepřipouští. Pokud okresní soud rozhodl o zastavení řízení v části žaloby o zaplacení částky 5 498,-- Kč rozsudkem, toto rozhodnutí má povahu usnesení, a není tudíž věcným rozhodnutím o peněžitém plnění, které by částku 2 000,-- Kč převyšovalo. V této souvislosti odkázal odvolací soud na judikát Nejvyššího soudu ČR č. Rc 45/2002.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím krajského soudu mu byla odňata možnost přezkoumání rozsudku okresního soudu, a tím bylo porušeno jeho základní právo na poskytnutí příslušné ochrany jeho práv podle čl. 90 Ústavy ČR.
K námitkám stěžovatele proti postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů a vyvozování odpovídajících právních závěrů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují příslušná ustanovení OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva navrhovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, rovnost postavení účastníků uvedeného řízení, včetně stěžovatele, byla zajištěna, a stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana, jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu