infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 136/31 SbNU 205 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:1.US.558.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu

Právní věta Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - "ultima ratio" - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, §52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, §29).

ECLI:CZ:US:2003:1.US.558.01
sp. zn. I. ÚS 558/01 Nález Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/99, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/99-1882 se v části týkající se viny i trestu u J. D. ruší pro rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 18. 9. 2001 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/01 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 č. j. 17 T 7/99-1882 v těch částech, kterými byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1997, (dále též "tr. zák.") a tvrdil, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné projednání věci a na vyjádření se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zásady není trestného činu bez zákona, garantované čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože skutek popsaný v napadených rozhodnutích mu klade za vinu jednání, které nebylo trestné, a práva na použití příznivější úpravy a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona), mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 zákona). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů. II. a) Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl shledán vinným spácháním trestného činu podvodu za skutek spočívající stručně shrnuto v tom, že jako jednatel společnosti s ručením omezeným ve vzájemné součinnosti s dalším spolupachatelem, kterého zplnomocnil, se v úmyslu získat finanční prostředky, podílel na přípravě a uzavření úvěrových smluv s bankou (ze dne 27. 12. 1995 a ze dne 10. 4. 1996), a poté "předstírajíc bance uzavírání smluv o dodávce zboží a služeb nechával z úvěrových účtů provádět platby dodavatelům a po proplacení faktur od smluv odstoupil a peníze v hotovosti, popř. poukazem na účet od dodavatelů odčerpal" (17 T 7/99-1882), k čemuž došlo v rozmezí od 10. 1. 1996 do 19. 12. 1996 (tak, že byly buď poukázány na účet obchodní společnosti, nebo byly převzaty v hotovosti), "čímž způsobil bance škodu ve výši nejméně 24 301 942,50 Kč" (17 T 7/99-1882). Za tuto trestnou činnost a další dva majetkové trestné činy, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 a půl roku současně se zákazem provozovat živnost podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, na dobu 8 let. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu (17 T 7/99-1882) vyplývá, že výše škody byla vyčíslena jako souhrn prostředků uvolněných bankou na úvěrový účet, když v některých případech byly tyto prostředky poukázány dodavatelům, kteří je po odstoupení od smlouvy vrátili stěžovateli (resp. spolupachateli) v hotovosti, a v některých případech je konstatováno jen poukázání na účet zastupované s. r. o. Znak skutkové podstaty uvedení v omyl podle odůvodnění (17 T 7/99-1882) spočívá v tom, že stěžovatel v součinnosti se spolupachatelem předstíral nepravdivé skutečnosti, jednak vytvářel svojí činností ve vztahu k bance dojem, že má v úmyslu podnikat, přestože jeho jednání bylo motivováno jiným zájmem. Tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 24 301 942,50 Kč. Krajský soud dále uvedl (17 T 7/99-1882, str. 30, řádek 8 zdola a násl.), že existence zástavních smluv na nemovitosti, jejichž hodnota v úhrnu převyšuje výši škody, nebrání vzniku škody, protože: "Zástavní smlouva vytváří samostatný právní vztah, v němž v některých případech nevystupuje jako subjekt přebírající na sebe povinnosti ani ten, kdo úvěr získal. Zástavní smlouva je zajišťovací institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že nejsou dodrženy závazky vztahující se ke splácení úvěru... Teprve tehdy, když vznikne majetková újma tím, že dlužník nedostál svým závazkům, je možno přistoupit k realizaci zástavy a pokusit se dosáhnout uhrazení pohledávky... Zajištění pomocí zástavní smlouvy do určité míry lze přirovnat k zajištění majetku pojistnou smlouvou, kdy toto zajištění nevylučuje vznik škody na pojištěném majetku, přestože jistota na náhradu majetkové újmy je nejméně na stejné úrovni jako při zajištění zástavní smlouvou. Zajištění náhrady pomocí zástavní smlouvy je mnohdy špatně realizovatelné, v některých případech vůbec ne, a to v důsledku skutečností, které mohou nastat i následně. Svědčí o tom i pokusy banky o dosažení náhrady škody v tomto případě a výpis z katastru nemovitostí, z nichž lze zjistit, že postupně může dojít k rozšíření zástav na nemovitosti tak, že převyšují původně poskytnutý úvěr. Nelze tedy vázat možnost vzniku škody na skutečnost, zda je či není uzavřena zástavní smlouva." Vrchní soud z podnětu odvolání stěžovatele přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v režimu tzv. plné revize, tj. z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků, jakož i správnosti předcházejícího řízení, přihlížeje i k vadám jež nebyly vytýkány [§254 odst. 1, zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2001, (dále jen "tr. ř.")]. Vrchní soud výrok o vině stěžovatele rozsudkem potvrdil a v odůvodnění uvedl, že obhajoba stěžovatele, že měl v úmyslu řádně podnikat a splácet úvěr byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, z nichž vyplývá, že podnikatelské aktivity byly především fingované, což soud příkladmo doložil případem vývozu tří kombajnů. "Nevěrohodnost veškerých (sic) údajů o podnikání" podle vrchního soudu "fatálně potvrdil stěžovatel při veřejném zasedání u odvolacího soudu, když po provedení důkazu "Dohodou o vzájemném vypořádání", která byla podkladem pro vklad dalšího zástavního práva do katastru nemovitostí, prohlásil, že jde o dohodu fingovanou" (9 To 52/01). Podle vrchního soudu krajský soud správně dovodil, že stěžovatel uvedl banku v omyl, tím, že si od ní vypůjčil částku 45 miliónu Kč na deklarovanou podnikatelskou činnost společnosti s ručením omezeným, se závazkem, že ji v dohodnuté době vrátí včetně úroků, ač to neměl v úmyslu a jeho záměrem bylo získat hotové finanční prostředky, což se také stalo (9 To 52/01). Podle vrchního soudu však byla nesprávně stanovena výše škody jen do výše prostředků odčerpaných pomocí fiktivních faktur (myslí se patrně faktury, ohledně nichž bylo poté odstoupeno od sjednaného plnění), ač zavinění pokrývá i zbývající část obou úvěrů, která nebyla vynaložena na přeúvěrování, od níž měla být odečtena pouze částka odpovídající splacené jistině, tj. 1,8 miliónu Kč. To by bylo možné pouze za situace, v níž by úmysl nesplácet úvěr pojal stěžovatel po podpisu úvěrových smluv. Tomu však žádný z důkazů nenasvědčuje. Toto pochybení však nemohl vrchní soud napravit, jsa vázán zákazem reformace in peius (9 To 52/01), protože státní zástupce odvolání nepodal. Splácení úvěrů trvalo prakticky jen po dobu, než byly úvěrové prostředky odčerpány a sloužilo tak pouze pro udržování banky v omylu (9 To 52/01). I když skutková věta přezkoumávaného rozsudku podle vrchního soudu "není zcela precizní, obsahuje v intencích §120 odst. 3 tr. ř. podstatné skutkové okolnosti, které jsou v daném případě konkrétním obsahem skutkové podstaty trestného činu podvodu" (9 To 52/01). Vrchní soud nesouhlasil s názorem krajského soudu, že vznik škody nelze vázat na skutečnost, zda je či není uzavřena zástavní smlouva, a konstatoval, že zastavené nemovitosti v době uzavírání zástavních smluv zdaleka nedosahovaly hodnoty poskytnutých úvěrů, čehož si byl stěžovatel vědom (9 To 52/01). Ze zjištěné nemožnosti prodeje, způsobené i činností stěžovatele podle vrchního soudu vyplývá, že "úvahy krajského soudu o tom, že hodnota zastavených nemovitostí převyšovala hodnotu poskytnutých úvěrů, jsou nesprávné a důkazně nepodložené. Jedná se však o pochybení, které ve svém důsledku žádný vliv na skutková zjištění nemělo" (9 To 52/01). Tyto své závěry vrchní soud dokládá údaji o částkách, které byly za nemovitosti zatížené zástavami později nabízeny. Zástavy podle vrchního soudu neměly tržní hodnotu uváděnou (s odvoláním na znalecké posudky) v zástavních smlouvách. Zde vrchní soud s přihlédnutím k předchozí trestné činnosti stěžovatele (9 To 52/01), při níž prováděl "machinace se zástavami" (stěžovatel byl účasten na jednání, které vedlo k poskytnutí bankovního úvěru, kde došlo hrubou nedbalostí pracovníka banky k vytvoření podmínek pro ohrožení platnosti zástav, z důvodu zfalšování podpisu manželek na zástavních smlouvách k nemovitostem spoluvlastněným manžely). Stěžovatel si podle vrchního soudu byl vědom toho, že hodnota nemovitostí nemůže být vyšší než investice, kterou na jejich pořízení vynaložil z úvěrových prostředků, zároveň si však musel být vědom, že tím, že nerealizuje podnikatelský záměr, dojde k dalšímu chátrání nemovitostí, což vyústí v jejich prokázanou neprodejnost. To potvrzuje i chování stěžovatele, který "neprojevil sebemenší snahu zástavy prodat, ačkoli byl k jednání o splácení vyzýván" (9 To 52/01). Tento závěr pak podle vrchního soudu není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99, na který stěžovatel poukázal v odvolání. II. b) Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že enunciát rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (17 T 7/99-1882) ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (9 To 52/01), mu klade za vinu jednání, které není trestné, protože tam popsané jednání nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedenou ve zvláštní části trestního zákona. Tím došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege (není trestného činu bez zákona), garantované ustanovením čl. 39 Listiny a ustanovením čl. 7 odst. 1 Úmluvy a k porušení zásady přikazující používání té právní úpravy, která je pro pachatele příznivější, což je zakotveno v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu navíc vyplývá, že soud určil výši škody způsobené údajně podvodným jednáním stěžovatele beztoho, aniž by byly realizovány zástavy, jejichž hodnota podle soudu převyšovala výši úvěrů. Nebyl tak naplněn další znak trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Stěžovatel rovněž poukázal na vady obsažené v obžalobě a obvinění, kde došlo k určení výše škody tři, resp. dva roky před termínem splatnosti úvěrů. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny, tak jak ji stanoví čl. 40 odst. 2 Listiny. Názor krajského soudu, že možnost vzniku škody nelze vázat na skutečnost, zda je či není uzavřena zástavní smlouva, nemůže podle stěžovatele obstát. Odmítá jej i vrchní soud, který však ve svém rozsudku zároveň konstatuje, že zastavené nemovitosti nedosahovaly hodnoty poskytnutých úvěrů a byly prakticky neprodejné. Tímto názorem vrchní soud podle stěžovatele neguje závazný posudek soudního znalce, který stanovoval hodnotu zastavených nemovitostí před poskytnutím úvěru. Stěžovatel upozornil, že znalce jmenovitě určila banka, která sama zástavní nemovitosti na místě prověřovala. Stát se tak represivními sankcemi trestního práva nepřípustně vměšuje do smluvního vztahu. Volné hodnocení znaleckého posudku, bez jiných, objektivních důkazů, je protiprávní. Objektivním důkazem nemůže být laická výpověď svědka, na niž soud odkazuje, ani prodejnost posuzovaná s odstupem času. Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že pozdější právní úprava §250b tr. zákona, účinného od 1. 1. 1998, je pro něj méně příznivá. Zde došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. Ústavní stížnost, u které kvůli skončení výkonu funkce soudce došlo dvakrát k výměně soudce zpravodaje, byla shledána způsobilou meritorního projednání (§42 odst. 1 zákona). II. c) Na výzvu se k věci vyjádřil Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. M. P. (§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona). Ve svém vyjádření ze dne 15. 10. 2001 vrchní soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Skutečnosti namítané v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek již vznesených. Soud při svém revizním přezkumu neshledal v předchozím řízení podstatné vady, které by měly vliv na objasnění věci, nebo na uplatnění práva na obhajobu. V odůvodnění rozsudku vrchního soudu bylo vyloženo, proč nelze v daném případě akceptovat námitky stěžovatele. Nad rámec těchto úvah uvedl, že stěžovatel zcela přehlíží ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, kdy je právní úkon platný a kdy neplatný. V důsledku toho argumentuje splatností podvodně vylákaných úvěrů v roce 2000, ač šlo o úkony, které nebyly míněny vážně, tedy o právní úkony neplatné. K námitkám týkajícím se hodnoty zastavených nemovitostí poukázal vrchní soud na fakt, že sami obžalovaní za situace, kdy úvěry nespláceli, ani jednu z dle jejich tvrzení lukrativních nemovitostí neprodali (sic), aby tak získali finanční prostředky a dluh splatili, resp. spláceli. Proto navrhl, aby stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, resp. odmítnuta. Na výzvu se k věci také vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích prostřednictvím předsedy senátu JUDr. S. C. (§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona). Ve svém vyjádření ze dne 30. 11. 2001 uvedl, že pokud vyšetřovatel stanovil výši škody a obohacení tři roky před splatností úvěru, nemůže jít o porušení principu presumpce neviny. Stěžovatel nejednal v úmyslu uzavřít řádné úvěrové smlouvy. Při jednání s bankou ji uváděl v omyl, jednal v podvodném úmyslu a uzavření smluv bylo použito jen jako prostředek získat ke škodě banky k volné dispozici finanční prostředky. Škoda bance vznikla již v okamžiku, kdy byly prostředky uvolněny pro určitý účel, který byl předstírán, a tyto prostředky poté, co byly mimo kontrolu banky, byly použity za jiným účelem, než který byl deklarován v průběhu uzavírání úvěrových smluv a v průběhu čerpání úvěru. Pro posuzování vzniku škody proto není rozhodující termín splatnosti poskytnutých úvěrů. Škoda vznikla předtím, než bylo sděleno obvinění a podána obžaloba. K námitce porušení zásady totožnosti skutku krajský soud uvedl, že ohledně skutků vypuštěných z obžaloby trvá trestní stíhání. Totožnost skutku je zachována, je-li alespoň částečně totožné jednání, eventuálně je-li alespoň částečně zachována totožnost následku. Jednání stěžovatele bylo zprvu vyšetřováno jako zpronevěra vůči společnosti s ručením omezeným, ale poté byl stěžovatel pro tentýž skutek obviněn pro trestný čin podvodu, kdy došlo k upřesnění způsobu získání finančních prostředků, výše způsobené škody a ke změně poškozeného, protože šetřením bylo zjištěno, že škoda nevznikla společnosti s ručením omezeným (jejímž jediným jednatelem a společníkem se stěžovatel stal). Pro takto popsané jednání byla podána obžaloba. Dalšímu rozhodování ohledně tohoto skutku formou zastavení stíhání, resp. zproštění z obžaloby brání překážka věci rozhodnuté. Sloveso "odčerpali" uvedené ve skutkové větě rozsudku, nespecifikující podle stěžovatele, kolik odčerpal se spoluobviněným pro sebe a kolik pro uhrazení jiných obchodních závazků, je podle krajského soudu pouze uvozujícím slovem k podrobnému popisu způsobu získávání peněz a na závěr je uvedena i výše způsobené škody. Znak "úmyslné obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku" je popsán na stranách 1 až 3 výroku rozsudku a podrobněji je popsán v odůvodnění rozsudku. Ohledně námitky výše zástav, krajský soud odkázal na své úvahy týkající se okamžiku vzniku škody a úvah o povaze zástavního práva tak, jak je rozvedl v odůvodnění rozsudku. K námitce stěžovatele, že později platná úprava §250b trestního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 1998) je pro něj ve smyslu 16 odst. 1 tr. zák. příznivější, krajský soud uvedl, že stěžovatel se svého jednání dopustil před účinností §250b trestního zákona a podmínky trestnosti podvodu podle §250 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) jsou jiné, než jsou podmínky trestnosti trestného činu úvěrového podvodu podle nynějšího §250b. Nepřichází v úvahu posuzovat skutek stěžovatele, kterého se dopustil v období let 1995 a 1996 podle ustanovení §250b, které tehdy nebylo součástí trestního zákona. Podmínky trestnosti podle §250b umožňují postih širšího okruhu spáchaných skutků než je tomu u §250 tr. zákona, a proto by nebylo možno říci, že by takové posuzování bylo pro stěžovatele příznivější. V replice k podaným vyjádřením stěžovatel uvedl, že úvahy ohledně neplatnosti úvěrových smluv a negování závěrů znaleckých posudků jsou nepřezkoumatelné a neumožňují obhajobu. Krajské a vrchní státní zastupitelství se vzdaly práv vedlejších účastníků. III. Podle §48 odst. 1 zákona Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 7/99 (9 svazků a 38 příloh, dále jen "spis" a "příloha"). Při posuzování projednávané věci Ústavní soud vycházel z: rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 (pod jeho sp. zn. 9 To 52/01, ve spise pod č. j. 17 T 7/99-2011); - rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 (č. j. 17 T 7/99-1882); - protokolů o hlavním líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dnů: 26. - 30. 4. 1999 (č. j. 17 T 7/99-1155 až 1223), 9. - 11.8.1999 (č. j. 17 T 7/99-1405 až 1454), 1. 10. a 4. 10. 1999 (č. j. 17 T 7/99-1522 až 1540) a 22. - 23. 2. 2001 (č. j. 17 T 7/99-1866 až 1880); - protokolů o veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze ze dnů: 14. 2. 2000 (č. j. 17 T 7/99-1695 až 1698) a 20. 6. 2001 (č. j. 17 T 7/99-1955 až 1961); - podnikatelského záměru Č.-U., spol. s r. o., s úvěrovou částkou 60 000 000 Kč, vypracovaného 15. 10. 1995 JUDr. Ing. M. M., daňovým a ekonomickým poradcem v Č. (příloha č. 38); - smlouvy o úvěru registrační číslo 95/12/41211/Ma/840, uzavřené dne 27. 12. 1995 ve smyslu obchodního zákoníku a zákona o bankách mezi K. b., a. s., a společností s ručením omezeným Č.-U., zastoupené J. D. a Ing. J. Š., na základě níž jí bylo do 30. 11. 1999 půjčeno 25 000 000 Kč (příloha č. 38) ve znění jejích dodatků ze dne 5. 2., 10. 4., 29. 5. a 28. 6. 1996 (příloha č. 38) - (dále jen "první úvěrová smlouva") a s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 4. 1. 1996, na základě níž získala K. b., a. s., postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1449, k. ú. Ž., bývalý okres P. (příloha č. 38); - smlouvy o úvěru registrační číslo 96/04/41211/Ma/854, uzavřené dne 10. 4. 1996 ve smyslu obchodního zákoníku a zákona o bankách mezi K. b., a. s., a společností s ručením omezeným Č.-U., zastoupené J. D., na základě níž jí bylo do 31. 3. 2000 půjčeno 20 000 000 Kč (příloha č. 38) - (dále jen "druhá úvěrová smlouva"), ve znění jejího dodatku ze dne 29.5. 1996, na základě něhož byla úvěrová smlouva rozšířena o převzatý závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru reg. č. 95/12/41211/Ma/843 ze dne 27.12. 1996, viz níže (příloha č. 38), a s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 10. 4. 1996, na základě níž získala K. b., a. s., postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 2947, k. ú. Č. B. 5 (příloha č. 38) a rovněž s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 10. 4. 1996, na základě níž získala K. b., a. s. postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1449, k. ú. Ž., bývalý okres P. (příloha č. 38); - smlouvy o úvěru registrační číslo 95/12/41211/Ma/843, uzavřené dne 27. 12. 1995 ve smyslu obchodního zákoníku a zákona o bankách mezi K. b., a. s., a J. D., na základě níž mu bylo do 31. 5. 1996 půjčeno 15 000 000 Kč (příloha č. 38) ve znění jejích dodatků ze dne 7. 2., 29. 3. 1996, nedatovaného třetího dodatku, čtvrtého dodatku z 29. 5. 1996, kde se konstatuje že závazek J. D. plynoucí z této smlouvy převzala společnost Č.-U., spol. s r.o., zastoupená J. D. (příloha č. 38) - (dále jen"související úvěrová smlouva") a s ní spojené zástavní smlouvy ze dne 6. 2. 1996 (viz dodatek ze 7. 2. 1996), na základě níž získala K. b., a. s., postavení zástavního věřitele k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 1642, k .ú. C. u Katastrálního úřadu v Praze (příloha č. 38); - zápisů z jednání s bankou a s tím spojených zpráv týkajících se možnosti realizace zástavy (č. j. 17 T 7/99-810 až 841); - výpovědí pracovníků banky v přípravném řízení - JUDr. V. M. (č. j. 17 T 7/99-754 až 757) a D. M. (č. j. 17 T 7/99-758 až 762) ; - výpisu z katastru nemovitostí pro: katastrální území: 797154 Ž., bývalý okres P., list vlastnictví: 1449 (k 10. 10. 2003); k. ú.: 728225 Ch., obec P. (informativně k 2. 10. 2003), LV: 1642; k. ú.: 622281 Č. B. 5; LV: 2947 (k 13. 10. 2003). Podle §44 odst. 2 zákona může Ústavní soud upustit se souhlasem účastníků od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ dali souhlas s upuštěním od ústního jednání. IV. a) Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Hodnocení ústavnosti zásahu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika prvků. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona). Dalšími prvky jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] . Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také interpretace a aplikace norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody. Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci je zřejmé, že Ústavní soud zde nebyl oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, neboť takové posuzování náleží v trestním řízení výhradně obecným soudům (nález sp. zn. I. ÚS 615/01 z 20. 3. 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 35, dostupný pod uvedenou spisovou značkou na stránkách Ústavního soudu www.concourt.cz). Ústavní soud byl v daném případě povolán k posouzení otázky, zda napadená rozhodnutí obecných soudů, porušením kogentního ustanovení, resp. aplikací jednoduchého práva nezasáhly do ústavně zaručených základních práv či svobod. V daném případě připadá v úvahu - s ohledem na charakter projednávané věci a na podstatu námitek stěžovatele - právo nebýt zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a být stíhán, souzen a potrestán jen za jednání specifikované v zákoně a základní právo na spravedlivý proces tak, jak jsou tato práva zakotvena v čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 36 odst. 1. Listiny. IV. b) Pro náležité posouzení námitky porušení principu nullum crimen sine lege je klíčovým zákonné znění skutkové podstaty trestného činu podvodu účinné v době spáchání skutku, kde bylo stanoveno, že odnětím svobody na pět až dvanáct let bude potrestán každý, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku škodu nejméně jeden milion Kč (§250 odst. 1 a 4 a §89 odst. 14 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, ve znění nařízení vlády č. 464/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona). Zde jsou uvedeny znaky skutkové podstaty, které musí být stíhaným jednáním naplněny. Přitom musí jít o jednání úmyslné - buď ve formě úmyslu přímého nebo eventuálního, a zavinění musí být prokázáno jak ve vztahu k příčinnému průběhu, tak ke všem znakům skutkové podstaty, tedy i k omylu a ke způsobené škodě. V daném případě výše uvedené ústavní příkazy vyžadovaly, aby v řízení před obecnými soudy bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že stěžovatel svým úmyslným jednáním, vedoucím k uzavření úvěrové smlouvy, uvedl banku v omyl, předstíraje, že hodlá podnikat, v příčinné souvislosti s tímto omylem obohatil sebe nebo jiného, a tak úmyslně způsobil škodu vyšší než 1 milion Kč, tedy že již při uzavírání úvěrové smlouvy se chtěl (resp. byl srozuměn ) obohatit na úkor banky v důsledku vyvolaného omylu a že tím chtěl, resp. byl srozuměn s tím, že toto jeho jednání způsobí škodu v popsané výši. Prokázání těchto skutečností musí být patrné z odůvodnění rozsudku a konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty musí být popsáno ve skutkové větě rozsudku (§120 odst. 3 a §125 tr. ř.). Těmto požadavkům napadené rozsudky nedostály, a to jak ve vztahu ke znaku způsobení škody velkého rozsahu, tak ve vztahu ke znaku uvedení v omyl. Krajský soud, veden svým názorem o vztahu zástavního práva k výši škody úmyslně způsobené podvodem, ze svého dokazování v podstatě vyloučil otázku spolehlivého vyčíslení způsobené škody a toho, zda stěžovatel takovou škodu úmyslně zavinil. Skutečnost, že hodnota zástav převyšovala výši úvěrů, označil za nerozhodnou. Tento postup odůvodnil úvahou o samostatné povaze zástavního práva. Vrchní soud upozornil, v souladu s civilněprávní úpravou a principem ultima ratio, že škoda v případě úvěrové smlouvy jištěné zástavou musí být stanovena i s ohledem na hodnotu zástavy, avšak, protichůdně s hodnocením krajského soudu, na základě již shromážděných důkazů konstatoval (s povšechným odůvodněním), že hodnota zástav je v podstatě zanedbatelná. Již jen tento rozpor v tak důležité otázce, který přetrvává (viz vyjádření), by mohl dle právních názorů Ústavního soudu vyjádřených v jeho nálezech (i pro něj závazných - §23 zákona, a contrario), odůvodnit zrušení obou rozhodnutí (nález sp. zn. IV. ÚS 78/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č.129, str.109; nebo dostupný pod uvedenou spisovou značkou na stránkách Ústavního soudu www.concourt.cz). Oba soudy ve svých úvahách týkajících se zástav pominuly povahu tohoto věcného práva, které je věcným právem k věci cizí (toto fundamentální pojetí platné již od dob římského práva ostatně respektuje i občanský zákoník - viz příslušná marginální rubrika). Zpeněžení zástavy je v zásadě možné na základě jednostranného úkonu zástavního věřitele, proti němuž nemá vlastník zástavy (a tím méně držitel či detendor) právní obranu. Soudy nezohlednily ujednání obsažená v obou úvěrových smlouvách, z nichž vyplývá, že banka byla oprávněna zahájit kroky ke zpeněžení zástavy již v okamžiku, kdy přestaly být úvěry spláceny - tedy dávno před okamžikem, kdy nastaly materiální podmínky trestnosti (viz zástavní smlouvy v příloze č. 38, obsahující standardně v čl. 4 ujednání podle §299 odst. 2 in fine obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 2000). Vůle dlužníka, na niž poukazuje vrchní soud, je z tohoto hlediska irelevantní. Údaje v katastru nemovitostí napovídají tomu, že banka zřejmě měla k nemovitostem přednostní zástavní právo, a v tom případě by nebylo rozhodné, kolik později zřízených zástavních práv na nich vázlo. Nahodile konstatovaná prodejní cena nemovitosti zatížené zástavou neumožňovala zjistit její cenu v případě realizace, protože mohla vyjadřovat právě jen to, že na nemovitosti vázne zástava. Cena, jíž mohlo být dosaženo zpeněžením, zůstala nezjištěna, ačkoli by mohla zmenšovat výši způsobené škody (např. svědek K. uvádí, že zástava stále vázne na objektu). Vyčíslení škody nebyla věnována žádoucí pozornost. (Například ve spise či přílohách Ústavní soud nenalezl byť jen kopie znaleckých posudků oceňujících zastavené nemovitosti.) Obecné soudy zcela přehlížely povahu primárního právního vztahu, na který aplikovaly trestněprávní postih. Uvěrová smlouva a na ní akcesoricky závislá smlouva zástavní se řídily obchodním zákoníkem, jehož normativní povaha je mj. při vymezování obsahu právních vztahů (vzájemných práv a povinností), charakterizována vysokým stupněm uplatnění autonomie vůle smluvních stran. Obsah právního vztahu (jehož prvky jsou trestněprávně chráněny) je zde vymezen vůlí smluvních stran, jež může mít v některých případech pouze konkludentní podobu. Proto, i při respektování veřejnoprávní povahy trestního práva, nutno trvat na tom, že veškeré úvahy týkající se práv a povinností kontrahentů by měly mít podklad v konkrétním obsahu konkrétní smlouvy. V opačném případě dochází k nepřípustnému veřejnoprávnímu zásahu do soukromoprávního vztahu. To vše vede Ústavní soud k důvodné pochybnosti, že z hlediska stanovení výše škody nebyly rozhodnými ani dispozice se zastavenými nemovitostmi, ani "neochota" stěžovatele prodávat zástavy. Případné zpeněžení zástavy bylo na vůli banky, která měla postavení zástavního věřitele. Výše škody za dané situace měla být předmětem spolehlivého dokazování (zda bude nutné vyhotovit znalecký posudek z oboru Ekonomika/peněžnictví a pojišťovnictví může rozhodnout pouze obecný soud. Vliv bude mít např. i výtěžek nedobrovolné dražby vyvolané právním nástupcem banky). Teprve ve vztahu ke spolehlivě vyčíslené minimální výši škody bylo možno náležitě posuzovat zavinění stěžovatele ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty. Soudy však takto nepostupovaly, přestože stěžovatel na tuto okolnost opakovaně upozorňoval, např. ve své závěrečné řeči u hlavního líčení či ve svém odvolání. Druhým zákonným znakem skutkové podstaty, jehož prokázání nebyla věnována zákonem vyžadovaná pozornost (§2 odst. 5 tr. ř.) je znak "uvedení v omyl". Obecné soudy vycházely z předpokladu, že nedodržení podnikatelského záměru je důkazem snahy stěžovatele uvést banku v omyl. Ze svých úvah však soudy vyloučily ty skutečnosti, z nichž vyplývalo, že pracovníci banky, kteří se rozhodujícím způsobem podíleli na poskytnutí úvěru stěžovatelem zastupované obchodní společnosti, mohli být srozuměni s vysokou rizikovostí úvěru a s nereálností podnikatelského záměru. Nebylo náležitě vysvětleno, co vedlo banku k uvolnění podmínek úvěru (srov. dodatek o zrušení investičního podmínění, příloha č. 38, které bance zaručovalo využívání úvěru na zhodnocování zástavy). Okolnosti poskytnutí úvěru, kdy např. po půlročním bezcílném jednání je úvěr náhle poskytnut pár dní před koncem roku a postupně je vytvořena provázaná skupina tří vzájemně souvisejících úvěrů, která je v důsledku dodatků měnících klíčová smluvní ujednání nepřehledná, společně s výslovnými námitkami stěžovatele napovídaly tomu, že pracovníci banky jejich poskytnutím pomocí tzv. přeúvěrování, řešili problémy vlastní odpovědnosti za nesplácení starých úvěrů, a je sporné, ohledně čeho byli klamáni. Tato otázka, ač k ní výslechy ze samého závěru přípravného řízení směřovaly, zůstala při jednání před soudem stranou pozornosti. Je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat). V době uzavírání úvěrové smlouvy měla banka velmi podrobné znalosti o úvěrové minulosti, která se pojila se zastavenými nemovitostmi a měla zajisté i zkušenosti a odborný potenciál pro posuzování podnikatelských záměrů a úvěruschopnosti jejich předkladatelů. Jak bylo uvedeno výše, banka měla v rukou smluvní nástroje umožňující včasnou eliminaci rizika plynoucího z počínání stěžovatelem zastupované společnosti s ručením omezeným. Odpověď na otázku, proč nebyly tyto nástroje využity, by mohla objasnit další souvislosti případu. Tak by mohlo být přispěno k náležitému objasnění znaku "uvedení v omyl", jehož prokázání je konstatováno rozporně. Není pochyb o tom, že stěžovatel spravoval svěřené prostředky nikoli řádně a jeho jednání bylo přinejmenším nezodpovědné. Avšak zvolená argumentace soudu nedokládá závěr o tom, že stěžovatel nepodnikal. Jinými slovy řečeno, provedenými důkazy nebylo vyloučeno, že činnost stěžovatele byla podnikáním, byť šlo o podnikání rozmařilé či marnotratné. Ve spise je několik dokladů o soustavné snaze stěžovatele dosahovat zisku, tedy podnikat ve smyslu obchodního zákoníku (příloha č. 13, příloha č. 14, příloha č. 25, které se zde konstatují bez hodnocení jejich procesní použitelnosti). Pokud vrchní soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti veškerých údajů o podnikání stěžovatele na základě jeho "fatálního přiznání" u veřejného zasedání, vyloučil ze svých úvah tu část "přiznání", kde stěžovatel konstatoval, že k uzavření smlouvy na oko došlo s vědomím banky. To vede k závěru, že nebylo dostatečně zohledněno, že posuzovaný případ se dotýká smluvního vztahu mezi dvěma subjekty soukromého práva. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku -"ultima ratio" - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (k tomu srov. nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 169). IV. c) Výše uvedený popis vad napadených rozhodnutí plně koresponduje i s poznatky judikatury obecných soudů a nauky. Teorie trestního práva zastává názor, že pachatelovo úmyslné zavinění se musí vztahovat k rozhodným skutkovým okolnostem, z nichž je dovozován příslušný normativní znak (Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I.: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C. H. Beck 2001, str. 92, 272). Zavinění musí být dáno v době činu (tamtéž, str. 46) a musí pokrývat vztah mezi jednáním a následkem. Vývoj příčinné souvislosti musí být kryt zaviněním alespoň v hrubých rysech (tamtéž str. 90 a 218). V případě škody způsobené podvodem při poskytnutí úvěru, nutno spolehlivě zjistit hodnotu zástavy (tamtéž, str. 464). Nejvyšší soud pro potřeby sjednocení judikatury vyslovil právní názor, podle kterého k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. [sp. zn. 7 Tz 304/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu (trestní), C. H. BECK, č. 41, rok 2001]. Nejvyšší soud zastává názor, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. by před 1.1. 1998 mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr - třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami (srov. sp. zn. 8 Tz 303/2000, Sbírka rozhodnutí NS ČR č. 92, roč. 2001, kde je uplatněn právní názor z rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 164/99, na nějž poukazoval stěžovatel). Na důležitost objasnění okolností a povahy zástavního práva rovněž poukázal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 21/2001 (Sb. rozh. NS ČR č. 97, roč. 2001). Jestliže by teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz (o úvěru) vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky (z úvěru) a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. (rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 146/2000, Nejvyšší soud: Sbírka rozhodnutí ve věcech trestních, rozh. č. 38, rok 2001). Citovaný právní názor mj. podtrhuje vysoké nároky na prokázání okamžiku počátku úmyslu peníze nevrátit. Ani těmto nárokům však napadená rozhodnutí nedostála a spokojila se s nepřípustným souhrnným zjištěním, byť příkladmo doloženým (k nepřípustnosti souhrnného zjištění z hlediska práva na spravedlivý proces srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 336/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 61, dostupný pod uvedenou spisovou značkou na stránkách www.concourt.cz, nebo nález sp. zn. II. ÚS 94/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 62. V. a) Jednání popsané ve skutkových větách napadených rozhodnutí nelze podřadit pod žádné z ustanovení zvláštní části trestního zákona, popisující jednotlivé trestné činy, jako typově společensky nebezpečná jednání. Pokud obecné soudy na základě takto zjištěného a popsaného jednání dospěly k závěru, že jím stěžovatel spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, porušily mj. ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., §120 odst. 3 a §125 odst. 1 trestního řádu a tím porušily právo stěžovatele být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně (zaručené ustanovením čl. 39 Listiny), což vedlo k omezení svobody stěžovatele z jiného než zákonného důvodu, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny. Soudy též porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud se v souladu s ustálenými právními názory (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 264/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usn. č. 2) zabýval i otázkou, zda konstatované porušení práv stěžovatele je svou intenzitou způsobilé reálně zasáhnout do ústavně chráněné sféry jeho základních práv (faktická subsidiarita ústavní stížnosti), a dospěl k závěru, že ani obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, kde jsou popsány úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů, ani důkazy obsažené ve spise nemohou zvrátit závěr o tom, že došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, protože napadená rozhodnutí jsou neúplná a vzájemně protichůdná při popisu způsobu, jímž došlo k naplnění znaků úmyslného způsobení škody, její výše a uvedení v omyl. Ústavní soud je přesvědčen, že jednání popsaná ustanovením §250 tr. zák., jsou jednáními vysoce společensky nebezpečnými. Avšak pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak, jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko (14 307/88, §52) a Cantoni vs. Francie (17 862/91, §29). Napadená rozhodnutí ve výrocích a odůvodněních v tomto smyslu nepopisují jednání, které bylo v době jeho spáchání trestné jako trestný čin podvodu. Z důkazního řízení nepochybně vyplynulo, že stěžovatelem vedená obchodní společnost si vypůjčila několik desítek miliónů korun, které přestala splácet a s uvolněnými prostředky pravděpodobně nebylo nakládáno s péčí řádného hospodáře. Rovněž je zřejmé, že bance vznikla nějaká škoda. Před soudem však mělo být mimo rozumnou pochybnost prokázáno jaká minimální škoda vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním stěžovatele, že stěžovatel byl alespoň srozuměn s tím, že škodu v takové výši způsobí a zejména že škoda vznikla jako důsledek omylu vyvolaného stěžovatelem. V. b) Na okraj se poznamenává, že obecné soudy zcela pominuly logický rozpor, kdy celková částka "způsobené škody" vychází ze součtu částek různé povahy - někdy je do součtu zahrnuta částka uvolněná na účet stěžovatelovy společnosti po předložení faktury, jindy až částka, která byla stěžovateli (po odstoupení od smlouvy) vrácena dodavatelem, který ji předtím obdržel od banky. Kritérium okamžiku vzniku škody není jednotné (v jednom případě existuje rozdíl mezi vrácenou a poukázanou částkou). Dále se v zájmu předcházení budoucím nedorozuměním poznamenává, že protokoly o hlavním líčení a veřejném zasedání místy neobsahují ani předestření pokládaných otázek ("K dotazu předsedy senátu X. Y. uvádí"), což místy znemožnilo zaujmout bližší stanovisko k tomu, co bylo zaznamenáno)])). Připomíná se i judikatura obecných soudů, podle které skutková věta u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. musí obsahovat skutkové okolnosti, které naplňují znaky "uvede v omyl", "využije něčího omylu" nebo "zamlčí podstatné skutečnosti", jinak výrok rozsudku neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. (sp. zn. 5 Tz 21/2001, Soubor rozhodnutí NS, č. 97, r. 2001). K námitce vrchního soudu, že stěžovatel přehlíží ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, kdy je právní úkon platný a kdy neplatný, a v důsledku toho argumentuje splatností podvodně vylákaných úvěrů v roce 2000, ač šlo o úkony, které nebyly míněny vážně, tedy o právní úkony neplatné, Ústavní soud poznamenává (aniž by nepřípadně sestupoval na úroveň hmotného práva a přezkoumával další důsledky konstatované neplatnosti), že ze spisu neplyne, že byla řešena předběžná otázka platnosti úvěrových smluv. Celé řízení naopak vycházelo z jejich platnosti. Ústavní soud se nezabýval namítaným porušením čl. 40 odst. 6 Listiny, protože je nepochybné, že příznivější úpravou je ta, která vůbec neumožňuje kvalifikovat jednání jako jednání trestné (srov. rozh. sp. zn. 7 Tz 297/2000, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozh. č. 39, r. 2001, nebo 8 Tz 303/2000, č. 92, rok 2001). Nyní účinné znění §250b tr. zák. v důsledku použité legislativně technické konstrukce povýšení přípravného stadia trestného činu na dokonaný trestný čin obecně rozšiřuje podmínky trestnosti a v době stíhaného jednání nebylo součástí trestního zákona. K možnému porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se poznamenává, že tato zásada obecně nebyla překážkou stíhání pachatele úvěrového podvodu v době před splatností úvěru. VI. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vztahu ke stěžovateli zrušil pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle §82 odst. 2 písm. a) zákona. S přihlédnutím k nové koncepci trestního řízení byl poměřován princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry soudů obecných se zásadou procesní ekonomie. Protože však konstatované vady spočívají v rozsáhlých nedostatcích v dokazování, byla věc vrácena před soud prvního stupně, tedy před stolici, která dokazování provádí především. Zde se rozhodne o dalším postupu řízení.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:1.US.558.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 558/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 136/31 SbNU 205
Populární název Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
Datum rozhodnutí 25. 11. 2003
Datum vyhlášení 9. 12. 2003
Datum podání 19. 9. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1992 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 39
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §250
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §120 odst.3, §125 odst.1, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-558-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38450
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25