ECLI:CZ:US:2003:2.US.216.02
sp. zn. II. ÚS 216/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele F. G., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2002, čj. 33 Odo 851/2001-91, a Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2001, čj. 15 Co 465/98-70, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. M.,zastoupené advokátem JUDr. L. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 9 C 1203/96, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Hodoníně uložil rozsudkem ze dne 3. 4. 1998, čj. 9 C 1203/96-34, žalované (nyní v záhlaví uvedené vedlejší účastnici) zaplatit žalobci (nyní stěžovatel) 108.961,20 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Podle odůvodnění rozhodnutí z provedeného řízení vyplynulo, že stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí smlouvu o půjčce a na jejím základě jí poskytl hotovostní půjčku ve výši 109.500,- Kč. Vedlejší účastnice se zavázala půjčku splácet v pravidelných měsíčních splátkách 6.000,- Kč. Uvedený závazkový vztah byl jištěn smluvní pokutou 0,3 % ze zbytku dlužné částky za každý den prodlení. Vedlejší účastnice svou povinnost řádně splácet půjčku neplnila a dostala se s plněním jednotlivých splátek do prodlení. V době rozhodnutí již byla půjčka splacena. Předmětem řízení tak byla již jen zmíněná smluvní pokuta. V řízení nebylo prokázáno tvrzení vedlejší účastnice, dle něhož se jednalo pouze o jakousi náhradu za skutečně zaplacenou kupní cenu. Odporuje tomu i chování vedlejší účastnice, která půjčku, byť s prodlením, platila.
Vedlejší účastnice se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Krajský soud v Brně změnil rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, čj. 9 C 1203/96-70, rozsudek soudu prvního stupně tak, že se návrh stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice zaplatila částku 108.961,20 Kč, zamítá. Rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") konstatoval, že vedlejší účastnice zpochybnila písemnou smlouvu o půjčce (tvrdila, že tato smlouva nahrazovala ujednání o kupní ceně za pozemek, který chtěla získat zpět do vlastnictví; byly vyhotoveny dvě smlouvy; ve smlouvě o koupi pozemku měla být uvedena pouze jedna polovina odhadní ceny a zbytek do částky 130.000,- Kč měl být řešen právě smlouvou o půjčce), a důkazní břemeno tedy nastoupilo na stěžovatele, tedy účastníka, který tvrdí skutečnosti, jež měly být listinou prokázány. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatel neprokázal tvrzení, že vedlejší účastnici poskytl půjčku ve výši 109.550,- Kč v hotovosti. Podle výpovědi stěžovatele před soudem I. stupně byla zmíněná částka 109.550,- Kč vedlejší účastnici poskytnuta před podpisem smlouvy, což potvrdila i stěžovatelem navržená svědkyně JUDr. A.P., ovšem s tím, že podpisy účastníků mohla ověřit i jen na základě shodných tvrzení účastníků smlouvy. Stěžovatel však v řízení před odvolacím soudem předložil listinné důkazy, které jsou v rozporu s touto jeho původní výpovědí. Smlouva o půjčce mezi společností G+M, spol. s r.o., a stěžovatelem i výdajový pokladní doklad vypovídají o tom, že částka 100.000,- Kč byla poskytnuta až dne 28. 11. 1995, tedy po údajném sepisu smlouvy o půjčce. Stěžovatel se též nedokázal konkrétněji vyjádřit k účelu půjčky. Sám připustil souvislost s kupní smlouvou, kterou uzavíral s manžely M., a smlouvou o půjčce. S ohledem na další okolnosti (dřívější společné aktivity účastníků, společná koupě nemovitostí, následný odprodej této nemovitosti dle smlouvy ze dne 29. 11. 1995) se odvolacímu soudu jako vysoce pravděpodobná jevila výpověď vedlejší účastnice, dle níž plnila stěžovateli z jiného právního důvodu než ze smlouvy o půjčce. Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že listina nazvaná "smlouvou o půjčce" je vyjádřením vůle obou stran směřující k půjčce peněz, a neprokázal základní skutečnost vyplývající z ustanovení §657 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tedy, že vedlejší účastnici peníze poskytl. Pokud nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce, nemůže být žalobce úspěšný se svým nárokem na zaplacení smluvní pokuty z této smlouvy.
Stěžovatel se poté obrátil se svým dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, který je rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, čj. 33 Odo 851/2001-91, zamítl. Dovolací soud se dovoláním zabýval z pohledu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy tím, zda rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud konstatoval, že soud odvolací z výsledků dokazování učinil skutkový závěr, dle něhož stěžovatel neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce (resp., že by vůle obou účastníků směřovala k uzavření smlouvy o půjčce) a že by vedlejší účastnici z titulu půjčky peníze poskytl. Dostatečně a logicky zdůvodnil, proč uvěřil tvrzení vedlejší účastnice, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce a že stěžovateli plnila částku 109.550,- Kč z jiného právního důvodu než ze smlouvy o půjčce. Nevěrohodným shledal tvrzení stěžovatele, že zmíněnou finanční částku žalované půjčil a ona ji pak podle smlouvy o půjčce splácela, a to pro rozpory mezi údaji obsaženými v jeho vlastní výpovědi a jím předloženými důkazy. Odvolací soud zdůvodnil řádně a logicky i to, jak vyhodnotil pro dané řízení výpověď svědkyně JUDr. P. Odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o.s.ř. a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Skutkový závěr odvolacího soudu pravidlům logického myšlení neodporuje, a není proto možné namítat, že soud měl uvěřit výpovědi stěžovatele, a nikoli vedlejší účastnice. Dovolací soud v důsledku toho rozhodl výše uvedeným způsobem.
Stěžovatel napadá závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že jejich rozhodnutí porušila jeho právo na soudní ochranu. Zdůraznil, že v řízení před soudem prokázal, že vedlejší účastnici žalovanou částku poskytl, což krajský soud vůbec neakceptoval. Uvedená skutečnost měla být prokázána smlouvou o půjčce mezi ním a společností G. M., spol. s r.o., R. i výpovědí svědkyně JUDr. A. P.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Brně, i vedlejší účastnici řízení, M. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Stěžovatel blíže nekonkretizuje své výhrady proti rozsudku dovolacího soudu a jeho strohé výtky směřují pouze proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto plně odkazuje na své rozhodnutí v projednávané věci. Krajský soud v Brně odkázal ve svém vyjádření také na obsah svého rozhodnutí s tím, že k němu nemá co dodat.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný, příp. aby rozhodl nálezem tak, že ústavní stížnost zcela zamítne. Stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudy, nikoli porušení základního práva zaručeného ústavním zákonem. S touto jeho námitkou se vyčerpávajícím způsobem vypořádal ve svém rozsudku Nejvyšší soud ČR.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Především je nutné předeslat, že stěžovatel ve svém návrhu pouze polemizuje se skutkovými závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené plně dopadá i na projednávanou věc.
Obsah spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. 9 C 1203/96, i napadených rozhodnutí svědčí o tom, že obecné soudy provedly ve věci dostatek důkazů. Odvolací soud provedl i oba důkazy zmíněné stěžovatelem, smlouvu o půjčce mezi ním a společností G. M., spol. s r.o., R. a výpověď svědkyně JUDr. A.P. Podle názoru Ústavního soudu postupoval krajský soud při jejich hodnocení v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přihlédl přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V odůvodnění svého rozhodnutí se řádně vypořádal i s důkazy předloženými stěžovatelem. Nelze tak potvrdit, že by je soud neakceptoval, dospěl však k závěru, jenž je pro stěžovatele nepříznivý. Podle něj stěžovatel ani těmito důkazy neprokázal, že by vůle obou účastníků směřovala k uzavření smlouvy o půjčce a že by vedlejší účastnici z titulu půjčky peníze poskytl. Naopak, logicky a srozumitelně, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., objasnil, z jakého důvodu přisvědčil tvrzení vedlejší účastnice. Za daného stavu věci neměl Nejvyšší soud ČR s ohledem na uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm c/ o.s.ř.) zákonný prostor do rozhodnutí krajského soudu zasáhnout. Jiné námitky, než shora uvedené, stěžovatel proti napadeným rozhodnutím neuplatnil.
Závěry obecných soudů je třeba považovat za součást jejich nezávislého rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasáhnout, vyjma případů, kdy shledá, že právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež vybočují z mezí ústavnosti, evidentně jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo kdy shledá, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru však Ústavní soud s ohledem na výše uvedené v projednávané věci nedospěl. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však ho nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Nezbývá, než konstatovat, že ústavně garantovaná práva stěžovatele, jejichž ochrany se projednávaným návrhem domáhal, nebyla napadenými rozhodnutími porušena. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu