ECLI:CZ:US:2003:2.US.184.03
sp. zn. II. ÚS 184/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci stěžovatele A. (ve vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR: "O.") B., zastoupeného advokátem JUDr. R. V., o ústavní stížnosti proti postupu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, za účasti Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2003 opatření Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, na jehož základě byl umístěn do výkonu trestu ve zvláštním režimu a postupně v krátkých časových intervalech převážen do různých věznic. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem zakázal Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR v těchto opatřeních pokračovat, pokud stěžovatel nezavdá svým jednáním konkrétní zákonný důvod. Domnívá se, že uvedeným postupem došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 T 165/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 142/2001, uznán vinným z trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel nastoupil výkon trestu ve věznici Plzeň-Bory. V noci z 11. 11. 2001 na 12. 11. 2001 byl stěžovatel v rámci akce A. převezen do Věznice České Budějovice a po několika dnech do Věznice Nové Sedlo. Poté byl v pravidelných měsíčních intervalech postupně převážen do dalších věznic. Stěžovatel si je vědom toho, že uvedená opatření mají za cíl zamezit vytváření takových vazeb mezi odsouzenými, které vedou ke vzniku struktur organizovaného zločinu ve věznicích.
Stěžovatel apeluje nicméně na účel výkonu trestu odnětí svobody, kterým je předně výchova, náprava a resocializace odsouzených. Připomíná, že jeho dosažení je uskutečňováno v rámci tzv. programu zacházení, do něhož spadá působení vychovatelů, vzdělávání odsouzených, jejich zájmové aktivity, korespondence s blízkými osobami aj. Namítá, že plnění uvedeného programu je častými přesuny vzhledem k odlišnému režimu v jednotlivých věznicích v podstatě znemožněno.
Frekvence, s níž jsou prováděny osobní prohlídky, ponižuje podle jeho názoru lidskou důstojnost, navíc při nich často dochází k ničení a ztrátě osobních věci. Každá změna místa výkonu trestu údajně stěžovateli působí stres. Korespondenci dostává se značným zpožděním. Namítá dále, že striktní oddělování odsouzených ze zemí bývalého Sovětského svazu vede v důsledku jazykové bariéry k jeho izolaci, navíc je na základě nařízení generální ředitelky Vězeňské služby ČR č. 44/2002 podrobeno tzv. zvláštnímu režimu, který je srovnatelný s režimem věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel tvrdí, že uvedená opatření vězeňské služby tak byla jednostranně nadřazena účelu trestu uvedenému v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., jímž je výchova a resocializace odsouzeného.
Stěžovatel taktéž tvrdí, že nikdy nebyl obviněn z toho, že by se sám či prostřednictvím jiných osob účastnil vytváření jakýchkoli nelegálních struktur. Připomíná, že je trestán poprvé. Podle jeho názoru se v jeho případě jedná o neodůvodněný dopad plošně uskutečňovaných opatření. Uvedeným postupem Generálního ředitelství Vězeňské služby bylo dotčeno ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, a čl. 39 Listiny, který garantuje, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.
K posuzované ústavní stížnosti se vyjádřilo Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. Uvádí, že důvody zařazení stěžovatele do tzv. zvláštního režimu pominuly, a proto byl rozhodnutím ředitele odboru výkonu vazby a trestu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR ze dne 3. 6. 2003 z tohoto režimu vyřazen. Účastník řízení proto navrhuje, aby Ústavní soud řízení ve věci zastavil. Rozhodnutí o zařazení odsouzených osob do tzv. zvláštního režimu probíhá na základě nařízení generální ředitelky Vězeňské služby ČR č. 44/2002, o zařazování obviněných a odsouzených do režimu opatření pro zajištění výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody na velmi nebezpečných vězněných osobách z prostředí organizovaného zločinu, které nabylo účinnosti dne 25. 9. 2002. Stěžovatel byl v rámci bezpečnostní akce A. ztotožněn s osobou pod přezdívkou B., která se aktivně podílela na organizování a přípravě velmi závažného hromadného vystoupení odsouzených. V kritickém období tak bylo nutné eliminovat jednání organizované skupiny velmi nebezpečných vězněných osob, k nimž stěžovatel patřil, zařadit je do tzv. zvláštního režimu a zabránit páchání další trestné činnosti. Tím však nedošlo k porušení zásad pro výkon trestu v oddělení, do kterého byl stěžovatel soudem zařazen. Účastník řízení připomněl, že u této skupiny osob je proces jejich resocializace velmi ztížen. Takové osoby (včetně stěžovatele) jsou po výkonu trestu odnětí svobody vyhoštěny na neurčito z České republiky, a nemají proto dostatečnou motivaci k nápravě.
Účastník rovněž uvádí, že hlavní účel trestu je zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti. Ačkoli je užívání stejného jazyka hlediskem pro umístění odsouzených do stejné cely, je s ohledem na výše uvedený cíl na místě upřednostnit zájem, aby nedocházelo k propojení jednotlivých článků struktur organizovaného zločinu. Prohlídky věcí a osobní prohlídky se provádějí u všech odsouzených podle nařízení generální ředitelky Vězeňské služby č. 23/1999, přičemž četnost prohlídek u osob zařazených do tzv. zvláštního režimu není upravena jinak. Pokud by stěžovatel při nich utrpěl ztrátu nebo poškození věcí, může se vůči Vězeňské službě ČR domáhat náhrady škody, což však neučinil. Ke zpoždění korespondence u odsouzených cizinců může dojít v důsledku překladu jejího obsahu do češtiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V souzené věci stěžovatel brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a to proti postupu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR při realizaci opatření směřujících k odvrácení konkrétního nebezpečí trestné činnosti organizované skupiny odsouzených převážně ze zemí bývalého Sovětského svazu. V rámci této akce zahájené v noci z 11. 11. 2001 na 12. 11. 2001 byly osoby, u nichž bylo zjištěno, že se aktivně podílely na přípravě organizované vzpoury odsouzených, zařazeny do tzv. zvláštního režimu, a byly přemísťovány do jiných věznic.
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" se Ústavní soud zabýval zejména již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, s. 243), když uvedl: "Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" [§82 odst. 3 písm. b) o Ústavním soudu]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah musí být i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době rozhodování o ústavní stížnosti skončil, jsou obnovení statu quo ante i zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučeny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiných svých rozhodnutích, musí být zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/2000).
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v posuzované věci. Jestliže totiž stěžovatel v petitu ústavní stížnosti Ústavní soud žádá, aby zakázal výkon opatření, v jehož rámci byl zařazen do výkonu trestu ve zvláštním režimu, a je přemísťován do různých věznic, bylo by možno výrok vyhovujícího nálezu Ústavního soudu označit za toliko akademický, neboť z vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR vyplývá, že důvody k zacházení se stěžovatelem v tzv. zvláštním režimu již pominuly a stěžovatel byl rozhodnutím ředitele odboru výkonu vazby a trestu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR z tohoto režimu vyřazen. Uvedená opatření vůči stěžovateli uplatněná byla jednorázovou akcí směřující k tomu, zabránit v páchání organizované trestné činnosti určité skupině odsouzených, k níž stěžovatel na základě zjištěných podkladů patřil. Podle sdělení Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR je stěžovatel v době rozhodování o ústavní stížnosti umístěn ve věznici Ostrov, z níž, pokud nenastanou nové skutečnosti, nemá být přemísťován. Uskutečňování uvedených opatření vymezených petitem ústavní stížnosti tedy dále nepokračuje. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že ze stejných důvodů ústavní stížnost nemůže směřovat ani proti zásahu, který je možno očekávat teprve v budoucnu.
Ke konkrétním připomínkám stěžovatele uvedeným v odůvodnění ústavní stížnosti, jež se vztahují ke ztrátě či zničení osobních věci nebo korespondence, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád ČR. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat o tvrzených skutečnostech tak, jak je stěžovatel obecně popisuje, vstoupil by prakticky do role první přezkumné instance, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však neodpovídá ústavnímu postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V daném případě vytváří zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, prostor pro uplatnění konkrétních námitek cestou stížností. Tento prostředek právní ochrany však stěžovatel nevyužil a neuplatnil ani nárok na náhradu údajně vzniklé škody. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud neshledal ani důvod, aby postupoval podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když ani sám stěžovatel k takovému postupu nevyzval a neuvedl k němu argumenty.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout zčásti, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný a zčásti, podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. července 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu