ECLI:CZ:US:2003:1.US.576.02
sp. zn. I. ÚS 576/02
Usnesení
I. ÚS 576/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. E., P. E., a M. E., všech právně zastoupených Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 1 Zt 160/2002, ve spojení s usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství Nymburk, obvodního oddělení Poděbrady ze dne 1. 7. 2002, č. j. ORNB-31/PD-TČ-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky ve své včas podané ústavní stížnosti namítaly, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Uvedly, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 7 C 284/96, bylo rozvedeno manželství první stěžovatelky a jejího manžela P.E. (dále jen "vedlejší účastník"), a současně bylo vedlejšímu účastníku uloženo platit výživné v částce 2 200,- Kč na třetí stěžovatelku, a v částce 1 800,- Kč na druhou stěžovatelku. Uvedené výživné však vedlejší účastník platil nepravidelně a v částkách nižších, než bylo stanoveno cit. soudním rozhodnutím. Dne 3. 6. 1998 (v souvislosti se zahájením trestního stíhání pro důvodné podezření z trestného činu zanedbání povinné výživy dle ust. §213 trestního zákona) vedlejší účastník dlužné výživné ve výši 28 000,- Kč za období do konce května roku 1998 vyrovnal. Na základě tohoto vyrovnání bylo Policií ČR, místním oddělením Košíře, dne 12. 8. 1998 vydáno usnesení, č. j. OR5-1281/MO2-TČ-98, o odložení věci podezření z trestného činu zanedbání povinné výživy pro zánik trestnosti.
V období od června 1999 do července 2001 plnil vedlejší účastník opět svou vyživovací povinnost nepravidelně a pouze částečně a navíc v červnu a červenci 1998 a v květnu, srpnu a listopadu 2000 neplnil svou vyživovací povinnost vůbec. Z toho důvodu podaly stěžovatelky k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 trestní oznámení pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy v souvislosti s vědomým neplněním vyživovací povinnosti. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 věc postoupilo Policii ČR, Okresnímu ředitelství v Nymburce, obvodnímu oddělení Poděbrady (dále jen "Policie ČR") k prošetření. Dne 13. 3. 2002 vydala Policie ČR usnesení o odložení uvedené věci. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu. Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky stížnost Okresnímu státnímu zastupitelství v Nymburce (dále jen "státní zastupitelství"). Státní zastupitelství usnesením ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 1 Zt 160/2002, tuto stížnost zamítlo.
Stěžovatelky uvedly, že orgány činné v trestním řízení shodně dospěly k závěru, že jednáním vedlejšího účastníka nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 trestního zákona, a dále, že jednání vedlejšího účastníka nebylo naplněním (byť i z nedbalosti) vyživovací povinnosti, protože jím bylo výživné placeno, sice v částkách nižších, nepravidelně a někdy vůbec, ale v podstatě placeno. S uvedenými názory stěžovatelky zásadně nesouhlasily a vyslovily zároveň názor, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, a to u druhé a třetí stěžovatelky na rodičovskou výchovu a péči podle ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejprve obrátil na orgány činné v trestním řízení s žádostí o vyjádření k předmětné stížnosti. Orgány Policie ČR a Státního zastupitelství místo vyjádření ke stížnosti zaslaly kopie spisového materiálu k předmětné věci.
Z uvedeného listinného materiálu mj. vyplývá, že se předmětnou věcí orgány činné v trestním řízení opětovně zabývaly a svá konečná rozhodnutí ve věci také bez pochybení odůvodnily. Z odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR je patrné, že se tento orgán činný v trestním řízení zabýval všemi předpoklady naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy a věc pak právně relevantně uzavřel tak, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty spáchání předmětného trestného činu. Státní zastupitelství z podnětu podané stížnosti přezkoumalo napadené usnesení Policie ČR a jemu předcházející spisový materiál. Bylo zjištěno, že ve věci, týkající se podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit vedlejší účastník od června 1998 do 15. 5. 1999, bylo rozhodnuto již usnesením policejního orgánu Policie ČR, obvodního oddělení Poděbrady, dne 15. 7. 1999, č. j. ORNB 274/PD-TČ-1999. Státním zástupcem při přezkoumání tohoto rozhodnutí nebyl shledán důvod k jeho zrušení.
Okresní státní zastupitelství k věci napadené stěžovatelkami (sp. zn. 1 Zt 160/2002) vydalo již dne 10. 4. 2002 usnesení, kterým se ruší usnesení Policie ČR (č. j. ORNB 31/PD-TČ-2002) o odložení věci podle ust. §159a odst. 1 tr. řádu a současně bylo uloženo Policii ČR, aby ve věci znovu jednala a rozhodla. Zejména bylo Polici ČR uloženo, aby zkoumala, zda bylo plněno v rozsahu odpovídajícím odůvodněným potřebám dítěte a schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům vedlejšího účastníka. Zároveň bylo ze strany státního zastupitelství konstatováno, že v tomto směru bylo dosavadní prověřování neúplné.
Po provedeném prošetření bylo usnesením Policie ČR rozhodnuto dne 1. 7. 2002 podle ust. §159a odst. 1 tr. řádu, neboť bylo potvrzeno, že nešlo o podezření ze spáchání trestného činu. Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky stížnost, v níž opětovně vytýkaly nesprávnost závěrů Policie ČR. Z podnětu podané stížnosti bylo napadené usnesení (a jemu předcházející materiál) znovu přezkoumáno a usnesením, napadeným stěžovatelkami, byla stížnost shledána nedůvodnou. Prověřování bylo přitom doplněno o doklady, dokumentující příjmy vedlejšího účastníka i první stěžovatelky (a to včetně doplnění příslušnými výpověďmi). Po zhodnocení všech zjištěných skutečností státní zástupce dospěl ke shodnému závěru jako Policie ČR, že jednáním vedlejšího účastníka nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy.
Ze spisového materiálu je patrné (v návaznosti na výše uvedené), že po doplnění příslušnými důkazy bylo orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto ústavně konformně a nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelek. Ústavní soud k tomu podotýká, že dle ustálené judikatury orgán činný v trestním řízení při posouzení trestní odpovědnosti za neplnění vyživovací povinnosti není vázán rozhodnutím v občanském soudním řízení, jímž byla stanovena vyživovací povinnost (včetně rozsahu této povinnosti). Je pouze povinen zkoumat, zda bylo plněno v rozsahu odpovídajícím odůvodněným potřebám dítěte a schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (v dané věci vedlejšího účastníka). V těchto intencích se také orgány činné v trestním řízení předmětnou věcí řádně zabývaly.
Ústavní soud s přihlédnutím k okolnosti, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat porušení ústavně zaručených práv a svobod, ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako stížnost zjevně neopodstatněnou, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. června 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu