ECLI:CZ:US:2003:2.US.142.03
sp. zn. II. ÚS 142/03
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 2. října 2003 sp. zn. II. ÚS 142/03 ve věci ústavní stížnosti M. O. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 2. 12. 2002 sp. zn. 3 To 171/02 a z 24. 4. 2003 sp. zn. 3 To 54/2003 a usnesení Městského soudu v Praze z 27. 2. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001, z 19. 5. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 a z 21. 7. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 ohledně vzetí stěžovatele do vazby po skončení výkonu trestu odnětí svobody, ponechání ve vazbě a zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002 sp. zn. 3 To 171/02 a ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 3 To 54/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001, ze dne 19. 5. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 a ze dne 21. 7. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 11/2001, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2002 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen "tr. z.") a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. z. Za toto jednání mu soud uložil trest odnětí svobody v délce 3 let se zařazením do věznice s ostrahou a podle §57 odst. 1 a 2 tr. z. trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 2. 2002.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 41 T 11/2001 byla odmítnuta záruka paní H. J. za další chování odsouzeného (stěžovatele) a stěžovatel byl vzat do vyhošťovací vazby s odůvodněním, že s ohledem na jeho dosavadní způsob života na území České republiky a způsob páchání trestné činnosti nepřichází přijetí poskytnuté záruky v úvahu. Existuje rovněž reálná obava, že by po propuštění z výkonu trestu mohl stěžovatel mařit výkon uloženého trestu vyhoštění.
Usnesením ze dne 2. 12. 2002 sp. zn. 3 To 171/02, nyní napadeným ústavní stížností, Vrchní soud v Praze zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, (dále též "tr. ř." ) stížnost stěžovatele, kterou napadal výrok o vzetí do vyhošťovací vazby v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002 č. j. 41 T 11/2001-543. Podle názoru vrchního soudu poukázal soud prvního stupně správně na to, že stěžovatel nemá právoplatný cestovní doklad, je bez finančních prostředků a bez zaměstnání, přičemž se v předchozí době pobytu na území České republiky prokazoval padělanými platebními kartami. Vrchní soud připomněl, že stěžovatel byl v České republice již dvakrát soudně trestán. Dalšího trestného jednání se dopustil po propuštění z výkonu uloženého trestu a pět měsíců po svévolném opuštění tábora pro uprchlíky, když zneužil propustku a nevrátil se zpět. Při opuštění tábora uvedl nepravdivě místo pobytu po dobu udělení propustky, páchal závažnou trestnou činnost a prokazoval se padělaným občanským průkazem. Uvedené okolnosti odůvodňují dle názoru soudu obavu, že v případě, bude-li ponechán na svobodě do realizace trestu vyhoštění, mohl by mařit výkon tohoto trestu, který mu hrozí za předpokladu, že nebude jeho žádosti o azyl vyhověno. S ohledem na předešlé chování stěžovatele hrozí též obava, že by se mohl dopouštět dalšího protiprávního jednání. K námitce stěžovatele stran jeho nepřipravenosti na jednání se uvádí, že jednání je neveřejné a z tohoto důvodu nelze soudu nic vytýkat. Nelze taktéž shledat zásadní pochybení v tom, že stěžovateli bylo doručeno usnesení až téměř po měsíci. Bylo nutné zajistit jeho překlad a opakovat doručení po prvním neúspěšném.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 ponechává soud podle §350c odst. 2 tr. ř. stěžovatele ve vyhošťovací vazbě. Podle §250c odst. 2 tr. ř. a §71 odst. 4 a 6 tr. ř. je soud povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby znovu rozhodnout o tom, zda se odsouzený i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se propouští na svobodu. V daném případě soud shledal, že důvody vyhošťovací vazby podle §350c odst. 1 tr. ř. jsou i nadále dány. Jednotlivé důvody konkretizuje - jde zejména o okolnosti uvedené již v rozhodnutí vrchního soudu. Dále uvedl, že velvyslanectví Alžírska v České republice dosud nevydalo cestovní doklady potřebné k tomu, aby bylo možno trest vyhoštění provést. S ohledem na všechny skutečnosti ponechal soud stěžovatele ve vyhošťovací vazbě na další tři měsíce.
Stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2003 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Poznamenal, že předcházející řízení nevykazovala procesní vady, které by měly za následek chybné rozhodnutí. Pokud jde o důvody trvání vyhošťovací vazby, ztotožnil se stížnostní soud se závěry soudu prvního stupně.
Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 19. 5. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 stěžovatelovu žádost o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu. Shledal, že vazební důvod podle §350c odst. 1 tr. ř. přetrvává. Stále hrozí obava, že se stěžovatel bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění.
Usnesením ze dne 21. 7. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 rozhodl Městský soud v Praze podle §350 odst. 2 tr. ř. a §71 odst. 4 a. 6 tr. ř., že se stěžovatel i nadále ponechává ve vyhošťovací vazbě, neboť dle jeho názoru i nadále hrozí obava, že se bude skrývat nebo jinak mařit výkon rozhodnutí.
Stěžovatel napadl svou ústavní stížností primárně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002 sp. zn. 3 To 171/02. Následující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 nepovažuje jako takové za protiústavní, neboť se zabývalo především existencí důvodů dalšího trvání vazby. Pokud by však Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci vzetí do vazby, bylo by třeba zrušit i další rozhodnutí o trvání vazby jakožto rozhodnutí navazující, která by sama o sobě nemohla obstát. Stěžovatel doplnil původní ústavní stížnost přípisy ze dne 2. 6. 2003 a ze dne 9. 9. 2003, v nichž upozorňuje, že v jeho věci byla vydána další rozhodnutí. I je navrhuje bez dalšího odůvodnění zrušit. K protiústavnosti napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002 sp. zn. 3 To 171/02 stěžovatel uvádí následující: Trest odnětí svobody měl po zápočtu vazby skončit dne 12. 10. 2002. Dne 7. 10. 2002 rozhodl Městský soud v Praze na neveřejném zasedání, že se stěžovatel bere do vazby. V této době byl stěžovatel převezen do Vazební věznice v Praze-Ruzyni, aniž by byl oficiálně uvědoměn o důvodech dalšího omezení jeho osobní svobody. Teprve na základě jeho vlastní iniciativy mu sociální pracovnice sdělila, že podle faxu doručeného věznici byla na něj uvalena vyhošťovací vazba. Usnesení o vzetí do vazby opatřené úředním překladem do arabštiny mu bylo doručeno dne 5. 11. 2002, tj. takřka měsíc po vydání. Povinnost veřejné moci seznámit osobu, jejíž svoboda byla omezena, neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody takového omezení se přitom nevztahuje jen na prvotní zadržení či zatčení, ale i na případy, kdy se změní základ zbavení svobody. Sdělení musí být rychlé, úplné a srozumitelné. Nevyžaduje se přitom písemná forma. Stát má pozitivní povinnost informovat o skutečnostech a právních normách, o něž se zásah do osobní svobody opírá. Pokud jde o požadavek rychlosti, bývá naplněn zpravidla v případech, kdy k prodlení dochází řádově v hodinách. Trvá-li prodlení několik dnů, bývá již konstatováno porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel tvrdí, že obdržel informaci v jazyce, kterému rozumí, s označením skutečností a právních norem, o něž se změna základu zbavení svobody opírá, až dne 5. 11. 2002. Uznává, že se závěr Vrchního soudu v Praze, dle něhož byla důvodem prodlení nutnost rozhodnutí přeložit a také jeho opakované doručování, nepochybně zakládá na pravdě. Odpovědnost veřejné moci za dodržení čl. 5 odst. 2 Úmluvy je nicméně objektivní. Přeložené rozhodnutí bylo nadto poprvé chybně doručováno do Věznice Plzeň-Bory, kde stěžovatel vykonával trest. Došlo tam 14. 10. 2002, tj. 7 dní po vydání rozhodnutí a 2 dny po výstupu z výkonu trestu. Překlad tedy proto zásadní zdržení neznamenal. Zásilka se ale vracela zpět soudu, který ji opětovně doručoval do ruzyňské věznice. Celá procedura tak trvala 22 dny, což nebylo nezbytné. Mimo to i za první chybné doručování je třeba přičíst odpovědnost soudu. Stěžovatel dodává, že informace o důvodech změny základu zbavení svobody - detence - nemusí být tak podrobná jako odůvodnění samotného rozhodnutí. Soud prvního stupně rozhodoval o vzetí do vazby 5 dní přede dnem výstupu z výkonu trestu. Mohl proto vystavit stručné sdělení, které mohlo být přeloženo do arabštiny v krátké době a předloženo stěžovateli včas, třeba i faxem, neboť rozhodující je obsah sdělení, nikoli forma. Ustanovení čl. 5 odst. 2 Úmluvy tedy bylo porušeno. Hlavní důvod protiústavnosti rozhodnutí o vzetí do vyhošťovací vazby spatřuje stěžovatel ovšem ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by byl proveden jeho výslech soudcem. Domnívá se, že vzetí do vazby nebylo provedeno v souladu s řízením stanoveným zákonem, jak požaduje ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Podle §350c odst. 2 tr. ř. se na řízení o vyhošťovací vazbě užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního tr. ř., nevyplývá-li z §250c odst. 1 tr. ř. jinak. Povinnost soudce provést osobní výslech vyplývá z §69 odst. 5 tr. ř., eventuálně §77 odst. 2 tr. ř. Údajně neobstojí názor, dle něhož se tato ustanovení vztahují pouze na rozhodování o vzetí do vazby osoby dodané na základě příkazu k zatčení (§69 tr. ř.) nebo zadržené policejním orgánem (§75 a násl. tr. ř.). Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [sp. zn. IV. ÚS 57/99, sp. zn. I. ÚS 315/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 51; svazek 16, nález č. 157]. Z ustanovení §350c odst. 1 tr. ř. nevyplývá, že by nebylo možné uvedená ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu použít. Odkaz v §350c odst. 2 tr. ř. se tedy vztahuje i na povinnost vyslechnout osobu, která má být vzata do vyhošťovací vazby. Stěžovatel dále poukazuje na názory teorie i soudní praxe, dle nichž má být i v případě vzetí do vyhošťovací vazby osobní výslech prováděn. Povinnost osobního výslechu konečně vyplývá i z judikatury k čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Z ní stěžovatel dovozuje, že pokud o vzetí do vazby rozhodne soud, není potřeba samostatného opravného prostředku k soudu, na jehož základě by byla zákonnost vzetí do vazby opětovně přezkoumávána. Pokud však je rozhodnutí o vzetí do vazby zároveň výkonem soudní kontroly ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, musí již toto rozhodnutí splňovat veškeré náležitosti, které Úmluva očekává od řízení o opravném prostředku podle čl. 5 odst. 4. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 1971, a ve věci Winterwerp proti Nizozemsku, 1979. Uvádí, že ESLP pravidelně vyslovuje, že možnost uvězněné osoby být slyšena osobně, nebo, je-li to nutné, prostřednictvím nějaké formy zastoupení, patří mezi základní procesní garance ve věcech zbavení osobní svobody (Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Kampanis proti Řecku, 1995, Winterwerp proti Nizozemsku, 1979). Řízení podle ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy (tedy i řízení o vzetí do vazby) musí splňovat zásady kontradiktorního řízení, zejména zásadu rovnosti zbraní. Strany mají znát skutečnosti a důkazy, které soud posuzuje, a mají právo se k nim vyjádřit. Obě strany mají mít k těmto skutečnostem a důkazům rovný přístup. Osoba, která má být zbavena osobní svobody, by měla být přinejmenším seznámena se zněním návrhu a se skutečnostmi a důkazy, na nichž má být rozhodnutí postaveno. Právě dodržení zásady kontradiktorního řízení si vyžaduje osobní přítomnost osoby, jež má být zbavena osobní svobody. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nebyl před rozhodnutím o vzetí do vazby vyslechnut a nebylo mu umožněno vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, byl porušen čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Podle ustanovení §32 zákona č. 182/1993 Sb. vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze odkázal na svá rozhodnutí a jejich odůvodnění. Má za to, že námitky použité v ústavní stížnosti byly uplatňovány již dříve a zabýval se jimi Vrchní soud v Praze. Připomíná, že jeho usnesení ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 41 T 11/2001 bylo zasláno stěžovateli po pořízení překladu do Vazební věznice Plzeň, kde vykonával trest, tj. standardním způsobem. Vazební věznice v Praze-Ruzyni následně sdělila soudu, že stěžovatel nastoupil po ukončení výkonu trestu vyhošťovací vazbu v tomto zařízení, a soud citované rozhodnutí doručil. Odkazuje ve zbytku na spisový materiál.
Vrchní soud v Praze navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Domnívá se, že napadené rozhodnutí netrpí namítanými vadami. Ustanovení §350c tr. ř. řeší výhradně problematiku vykonávacího řízení k zajištění výkonu trestu vyhoštění z již pravomocného rozsudku a je ustanovením speciálním ve vztahu k obecným ustanovením tr. ř. o zajištění osob. Nejde tedy o případ řešený ve stěžovatelem uvedených nálezech Ústavního soudu, které reagují na nutnost výslechu osoby obviněné z jiného trestného činu, než pro nějž je on sám v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody. Specifikem uvedeného ustanovení je to, že důvodem vazby může být toliko důvodná obava, že odsouzený se bude skrývat či jinak mařit výkon trestu vyhoštění. Není třeba ani zjišťovat okolnosti týkající se spáchání trestného činu v návaznosti na zjištění, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným způsobem. Zpravidla též není třeba zjišťovat ani identitu osoby. Zdůrazněn je prvek zajišťovací pro výkon již učiněného pravomocného rozhodnutí. Odůvodněnost stěžovatelem navrhovaného výslechu by soud spatřoval v případech, kdy by jednáním odsouzeného po propuštění z výkonu trestu, jenž by mařil výkon uloženého trestu vyhoštění, vznikl zejména důvod pro následné vydání příkazu k jeho zatčení. V projednávaném případě však šlo o situaci odlišnou, kdy odsouzený byl ve výkonu trestu odnětí svobody a vyhošťovací vazba na něj byla uvalena proto, že vyhoštění nebylo možno realizovat ihned po výkonu trestu odnětí svobody. Pochybnosti o vazebních důvodech vzhledem k osobě odsouzeného a způsobu jeho chování na území České republiky soud neměl. Vrchní soud nespatřuje pochybení soudu v neprospěch stěžovatele ani v tom, že by rozhodnutí nebylo vydáno předsedkyní senátu, ale celým senátem v neveřejném zasedání. Rozhodnutí učiněné předsedkyní senátu totiž není bez dalšího spojeno s požadavkem na výslech odsouzeného. K námitce stran seznámení se s důvody vazby se soud bez možnosti nahlédnutí do spisového materiálu nemohl vyjádřit, upozorňuje však na nutnost překladu a opakované doručení. Za akceptovatelnou nepovažuje ani úvahu o zajišťování dílčích překladů vydaných rozhodnutí, a to nejen s poukazem na platná ustanovení tr. ř., ale v neposlední řadě i "z hlediska možného v dané věci". Závěrem taktéž upozorňuje, že stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ačkoli samostatné důvody porušení ústavnosti jsou shledávány právě v rozhodování Městského soudu v Praze.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou ústavní stížnost přípisem ze dne 2. 6. 2003 doplnil, jak bylo výše uvedeno, vyzval Ústavní soud opět oba účastníky řízení, aby se k doplňku vyjádřili. Vrchní soud přípisem ze dne 9. 7. 2003 Ústavnímu soudu sdělil, že neshledal potřebu se k podání stěžovatele vyjádřit, Městský soud v Praze se nevyjádřil.
Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu dále přípis, který byl doručen dne 4. 7. 2003. Vzhledem k tomu, že nešlo o přípis sepsaný jeho právním zástupcem, což je s ohledem na ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nezbytné, Ústavní soud k němu nepřihlížel.
Přípisem ze dne 9. 9. 2003 rozšířil stěžovatel svou ústavní stížnost a napadl i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001. Toto rozhodnutí má obdobnou povahu jako rozhodnutí, o něž stěžovatel rozšířil ústavní stížnost svým přípisem ze dne 2. 6. 2003, který Ústavní soud předložil Městskému soudu v Praze i Vrchnímu soudu v Praze k vyjádření. Vzhledem k tomu neshledal Ústavní soud důvod žádat po uvedených účastnících nové vyjádření.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že zasáhnou do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře dovodil (rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášené pod č. 403/2002 Sb. a uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80, či sp. zn. Pl. ÚS 44/02, vyhlášené pod č. 210/2003 Sb. a uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, svazek 30, nález č. 98), že žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud se proto v projednávané věci zabýval tvrzeným porušením čl. 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 a odst. 4 Úmluvy, jak se navrhuje v ústavní stížnosti.
Podle ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě dále vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Pod písmenem f) Úmluva uvádí případ zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
Podle odstavce 4 téhož ustanovení má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na stěžovatelovu námitku, jež v zásadě spočívá v tom, že soud rozhodl o vzetí do vazby neveřejně, aniž by stěžovatele vyslechl. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda rozhodnutí o uvalení vazby bylo "v souladu s řízením stanoveným zákonem" a "zákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Úmluva v této věci odkazuje na vnitrostátní právo a zakotvuje povinnost respektovat její hmotněprávní i procesněprávní ustanovení, navíc však vyžaduje slučitelnost jakéhokoli zbavení svobody s cílem čl. 5 Úmluvy, jímž je potřeba chránit jednotlivce proti svévoli. Nedodržení standardů vnitrostátního práva znamená porušení Úmluvy (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Douiyeb proti Nizozemí, 1999, nebo ve věci Erkalo proti Nizozemí, 1999).
Podle ustanovení §350c odst. 1 tr. ř. v platném znění, hrozí-li obava, že se odsouzený bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního.
Citované ustanovení umožňuje tedy vzít odsouzeného do vazby pouze v případech, kdy existuje nebezpečí maření výkonu trestu a kdy soud nepřistoupí k jejímu nahrazení jiným opatřením. Tento důvod byl podle napadených rozhodnutí naplněn, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje. Vzhledem k tomu, že z odstavce 1 nevyplývají v zásadě žádná procedurální pravidla stran řízení o vyhošťovací vazbě a o postupu při jejím uvalení, je třeba plně použít ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního tr. ř., která se jinak vztahují na řízení o vazbě a průběhu trestního stíhání. Z §69 odst. 5 věty první tr. ř. vyplývá, že soudce, jemuž byl obviněný dodán, musí obviněného neprodleně vyslechnout, rozhodnout o vazbě a rozhodnutí oznámit obviněnému do 24 hodin od doby, kdy mu byl obviněný dodán (obdobně i ustanovení §77 odst. 2 tr. ř.). Tato ustanovení se vztahují na osoby zatčené na základě příkazu k zatčení či na osoby zadržené.
Ústavní soud ve stěžovatelem namítaném rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99 (a obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 315/99) konstatoval, že "rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému podle ustanovení §75 a §77 tr. ř., tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím o "budoucí vazbě" těchto práv zbaven. Má-li tedy být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních tr. ř., neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy." Ústavní soud má za to, že zde citované závěry Ústavního soudu je třeba aplikovat i v projednávaném případě, byť se jedná o věc odlišnou, jak upozorňuje i Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření. Nelze však souhlasit s názorem soudu, že v projednávaném případě není třeba provádět výslech stěžovatele, neboť nejde o případ obvinění z nového trestného činu, ale o maření výkonu trestu vyhoštění. Byť by snad i okolnosti odůvodňující vazbu byly soudu známy, nelze tím odepřít stěžovateli jeho práva. Takové omezení §350c nepřipouští a ani z něj nevyplývá. Před rozhodnutím o vyhošťovací vazbě je tedy podle trestního řádu nutné odsouzeného vyslechnout, případně i prostřednictvím dožádaného soudu (srov. totožně Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář, díl II., 4. vydání, 2002, str. 2002). Pokud tak obecný soud před rozhodnutím o vzetí do vazby neučinil, dopustil se porušení nejen trestního řádu samotného, ale současně i čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále musí přisvědčit stěžovateli i ve vztahu k jeho argumentům, jež dokládají porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Účelem čl. 5 odst. 4 je zajistit osobám zbaveným svobody právo na soudní přezkum zákonnosti opatření, jemuž byly podrobeny. V případech, kdy je rozhodováno o omezení svobody přímo soudem, je uvedený účel pochopitelně naplněn. Soudní kontrola požadovaná uvedeným ustanovením je "inkorporována" do rozhodnutí o vazbě (srov. De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, 1971, Winterwerp proti Nizozemsku, 1979). Současně ovšem platí, že soudní orgán posuzující opravný prostředek proti rozhodnutí o vazbě (resp. zde rozhodující o vazbě) musí poskytovat záruky, jež jsou vlastní instanci soudní povahy. Řízení musí být kontradiktorní a v každém případě musí zaručit "rovnost zbraní" mezi stranami, státním zástupcem a zadrženým (viz Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Toth proti Rakousku, 1991, Kampanis proti Řecku, 1995). Těmto zárukám soudního řízení není učiněno zadost, pokud stěžovateli není umožněno se ve své věci vyjádřit, a to bez ohledu na to, že je Vrchní soud v Praze přesvědčen, že specifika rozhodování projednávané věci nutnost výslechu vylučují.
Ústavní soud je s ohledem na výše uvedené okolnosti též přesvědčen, že postupem obecných soudů v projednávané věci došlo k porušení čl. 14 Úmluvy, dle něhož musí být užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. ESLP ve své ustálené judikatuře konstatoval, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci L. a V. proti Rakousku, 2003, nebo ve věci Mazurek proti Francii, 2000).
Rozdíly v zacházení s osobami zbavenými osobní svobody z různých důvodů uznaných Úmluvou vyžadují zvláštní ospravedlnění. Rozhodující tedy je, zda je objektivní a rozumné, aby osobám zbaveným svobody v souladu s ustanovením čl. 5 odst. 1 písm. f) bylo poskytnuto jiné procesní postavení a méně práv než osobám zbaveným svobody z jiných Úmluvou aprobovaných důvodů. Vrchní soud se zjevně domnívá, že důvody k odlišnému zacházení existují, neboť ve svém vyjádření poukazuje na specifika aplikovaného ustanovení §350c tr. ř., na zajišťovací prvek vazby pro výkon pravomocného rozhodnutí a na to, že není třeba zjišťovat okolnosti týkající se spáchání trestného činu či identity osoby. Ústavní soud v této souvislosti ale upozorňuje na svou již ustálenou judikaturu, dle níž v případech, kde zákonné ustanovení připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce souladný (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 52). I pokud by tedy Ústavní soud připustil, že by ustanovení §350c tr. ř. bylo snad možno vyložit i tak, že výslech odsouzeného není nezbytný, konkurovala by tato interpretace i interpretaci jiné, kterou nutno považovat za "příznivější" z hlediska ústavního pořádku České republiky. Tato interpretace se opírá o čl. 5 Úmluvy, který sice rozeznává několik různých typů zbavení svobody [čl. 5 odst. 1 písm. a) - f)], dále však mezi nimi nečiní žádné rozdíly. Práva vyplývající z čl. 5 odst. 2 až 5 jsou tak zaručena všem osobám zbaveným svobody bez jakéhokoli nepříznivého rozdílu. Opačný postup, který zvolil i obecný soud v projednávané věci, pak není možno považovat za "rozumný" v duchu judikatury ESLP. Pokud tedy vrchní soud v projednávané věci toto pochybení nenapravil, došlo tím i k porušení čl. 14 Úmluvy.
Stěžovateli je konečně nutno přisvědčit, i pokud jde o porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy. Podle tohoto ustanovení musí být každý, kdo je zatčen, seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. Není pochyb, že uvedené ustanovení musí být aplikováno i v projednávaném případě, kdy důvod zbavení osobní svobody (výkon trestu) odpadl a je dán důvod nový, spočívající ve vyhošťovací vazbě. Osoba, jejíž osobní svoboda byla omezena, nemůže plně a efektivně využít svých práv, garantovaných čl. 5, není-li seznámena s důvody, pro něž k uvedenému omezení došlo. Dodržení uvedeného ustanovení je proto z tohoto pohledu klíčové. S ohledem na fakta daná v projednávané věci je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatel nebyl informován v přiměřené lhůtě. Z obsahu spisu vyplývá a soud to ani nevyvrací, že o vzetí do vazby bylo rozhodnuto dne 7. 10. 2002. Stěžovateli bylo příslušné rozhodnutí s překladem doručeno až dne 5. 11. 2002, tedy téměř po měsíci, s tím, že soud rozhodnutí nejprve doručoval do Věznice v Plzni, v níž již stěžovatel nepobýval, čímž došlo k dalšímu zpoždění. Ústavní soud považuje za irelevantní (byť objektivní) okolnosti, které znemožnily doručit rozhodnutí dříve. Povinností soudu vyplývající z čl. 5 odst. 2 Úmluvy bylo zajistit, aby stěžovatel byl (jakkoli) informován o důvodech vazby neprodleně. K tíži stěžovatele nemůže jít ani fakt, že platný trestní řád výslovně neumožňuje informovat o daných skutečnostech dílčím způsobem. Je povinností státu, a potažmo tedy jeho soudu, zajistit, aby základní lidská práva a svobody byly zachovány. V projednávaném případě tak soud prvního stupně porušil i ustanovení čl. 5 odst. 2 Úmluvy.
Ústavní soud je nucen odmítnout námitku vrchního soudu stran toho, že stěžovatel spatřuje porušení svých práv primárně již v rozhodnutí Městského soudu v Praze, což shledal konečně i Ústavní soud. Uvedená pochybení a porušení práv stěžovatele měl totiž v prvé řadě napravit sám vrchní soud jako nadřízený orgán rozhodující o stížnosti. Podle ustanovení §147 tr. ř. je jeho úkolem při rozhodování o stížnosti přezkoumat nejen správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, ale i řízení napadenému usnesení předcházející.
V souladu s návrhem stěžovatele Ústavní soud zrušuje také rozhodnutí, která na usnesení o vzetí do vazby navazují, která bez řádného rozhodnutí o vazbě postrádají základ a nemohou sama o sobě obstát.
Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že se přirozeně nezabýval důvody uvalení vyhošťovací vazby a jejího dalšího trvání, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepožadoval. Rozhodnutí Ústavního soudu proto nepředjímá výsledek dalšího řízení, vedeného v souladu se zákonem obecnými soudy.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud napadená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002 sp. zn. 3 To 171/02 a ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 3 To 54/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001, ze dne 19. 5. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 a ze dne 21. 7. 2003 sp. zn. 41 T 11/2001 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].