ECLI:CZ:US:2003:1.US.340.02
sp. zn. I. ÚS 340/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. Š., zastoupené JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2002, čj. 10 Ca 129/1999 - 30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
T. Š. (dále jen "stěžovatelka") se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "obecný soud").
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že podnikala jako osoba spolupracující se svým manželem, který byl jako podnikatel členem sdružení podle §829 občanského zákoníku se dvěma dalšími daňovými subjekty a podle §12 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb. si účastníci sdružení rozdělovali dosažené společné příjmy a výdaje rovným dílem. Tvrzení správce daně, že v průběhu kontroly stěžovatelka nesplnila své povinnosti podle rozhodnutí ze dne 3. 2. 1998, má opodstatnění jen pro rok 1993. Pro rok 1995 je nepravdivé. Po celou dobu kontroly nebyly stěžovatelce vytknuty nedostatky v účetnictví. Správce daně při svých výpočtech vycházel pouze z náhodného místního šetření z roků 1993 a 1994, zde zjištěná marže neodpovídala skutečné. Stěžovatelka s výpočty nesouhlasila a předložila k prokázání svého tvrzení úplné účetnictví se všemi požadovanými evidencemi. Tím se ale správce daně vůbec nezabýval. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "finanční ředitelství") i obecný soud hodnotily celou kontrolu z výsledků zjištěných pro roky 1993 a 1994. Aby správce daně stanovil základ a daň pouze za použití pomůcek, musí, podle stěžovatelky, prokázat skutečnost, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno. To správce daně neučinil. Tím, že správce daně neprovedl důkaz předloženým účetnictvím a vycházel pouze z výsledků kontroly vztahující se k jiným obdobím, porušil základní práva stěžovatelky. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 591/2000, podle kterého je, s ohledem na nedostatky správního soudnictví v ČR, nutné, aby skutková zjištění správních orgánů byla úplná a procesně bezvadná. Není-li tato podmínka dodržena, je dán důvod pro zrušení rozhodnutí obecného soudu pro porušení základního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Postup správce daně může v konečném důsledku vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny. Stěžovatelka podala svou ústavní stížnost pouze proti části rozsudku, původně vedenému pod sp. zn. 10 Ca 129/99.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Obecný soud ve vyjádření napsal, že údaje, které stěžovatelka uvedla ve stížnosti, se výrazně odchylují od žalobních námitek. Stěžovatelka nepopisuje přesně průběh daňového řízení, neuvádí fakta, která svědčí v její prospěch. Obecný soud se podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), zabýval zákonností rozhodnutí finančního ředitelství, s ohledem na zásadu dispoziční, v rozsahu žalobou označených nezákonností. Soud se věcí zabýval podle zákona č. 586/1992 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a stěžovatelce vysvětlil postup při aplikaci §13 tohoto zákona, týkající se postupu daňového subjektu při podnikatelské činnosti, za účasti spolupracujících osob. Daňová kontrola probíhala u manžela stěžovatelky, ten nesplnil svou povinnost danou mu správcem daně. Závěry daňové kontroly byly se stěžovatelkou projednány a ta měla možnost se k nim vyjádřit. Podle správce daně tak byly dány podmínky pro postup podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění (zákon o správě daní a poplatků, dále jen "SpDP"), obecný soud shledal tento postup, v řízení vedeném s manželem stěžovatelky, jako zákonný. Z toho důvodu nelze postup správce daně zpochybňovat právě u stěžovatelky jako spolupracující osoby. Obecný soud, podle svého názoru, nemohl přisvědčit námitce, že správce daně prováděl kontrolu u jiného daňového subjektu a závěry vztáhl na stěžovatelku. Ta byla o kontrole vyrozuměna, o čemž svědčí její zmocnění pro K. Ž. ke všem úkonům po dobu daňové kontroly. Podle obecného soudu nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, soud uplatnil svou moc v mezích daných zákonem a rozhodoval nezávisle. Stěžovatelka se nyní snaží podáním ústavní stížnosti precizovat své původně vyslovené žalobní důvody, porušení svých základních práv blíže nekonkretizuje.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření zrekapitulovalo daňové řízení. Stěžovatelka v čl. I. stížnosti vznáší stejné námitky jako v podaných žalobách. K čl. II stížnosti finanční ředitelství uvádí, že pro posouzení věci je podstatné, že stěžovatelce byla daňová povinnost dodatečně vyměřena nikoli podle důkazů, ale podle pomůcek. Postup odvolacího orgánu je striktně omezen ustanovením §50 odst. 5 SpDP, zkoumá pouze, zda byly v předchozím řízení dodrženy zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Podmínky splněny byly. Finanční ředitelství navrhlo, aby byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
Ze spisu sp. zn. 10 Ca 129/99 Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, čj. 10 Ca 129/1999 - 30, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, čj. 623/110/1999, a ze dne 3. 3. 1999, čj. 622/110/1999. Napadenými rozhodnutími finančního ředitelství byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně proti dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za roky 1994 a 1995. Dne 4. 12. 1997 byla u stěžovatelky a jejího manžela, se kterým se jako spolupracující osoba podílela na výsledcích jeho podnikatelské činnosti, zahájena daňová kontrola. Správce daně pořídil úřední záznam, v němž stanovil příjmy sdružení, ve kterém podnikal manžel stěžovatelky. Na základě výsledků daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že údaje, obsažené v účetnictví manžela stěžovatelky, jsou zpochybněny, protože nevedl evidenci jídel, a tuto nelze jiným způsobem dodatečně doložit. Byly zjištěny konkrétní příklady, kdy obchodní ceny surovin, použitých při kalkulaci některých jídel, neodpovídaly cenám surovin, které manžel stěžovatelky uvedl v přehledu nakupovaných surovin. Na základě těchto rozporů, které nebyly manželem stěžovatelky odstraněny v průběhu řízení, dospěl správce daně k závěru, že daň nelze stanovit dokazováním a že využije náhradní způsob podle §31 odst. 5 SpDP. Obecný soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, čj. 10 Ca 133/1999 - 34, označil jako správný názor, že daň nelze vyměřit dokazováním. Byly tedy splněny podmínky podle §35 odst. 1 SpDP pro stanovení daně podle pomůcek, tj. nedodržení některé ze zákonných povinností a nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním. Účetnictví manžela stěžovatelky nebylo úplné, manžel stěžovatelky neprokázal konkrétně specifikované skutečnosti, nedodržel ustanovení §31 odst. 9 SpDP. V odůvodnění rozsudku obecný soud zdůraznil, že je nutno si uvědomit, že stěžovatelka se jako spolupracující osoba podílela na podnikání svého manžela, v jehož účetnictví bylo účtováno i o jejích příjmech, neboť sama účetnictví nevedla. Z toho nelze dovodit, že by stěžovatelce nemohla být dodatečně doměřena daň, pokud bylo zjištěno, že příjmy nebyly stanoveny správně, protože podklady, které předložil manžel stěžovatelky v průběhu daňové kontroly, měly vztah i k příjmům stěžovatelky.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatelka ve stížnosti používá argumenty, které obsahovala ústavní stížnost jejího manžela, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 337/02, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm a) zákona o Ústavním soudu. Pro stručnost proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení.
Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž jen jejím petitem. Proto zjišťoval, zda nedošlo i k jinému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky [viz nález sp. zn. II. ÚS 242/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18, C. H. Beck, Praha 2001, str. 71]. Po přezkoumání daného případu porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil. Obecný soud se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky obsaženými ve správní žalobě a řádně své rozhodnutí odůvodnil.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecným soudem v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu