ECLI:CZ:US:2003:2.US.230.01
sp. zn. II. ÚS 230/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů A) M. O., a B) L. O., obou zastoupených advokátkou JUDr. I. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2001, čj. 39 Co 628/2000-306, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2000, čj. E 1184/90-276, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem ze dne 9. 4. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2001, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a že postup městského soudu je odepřením spravedlnosti, což již samo o sobě je výrazem protiústavnosti (čl. 90 Ústavy).
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2000, čj. E 1184/90-276, byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinných (P. T. a Ing. J. T.) na rodinném domku, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 28. 8. 1991, čj. E 1184/90-40, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1991, sp. zn. 10 Co 433/91. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a zastavil také řízení ve věci návrhu povinné P. T. na odklad výkonu rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2001, čj. 39 Co 628/2000-306, bylo usnesení soudu prvého stupně ve výroku o zastavení výkonu rozhodnutí a ve výroku o nákladech řízení potvrzeno. Soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 1184/90, zaslaného Ústavnímu soudu spolu s vyjádřením ze dne 15. 5. 2001, zjistil Ústavní soud, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností v projednávané věci též dovolání. Dopisem ze dne 4. 4. 2003 sdělil Obvodní soud pro Prahu 5, že spis, sp. zn. E 1184/90, byl ke dni 20. 3. 2003 předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Dne 23. 4. 2003 bylo telefonicky ověřeno, že spis nebyl k tomuto dni obvodnímu soudu navrácen, a tudíž ani případné rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo účastníkům dosud doručeno.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že je podaný návrh nepřípustný. Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě nejsou. Pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost však byla odevzdána k poštovní přepravě před tímto datem. Ústavní soud proto musel posoudit použitelnost svého sdělení v daném případě s ohledem na princip předvídatelnosti. Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání v dobré víře, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb. předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb. použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejich dovolání dosud pravomocně nerozhodl, a stěžovatelé proto budou případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj