infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.04.2003, sp. zn. I. ÚS 621/01 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:1.US.621.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:1.US.621.01
sp. zn. I. ÚS 621/01 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.7.2001, sp.zn. 23 Co 806/2000, a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11.9.2000, sp.zn. 8 C 23/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Okresní soud v Havlíčkově Brodě v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Z. rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 31.475,- Kč s příslušenstvím zamítl a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud konstatoval, že stěžovatel je vlastníkem pozemků v katastrálním území S. Nájemní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 29.6.1994 bylo prokázáno, že tyto zastavěné pozemky spolu se zemědělskými pozemky pronajal stěžovatel žalovanému na dobu neurčitou. Dne 19.8.1994 dal stěžovatel výpověď z nájmu pozemků, jež se měla vztahovat i na zastavěné pozemky; s tím však nesouhlasil žalovaný. Žádná jiná výpověď z nájmu pozemků dána nebyla. Členství stěžovatele v družstvu skončilo jeho vystoupením ke dni 19.2.1995. Soud se zabýval otázkou platnosti výpovědi z nájmu a tím, zda nájemní poměr k zastavěným pozemkům mohl platně skončit bez zřetele na postup žalovaného ohledně pozemků zemědělských. Povinností stěžovatele jako člena družstva bylo prý podle článku 8 odst. 2 písm. g/ platných stanov žalovaného pronajmout žalovanému veškerou zemědělskou půdu, včetně zastavěné, kterou má člen ve vlastnictví a která je v katastru družstva, kde toto družstvo hospodaří. Soud dospěl k závěru, že nájemní poměr vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne 29.6.1994 stěžovatel nemohl platně vypovědět, neboť byl až do 19.2.1995 členem žalovaného. Výpověď z nájmu pozemků je v rozporu se stanovami žalovaného, které byly závazné i pro stěžovatele. Nájemní poměr proto nadále trvá a žalovaný užívá pozemky stěžovatele za podmínek, které byly účastníky sjednány, nikoli tedy bez právního důvodu, jak tvrdí stěžovatel. Proto okresní soud zamítl jako nedůvodný návrh stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1.1.1997 do 31.12.1997 včetně úroků z prodlení. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud konstatoval, že okresní soud si pro posouzení věci opatřil potřebné důkazy, tyto důkazy náležitě zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry. Dále odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil. K námitce stěžovatele ohledně nerovného postavení stran v nájemní smlouvě, pokud by tato smlouva po dobu členství stěžovatele v družstvu byla nevypověditelná, odvolací soud uvedl, že je na každém z budoucích členů družstva, aby zvážil, zda se stane jeho členem i za té podmínky, že pak bude povinen pronajmout své zemědělské pozemky družstvu. Výhodou za tento závazek jsou přitom jiná oprávnění plynoucí z členství v družstvu. Proti výše uvedeným rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž polemizuje především s právním názorem, že po dobu svého členství v družstvu neměl právo dát výpověď z nájemní smlouvy, a že je proto podaná výpověď neplatná. Obecným soudům (zejména soudu prvního stupně) přitom vytýká následující nedostatky. Soud shledal výpověď z nájemního vztahu neplatnou, aniž by blíže specifikoval, z kterého obecného ustanovení o neplatnosti právních úkonů dle občanského zákoníku tuto neplatnost dovodil. Soud pominul argumentaci stěžovatele, že stanovy družstva nezakládaly samy o sobě nájemní vztah k půdě, pouze ukládaly povinnost pronajmout půdu, tedy předpokládaly uzavření nájemní smlouvy. Pro takovou smlouvu musí platit obecná ustanovení občanského zákoníku o dočasnosti smlouvy, možnosti výpovědi atd. Soud dále neakceptoval ani argumentaci, že podanou výpověď lze posoudit jako porušení povinností daných členům stanovami a takové porušení sankcionovat např. vyloučením z družstva. Z povinnosti pronajmout půdu obsažené ve stanovách družstva prý soud nesprávně dovodil nevypověditelnost nájemní smlouvy. Podle názoru stěžovatele se měl soud - za předpokladu správnosti závěru o nevypověditelnosti nájemní smlouvy po dobu trvání členství v družstvu - případně vypořádat i s úvahou, že podaná výpověď mohla nabýt účinnosti při ukončení členství stěžovatele v družstvu dne 19.2.1995, event., že od tohoto okamžiku mohla začít běžet tříměsíční výpovědní lhůta výpovědi dříve podané. Nemožnost podat výpověď z nájemního vztahu tak prý byla prodloužena i na dobu, kdy stěžovatel členem družstva již nebyl a nemohl být stanovami družstva vázán. Stěžovatel dále upozornil na to, že stanovy družstva nevztahovaly povinnost pronajmout půdu družstvu na 1 ha půdy ve vlastnictví člena (tuto půdu si člen mohl nechat pro svoji potřebu), takže člen měl jistě právo platně vypovědět nájemní smlouvu alespoň na 1 ha půdy. Stěžovatel konečně tvrdí, že v důsledku nesprávného posouzení věci utrpěl újmu na svých právech, neboť mu byla odňata možnost disponovat se svým majetkem a byl nucen trpět užívání svých nemovitostí jiným subjektem, aniž by za takové užívání obdržel odpovídající náhradu. Postupem soudů obou stupňů došlo podle mínění stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR, dále k porušení práv zaručených Listinou základních práv a svobod v čl. 2 odst. 3 (nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 4 odst. 1 (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona) a čl. 11 odst. 1 (zákaz omezování dispozice s vlastním majetkem). Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve všech výrocích zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). V této souvislosti Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Podstata ústavní stížnosti směřuje proti právnímu závěru obecných soudů, k němuž tyto soudy dospěly na základě posouzení právního režimu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 29.6.1994 a s tím související otázky platnosti výpovědi z nájemního poměru podané stěžovatelem dne 19.8.1994. Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp.zn. 8 C 23/99, Ústavní soud zjistil, že se okresní soud věcí náležitým způsobem zabýval a své úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud se s odůvodněním rozsudku okresního soudu zcela ztotožnil a jeho argumentaci již dále nerozvíjel, neboť ji považoval za dostačující (zřejmě i s ohledem na skutečnost, že v podstatě po právní stránce totožnou věcí mezi týmiž účastníky se Krajský soud v Hradci Králové již dříve detailně zabýval ve svém rozsudku ze dne 30.6.1998, č.j. 23 Co 365/97-119). Za tohoto stavu by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů při výkladu a aplikaci běžného práva pouze tehdy, pokud by v jejich rozhodnutích shledal extrémní nesoulad ve smyslu výše uvedené judikatury či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení, což by znamenalo zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takové okolnosti však podle názoru Ústavního soudu v souzené věci nenastaly. V posouzení zásadní otázky, zda byl stěžovatel oprávněn dát výpověď z nájemní smlouvy po dobu svého členství v družstvu, jestliže ze stanov družstva pro něj vyplývala povinnost své pozemky družstvu pronajmout, Ústavní soud nespatřuje pochybení obecných soudů takové intenzity, jež by věc posouvalo do ústavněprávní roviny; jedná se toliko o výklad a aplikaci běžného práva. Soudy správně vycházely ze stanov družstva, k jejichž dodržování se stěžovatel vstupem do družstva zavázal a které poskytly soudům rámcové vodítko pro řešení sporu, byť uzavřená nájemní smlouva na tyto stanovy výslovně neodkazuje. Obsahuje-li nájemní smlouva v článku čtvrtém upravujícím zánik smlouvy odkazy na ustanovení §677 občanského zákoníku a mylně na §22 zákona č. 195/1993 Sb., nelze z toho usuzovat na nemožnost aplikovat v souzené věci stanovy družstva. Na stanovy družstva je třeba pohlížet jako na zásadní právní dokument družstva, který je přijímán a schvalován na základě obchodního zákoníku a plní analogickou funkci jako společenské smlouvy v obchodních společnostech. V daném případě stanovy družstva výslovně upravují, jakým způsobem dochází k zániku členství v družstvu a jak má proběhnout vzájemné vyúčtování a vypořádání při zániku členství (čl. 9, čl. 12). Poukaz stěžovatele na nedostatečné odůvodnění neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy s ohledem na obecná ustanovení občanského zákoníku je nepřípadný za situace, kdy stěžovatel na sebe v rámci smluvní volnosti převzal práva a povinnosti plynoucí ze stanov družstva a jeho členství v družstvu nebylo v době podání výpovědi platně ukončeno. Proto Ústavní soud nemá důvody, aby závěr obecných soudů - že stěžovatel nebyl oprávněn v dané konkrétní situaci platně vypovědět nájemní smlouvu se žalovaným - z hlediska zachování ústavnosti reproboval. Ohledně stěžovatelovy námitky, že dříve podaná výpověď mohla být posouzena tak, že výpovědní lhůta počala běžet až dodatečně od okamžiku ukončení členství v družstvu, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka nebyla v řízení před obecnými soudy uplatněna a poprvé ji stěžovatel uvedl až v ústavní stížnosti. Na základě principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavních stížnostech ovládáno, se Ústavní soud - podle konstantní judikatury - opožděnými stížnostními námitkami nezabývá. I kdyby tak však v daném případě Ústavní soud učinil, ztěží by mohl zmíněný právní názor stěžovatele z hlediska ochrany jeho základních práv a svobod akceptovat. Totéž platí, jde-li i o stanovami danou možnost člena družstva požádat o vyčlenění pozemků ve výměře 1 ha pro vlastní potřebu (čl. 8 bod 2 písm. g/ stanov); podání potřebné žádosti však stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje a ze soudního spisu žádné skutečnosti o uplatnění tohoto práva nevyplývají. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě zjevně nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy. Rovněž nedošlo ze strany obecných soudů k zásahu do jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť situace, v níž byl stěžovatel omezen v dispozici se svým nemovitým majetkem, nastala v důsledku jeho vlastního projevu vůle. Z téhož důvodu nelze v souzené věci hovořit ani o porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jak tvrdil stěžovatel. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2003 JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:1.US.621.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 621/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 4. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 24. 10. 2001
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1
  • 40/1964 Sb., §677
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík vlastnictví
nájem
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-621-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38518
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25