ECLI:CZ:US:2003:1.US.532.02
sp. zn. I. ÚS 532/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. B., s. r. o., zastoupené JUDr. Z. P., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2002, čj. 2 Ko 152/99 - 183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Š. B., s. r. o. (dále jen "stěžovatelka"), se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 1999, čj. 39 K 53/98 - 98, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka - společnost Š., spol. s r. o.,. Smlouvou o postoupení pohledávky postoupilo Město Brno svou pohledávku za úpadcem i s příslušenstvím stěžovatelce, následkem singulární sukcese došlo k procesnímu nástupnictví v konkursním řízení. Podáním ze dne 31. 5. 1999 oznámila stěžovatelka změnu v osobě navrhovatele a návrh na zahájení řízení vzala zpět. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o KV"), upravuje zpětvzetí návrhu na prohlášení konkursu tak, že navrhovatel může vzít svůj návrh zpět až do prohlášení konkursu. Podle stěžovatelky je nutno v průběhu odvolacího řízení postupovat podle §96, §208 a §222 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"). Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, se zpětvzetím návrhu, podle stěžovatelky, vůbec nezabýval. Ve výroku svého usnesení pouze potvrdil usnesení krajského soudu. Výrok vztahující se ke zpětvzetí návrhu výroková část usnesení vrchního soudu neobsahuje. Pravomocným rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Všichni vedlejší účastníci podali svá vyjádření bez náležitého právního zastoupení, vzhledem k povaze souzeného případu Ústavní soud tyto účastníky nevyzýval k zajištění právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření uvedl, že se zpětvzetím návrhu stěžovatelky zabýval, hodnotil ho, a odkázal na odůvodnění na str. 11 a 12 napadeného usnesení. Procesní postup soudu byl v souladu se zněním zákona o KV. Procesní důsledky zpětvzetí návrhu stěžovatelkou hodnotil jako jednu z právně významných skutečností a závěr, ke kterému dospěl, vyjádřil výrokem ve věci samé. O zpětvzetí návrhu nebylo nutno rozhodovat samostatným usnesením. Nebyla dotčena možnost napadnout rozhodnutí odvolacího soudu mimořádnými opravnými prostředky. Vrchní soud navrhl zamítnout stížnost jako nedůvodnou.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 K 53/98, bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, čj. 39 K 53/98 - 98, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 1999, čj. 39 K 53/98 - 103, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti Š., spol. s r. o., (dále jen "úpadce"). Návrh na prohlášení konkursu podalo Statutární město Brno. Odvoláním ze dne 12. 4. 1999 napadl úpadce usnesení krajského soudu o prohlášení konkursu. Statutární město Brno postoupilo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 5. 1999 svou pohledávku za úpadcem i s příslušenstvím stěžovatelce. Dne 1. 6. 1999 bylo krajskému soudu doručeno oznámení stěžovatelky "o změně v osobě navrhovatele a zpětvzetí návrhu na zahájení řízení".
Vrchní soud v Olomouci dne 17. 1. 2002, usnesením čj. 2 Ko 152/99 - 183, potvrdil usnesení krajského soudu o prohlášení konkursu. Usnesení vrchního soudu bylo stěžovatelce doručeno krajským soudem dne 15. 5. 2003 (doručenka připojená k čl. 194 spisu sp. zn. 39 K 53/98).
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ust. §238a odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci konkursu a vyrovnání. Stěžovatelka neuvádí, že by proti usnesení vrchního soudu dovolání podala, tvrdí pouze, že vrchní soud porušil její právo na případné přezkoumání vydaného rozhodnutí soudem vyššího stupně. V daném případě lze tedy ústavní stížnost hodnotit jako na návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože dovolání nebylo podáno. Tím je naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná rovněž o návrh zjevně neopodstatněný. Proto jej odmítl jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka předložila spolu s ústavní stížností kopii usnesení vrchního soudu, ve které však chyběly strany 10 a 11. Právě na chybějící str. 11 (argumentace je zakončena na str. 12) se vrchní soud vyjadřuje ke zpětvzetí návrhu, které podala stěžovatelka. Stěžovatelka tedy nevylíčila pravdivě všechny okolnosti případu. Vrchní soud se s návrhem na zpětvzetí vyrovnal a řádně své rozhodnutí odůvodnil, když uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají podle §13 odst. 4 zákona o KV dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu. Z toho vyplývá, že zpětvzetí návrhu na prohlášení konkursu podle §4 odst. 5 je možné do doby, než soud konkurs prohlásí a než nastanou účinky prohlášení. Zákon o KV v §66a (ve znění do 30. 4. 2000 v §3 odst. 1) odkazuje na přiměřené použití OSŘ. Účinky konkursu jsou upraveny samostatným zákonem o konkursu a vyrovnání bez ohledu na to, jak zákonodárce upravuje prostřednictvím OSŘ právní moc a vykonatelnost rozhodnutí. K přiměřenosti použití OSŘ se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01 [dosud ve Sbírce nálezů a usnesení nepublikován]. Vrchní soud nepostupoval v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu, které je vysloveno v uvedeném nálezu. Ústavní soud nepovažuje ani interpretaci provedenou vrchním soudem za ústavně nekonformní.
Procesním postupem vrchního soudu a vydaným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. V daném řízení sice došlo k procesnímu pochybení, neboť krajský soud usnesení vrchního soudu doručil stěžovatelce až dne 15. 5. 2003, tedy den poté, co obdržel od Ústavního soudu výzvu k zaslání spisu. Fakticky se však stěžovatelka o usnesení vrchního soudu dozvěděla a byla s jeho obsahem také seznámena, o čemž mj. svědčí podaná ústavní stížnost a přiložená kopie napadeného rozhodnutí. Navíc stěžovatelka skutečnost, že jí nebylo usnesení vrchního soudu doručeno, ani nenapadá. Toto procesní pochybení bylo zhojeno dodatečným doručením.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu