ECLI:CZ:US:2003:1.US.531.02
sp. zn. I. ÚS 531/02
Usnesení
I. ÚS 531/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. N., zastoupeného advokátem JUDr. D. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 23 Co 238/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Zejména měl za to, že došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. P 84/2001, bylo stěžovateli, coby otci nezletilé B.N., zvýšeno výživné pro nezletilou tak, že počínaje dnem 1. 9. 1998 až do 31. 8. 2001 bylo výživné stanoveno částkou 4 000,- Kč měsíčně, dále s účinností od 1. 9. 2001 částkou 6 000,- Kč měsíčně, přičemž částku 3 000,- Kč má otec platit vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a částku 3 000,- Kč má platit vždy do 15. dne v měsíci předem na účet zřízený u Komerční banky, a. s. Dále soud rozhodl, že do doby zletilosti nezl. B. N. lze s prostředky na tomto účtu nakládat pouze po předchozím schválení opatrovnickým soudem (o rozsahu výběru a určení osoby k tomu oprávněné), nebo s písemným souhlasem obou rodičů nezletilé. Současně soud uložil peněžnímu ústavu povinnost vinkulace finančních prostředků uvedeným způsobem. Stěžovateli bylo zároveň uloženo splácet nedoplatek výživného za dobu od 1. 9. 1998 do 31. 8. 2001 ve výši 100 800,- Kč v měsíčních splátkách po 2 000,- Kč na uvedený účet peněžního ústavu. Citovaný rozsudek byl pak napadeným rozsudkem změněn tak, že nedoplatek výživného za dobu od 1. 9. 1998 do 30. 6. 2002 činí 148 800,- Kč, a stěžovateli bylo uloženo tento nedoplatek splácet k rukám matky nezletilé po částkách 37 200,- Kč splatných do 30. 11. 2002, 31. 5. 2003, 30. 11. 2003 a do 31. 5. 2004 (pod ztrátou výhody splátek). V ostatním byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatel argumentoval tím, že v průběhu řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména měl za to, že byla porušena rovnost účastníků, přičemž výsledným negativním efektem mělo být stanovení takového výživného, které neodpovídá zjištěným poměrům. Stěžovatel namítal, že obecné soudy zejména nepřihlédly ke skutečnosti, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že stěžovatel platí nejen výživné v peněžní formě, ale že plní svoji vyživovací povinnost i dalšími způsoby zajišťování potřeb dítěte.
Ústavní soud v předmětné věci vycházel ze spisového materiálu a současně také i z vyjádření předsedkyně odvolacího senátu 23 Co Městského soudu v Praze, JUDr. J. Ch. Odvolací soud uvedl, že z podnětu odvolání obou rodičů přezkoumal rozsudek prvoinstančního soudu, kterým bylo rozhodnuto o návrhu matky, jímž se domáhala zvýšení vyživovací povinnosti otce. Ve svém rozhodnutí odvolací soud pregnantně uvedl, proč a z jakých důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, resp. zčásti změnil. Svým rozhodnutím nezasáhl do práv stěžovatele, jak on tvrdí ve své stížnosti, a postupoval tak, jak mu zákon ukládá. Pokud odvolací soud neakceptoval odvolací námitky stěžovatele, samo o sobě to nezakládá zásah do práv chráněných Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Představa účastníka řízení o jeho výsledku se někdy liší od samotného rozhodnutí soudu, ale to neznamená, že ze strany soudu došlo ke zvýhodnění či znevýhodnění toho kterého z účastníků řízení, či o benevolentnější přístup k některému z nich. Při posuzování důvodnosti stížnosti nelze odhlédnout od charakteru řízení, k němuž se vztahuje. Ve věci, kdy šlo o zvýšení výživného, soudy vycházejí z hledisek uvedených v ust. §§85, 96 a 99 odst. 1 zákona o rodině. Významné je posouzení výdělkových schopností a možností rodičů a potřeb dítěte. Rozhodně však nejde o "vyúčtovací" spor, v němž se počítá, co který z rodičů dal a dát měl, o což se, dle názoru odvolacího soudu, snaží stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Rovněž i jeho námitka (resp. nesouhlas) s placením části výživného na účet v bance, je nepřípadná, jde pouze o způsob placení výživného, a mohl-li by někdo v této souvislosti vyslovit námitky, pak by to mohla být banka, a nikoliv stěžovatel. Odvolací soud v závěru svého vyjádření poznamenal, že z uvedených důvodů považuje stížnost za neopodstatněnou, neboť vychází spíše z neutěšených vztahů rodičů k nezletilé. Ze spisu je patrné, že o poměrech nezletilé bylo řízení zahájeno v roce 1994, spis má téměř 600 listů a jeho obsah více vypovídá o vztazích rodičů než o postupu obecných soudů a jejich rozhodování.
Ústavní soud ze spisu konstatuje, že se obecné soudy předmětnou věcí řádně a podrobně zabývaly a nepochybily, pokud věc uzavřely na základě provedeného dokazování tak, že nezletilá má právo podílet se na nadstandardní životní úrovni rodičů, a je správné, že oba rodiče přispívají nad rámec běžného výživného. Zároveň Ústavní soud podotýká, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně reagují i na námitky stěžovatele, které byly následně uplatněny i v ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. června 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu