ECLI:CZ:US:2003:2.US.228.03
sp. zn. II. ÚS 228/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti S. I., a. s., zastoupené předsedou představenstva V. N., právně zastoupené JUDr. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2000, č. j. 17 C 116/99-82, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55 (mylně označené jako rozsudek). Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 2. 2001, č. j. 14 C 38/2000-38, a řízení bylo zastaveno. Usnesení, č. j. 28 Co 216/2001-55, je rovněž uvedeno v plné moci právního zástupce jako předmět řízení před Ústavním soudem. Současně je v petitu ústavní stížností napaden rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2000, č. j. 17 C 116/99-82. Tomu odpovídá petit ústavní stížnosti i zmocnění dané právnímu zástupci. O tomto rozsudku ovšem bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 23 Co 327/2000-101. Tento rozsudek je uveden v petitu ústavní stížnosti, právnímu zástupci však není dáno zmocnění v plné moci, aby proti tomuto rozsudku podal ústavní stížnost (k této skutečnosti Ústavní soud nepřihlédl - viz níže). Dále z předložených kopií a listinných důkazů vyplývá, že proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, bylo připuštěno dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 11. 2. 2003 podle §243b odst. 2 o.s.ř. tak, že je zamítl. Toto rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje, však ústavní stížností napadeno nebylo a zmocnění k jeho napadení neplyne ani z plné moci právnímu zástupci.
Ústavní stížnost tak napadá výsledky dvou různých řízení. První z nich bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 38/2000 a bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, s tím, že je proti němu přípustné dovolání. Tento prostředek stěžovatelka využila, avšak usnesení ze dne 11. 2. 2003, č. j. 22 Cdo 1734/2001-70, ústavní stížností nenapadla. Tím učinila v této části řízení ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Napadla pouze výše uvedené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, učinila tak však již po lhůtě 60 dnů, kterou zákon o Ústavním soudu stanoví.
Pokud jde o druhé řízení, bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 116/99 a bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 23 Co 327/2000-101. Tím stěžovatelka vyčerpala zákonné prostředky, jak požaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost však podala značně po lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozsudku, jak to požaduje §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti je založeno na zásadě dispozitivnosti a zásadě subsidiarity. Je proto věcí stěžovatele, co a kdy bude po Ústavním soudu z hlediska ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod požadovat (zásada dispoziční). Současně zákon o Ústavním soudu po stěžovatelích požaduje, aby dříve než podají ústavní stížnost, vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1). Ústavní stížností je přitom nutno napadnout rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1).
Rozhodnutí Ústavního soudu rušící v případě úspěchu stížnosti jen rozhodnutí, které předcházelo konečnému rozhodnutí ve věci, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv stěžovatelky by zůstalo nedotčeno, což by bylo i v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud je sice vázán podle §63 zákona o Ústavním soudu rovněž přiměřeným použitím ustanovení o. s. ř. V daném případě však nebylo použití §5 o. s. ř. o poučovací povinnosti možné, neboť by již nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, nýbrž o poučení o tom, vůči kterému rozhodnutí má stížnost směřovat, a které rozhodnutí způsobilo zásah do základního práva. V takovém případě by již Ústavní soud přestal plnit roli nezávislého a nestranného orgánu a vystupoval by před vlastním posouzením věci na straně stěžovatele. Rovněž tak by tento postup odporoval výslovnému požadavku zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem.
Z výše uvedeného vyplývají tyto závěry z hlediska podmínek pro projednání této ústavní stížnosti. I kdyby Ústavní soud uznal, že stěžovatelka zplnomocnila svého právního zástupce, aby ústavní stížností napadl všechna tři zmíněná rozhodnutí, nemohlo to mít vliv na závěry Ústavního soudu, které jej vedly k odmítnutí ústavní stížnosti ve všech jejích takto podaných částech, aniž se jí mohl zabývat z hlediska vlastního obsahu a věcné argumentace stěžovatelky. Stejně tak na rozhodnutí nemohly mít vliv vady plné moci, proto Ústavní soud nepožadoval jejich odstranění (nepřípustná zástupčí doložka).
O rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 2. 2000, č. j. 17 C 116/99-82 (bod č. 1 petitu ústavní stížnosti) nemohlo být rozhodnuto proto, že nejde o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje. V tomto bodě musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr přitom nemohl mít vliv na úspěšnost ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud uznal, že bez ohledu na to, že to výslovně není v petitu ústavní stížnosti uvedeno, tato směřuje proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo o tomto rozsudku rozhodnuto (viz níže).
O rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2000, č. j. 23 Co 327/2000-101 (bod č. 2 petitu ústavní stížnosti), nemohlo být meritorně rozhodnuto proto, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, kterou zákon o Ústavním soudu stanoví. V tomto bodě byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
O usnesení (ústavní stížnost se mylně označuje jako rozsudek) Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, které v petitu ústavní stížnosti uvedeno není, je však uvedeno v rubrice ústavní stížnosti a v plné moci právního zástupce, nemohlo být rozhodnuto proto, že nejde o rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje. V tomto bodě musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2003 Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj