infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. I. ÚS 577/01 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 137/31 SbNU 223 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:1.US.577.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Rozhodování o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi

Právní věta V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat, resp. k čemu má při svém rozhodování přihlížet nebo nepřihlížet. V této části ústavní stížnosti se tedy jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Úkolem Ústavního soudu není a nemůže být meritorní hodnocení otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil některé z bezpečnostních rizik podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda u něj takové riziko bylo správně zjištěno. Ústavní soud opakuje, že zásadně je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení nebo důvody, proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi.

ECLI:CZ:US:2003:1.US.577.01
sp. zn. I. ÚS 577/01 Nález Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 577/01 ve věci ústavní stížnosti R. H. proti oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu z 9. 3. 2001 č. j. 344/2001-NBÚ/PFO-1, proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu z 18. 7. 2001 č. j. 344/2001-NBÚ/PFO-1 a proti postupu Národního bezpečnostního úřadu ve věci bezpečnostní prověrky II. stupně u stěžovatele podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 1. Oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 9. 3. 2001 č. j. 344/2001-NBÚ/PFO-1 a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 7. 2001 č. j. 344/2001-NBÚ/PFO-1 se zrušují. 2. Ve zbývající části se návrh odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 9. 3. 2001 č. j. 344/2001-NBÚ/PFO-1 a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 7. 2001 č. j. 344/2001-NBÚ/PFO-1. Uvedeným oznámením bylo stěžovateli sděleno, že k jeho osobě byla provedena bezpečnostní prověrka II. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 148/1998 Sb."). Stížnost stěžovatele proti tomuto oznámení byla napadeným rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") zamítnuta. Stěžovatel se v petitu svého návrhu dále domáhá, aby Ústavní soud přikázal NBÚ pokračovat v bezpečnostní prověrce II. stupně stěžovatele a při prověřování podmínek pro vydání osvědčení stěžovateli podle §36 zákona č. 148/1998 Sb. nepřihlížet k tomu, že před 1. lednem 1990 byl pracovníkem Federálního ministerstva vnitra Československé socialistické republiky, příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným u složky Státní bezpečnosti a členem Komunistické strany Československa. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že tím, že mu NBÚ nevydal předmětné osvědčení, aniž uvedl důvody tohoto rozhodnutí, jej vážně osobně a společensky poškodil, neboť v důsledku této skutečnosti byl zaměstnavatelem - Policií České republiky přeřazen na jinou funkci. Stěžovatel je přesvědčen, že u něj nejsou dána bezpečnostní rizika vymezená v §23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. (ve znění platném a účinném v době vydání napadených rozhodnutí), že splňuje podmínky, stanovené v §18 odst. 2 uvedeného zákona a má za to, že ustanovením §73 odst. 2 tohoto zákona jsou omezena jeho základní práva, zejména právo domáhat se v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod soudního přezkumu rozhodnutí NBÚ. Národní bezpečnostní úřad jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejdříve uvedl, že podle jeho názoru nebyla dodržena 60denní lhůta pro její podání. Ve věci samé v podstatě zrekapituloval svůj postup v daném případě ve vztahu k námitkám stěžovatele (a poukázal na nález Ústavního soudu č. 322/2001 Sb.). Závěrem navrhl, aby Ústavní soud - pokud neshledá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti spočívající v nedodržení lhůty stanovené pro její podání - ústavní stížnost zcela zamítl. S upuštěním od ústního jednání nesouhlasil. II. 1. Ústavní soud se nejdříve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti. V tomto směru zejména zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, při dodržení 60denní lhůty stanovené pro její podání (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Národní bezpečnostní úřad je podle svého vyjádření toho názoru, že byla-li Ústavnímu soudu ústavní stížnost doručena dne 1. 10. 2001, stalo se tak až 62 den ode dne 1. 8. 2001, kdy bylo stěžovateli doručeno poslední napadené rozhodnutí ve věci. K tomu je nutno uvést, že 60denní lhůtu k podání ústavní stížnosti považuje Ústavní soud podle své konstantní judikatury za lhůtu procesněprávní a nikoliv hmotněprávní, z čehož vyplývá, že nejpozději poslední den zákonné lhůty musí být stížnost podána např. na poštu, a nikoliv doručena Ústavnímu soudu. Jak Ústavní soud ověřil na doporučené listovní zásilce, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě již dne 28. 9. 2001, takže se tak stalo ve lhůtě požadované zákonem, neboť - jak sám NBÚ uvádí - napadené rozhodnutí ředitele NBÚ bylo stěžovateli doručeno 1. 8. 2001. 2. Pokud se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti - kterým je Ústavní soud na rozdíl od jejího odůvodnění zásadně vázán - domáhal, aby Ústavní soud přikázal NBÚ pokračovat v bezpečnostní prověrce II. stupně stěžovatele a při prověřování podmínek pro vydání osvědčení stěžovateli podle §36 zákona č. 148/1998 Sb. nepřihlížet k tomu, že před 1. lednem 1990 byl pracovníkem Federálního ministerstva vnitra Československé socialistické republiky, příslušníkem Sboru národní bezpečnosti zařazeným u složky Státní bezpečnosti a členem Komunistické strany Československa, nezbylo než - z důvodů dále rozvedených - návrh v této části odmítnout. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Při výkonu svých kompetencí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat, resp. k čemu má při svém rozhodování přihlížet nebo nepřihlížet, jak se v petitu stížnosti domáhá stěžovatel, který tak navíc v zásadě směšuje napadení konkrétního rozhodnutí s tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci. V této části ústavní stížnosti se tedy jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Tento závěr rovněž úzce souvisí se zásadou minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, kterou je Ústavní soud ve své činnosti povinen dodržovat. Nad rámec toho, co bylo uvedeno, je nutno připomenout, že úkolem Ústavního soudu není a nemůže být meritorní hodnocení otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil některé z bezpečnostních rizik podle zákona č. 148/1998 Sb., či zda u něj takové riziko bylo správně zjištěno. 3. K podstatě věci Ústavní soud především předesílá, že při svém rozhodování vycházel v prvé řadě ze závěrů přijatých v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, kterým byla ke dni 30. 6. 2002 zrušena jednotlivá ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. (v podrobnostech viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 113, publikováno pod č. 322/2001 Sb.; plénum Ústavního soudu zrušilo ta ustanovení, případně jejich části, která upravovala demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, ustanovení, která stanovila, že v případě oznámení o nesplnění podmínek ke styku s utajovanými skutečnostmi nebudou prověřované osobě sděleny jejich důvody, a ustanovení stanovící že toto oznámení a rozhodnutí o stížnosti proti němu nepodléhají soudnímu přezkumu). Ústavní soud se dále opírá o nálezy sp. zn. I. ÚS 738/2000, sp. zn. II. ÚS 536/01, sp. zn. IV. ÚS 615/01 a sp. zn. II. ÚS 241/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 180, svazek 25, nález č. 17, svazek 26, nález č. 82 a svazek 27, nález č. 91). Ústavní soud - který v dané věci neshledal důvod jakkoliv se od zde vyslovených závěrů odchýlit - proto pro stručnost odkazuje na podrobná odůvodnění citovaných nálezů přijatých ve skutkově obdobných případech. Ústavní soud opakuje, že zásadně je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení nebo důvody, proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi; v tomto směru je tedy odkaz NBÚ na nález Ústavního soudu č. 322/2001 Sb. interpretován mylně. Za situace, kdy nyní posuzovaný případ vykazuje v podstatných okolnostech společné rysy s uvedenými nálezy Ústavního soudu a kdy došlo nepochybně k aplikaci ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. (v tehdy platném a účinném znění), která byla nálezem pléna Ústavního soudu shledána jako protiústavní, tedy nezbylo, než ústavní stížnost považovat za důvodnou. Ústavní soud proto stěžovateli v tomto směru vyhověl a napadená rozhodnutí, kterými byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:1.US.577.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 577/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 137/31 SbNU 223
Populární název Rozhodování o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi
Datum rozhodnutí 25. 11. 2003
Datum vyhlášení 25. 11. 2003
Datum podání 1. 10. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepříslušnost - §43/1/d)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1992 Sb., čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 148/1998 Sb., §18 odst.2, §73, §23 odst.2, §36
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru
Věcný rejstřík osvědčení
diskriminace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-577-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38469
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25