ECLI:CZ:US:2003:1.US.351.03
sp. zn. I. ÚS 351/03
Usnesení
I. ÚS 351/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. P., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 5 To 187/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2003 napadl v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu. Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních ústavně garantovaných práv, konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Toho se podle stěžovatele Vrchní soud v Olomouci dopustil tím, že toleroval postup soudu prvního stupně, který v řízení použil svědecké výpovědi S. N., B. H. G. a N. P., učiněné před švédskými policejními orgány v rámci realizace právní pomoci. Podle stěžovatele nebyl ani jeden z těchto svědků poučen dle ustanovení trestního řádu (svědci nebyli poučeni o právu odepřít výpověď, nebyly zjišťovány jejich poměry k obviněným, nebyli poučeni o významu svědecké výpovědi, povinnosti vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet atd.) Odvolací soud v daném případě dovodil, že výslechy svědků jsou procesně použitelné, neboť výslech proběhl podle švédských zákonů, které však - jak podle stěžovatele soud připustil - nepřipouštějí vyslýchat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, jenž je předmětem výslechu. Postup soudu proto podle názoru stěžovatele porušil jeho základní práva, neboť obešel český právní řád aplikací cizozemského práva, které však bylo aplikováno nesprávně.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a meritorně rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Takovým prostředkem je v trestním řízení s účinností od 1. 1. 2002 dovolání, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud rozhodoval soud ve druhém stupni a dovolání je podle trestního řádu přípustné.
V daném případě Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, zjistil, že stěžovatel podal dovolání prostřednictvím tohoto soudu dne 4. 7. 2003.
Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelem není přípustný.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.
S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel také poté, co o podaném dovoláním rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta také k napadení rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj