infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2003, sp. zn. II. ÚS 28/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 101/30 SbNU 447 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:2.US.28.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Rozhodování o nevydání osvědčení k seznámování se s utajovanými skutečnostmi

Právní věta Ústavní soud vychází z přesvědčení, že i když ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako je tomu u jiných profesí, nelze přes tuto skutečnost rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv prověřovaných osob. Rozhodování Národního bezpečnostního úřadu o tom, že prověřovaná osoba přestala splňovat podmínky uvedené v ustanovení §18 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je svým charakterem rovněž rozhodnutím dotýkajícím se čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a je proto nezbytné, aby jak rozhodnutí, tak i předchozí řízení garantovalo právo takové osoby na projednání její stížnosti bez zbytečných průtahů.

ECLI:CZ:US:2003:2.US.28.02
sp. zn. II. ÚS 28/02 Nález Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. června 2003 sp. zn. II. ÚS 28/02 ve věci ústavní stížnosti Mgr. A. V. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném Národním bezpečnostním úřadem pod č. j.: 1245/2000-NBÚ/PFO-1. Výrok Ústavní soud Národnímu bezpečnostnímu úřadu ukládá, aby nepokračoval dále v průtazích v řízení ve věci stížnosti ze dne 30. 10. 2000, č. j.: 1245/2000-NBÚ/PFO-1, a přikazuje mu, aby v této věci neprodleně rozhodl. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve vztahu k §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" se stěžovatelka domáhá, aby Národní bezpečnostní úřad (dále též "NBÚ") nepokračoval v dalších průtazích při vyřizování její stížnosti ze dne 30. 10. 2000 č. j.: 1245/2000-NBÚ/PFO-1 proti oznámení NBÚ ze dne 23. 10. 2000 č. j. 1245/2000-NBÚ/PFO-1. Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že v rámci výkonu své funkce asistentky velvyslance České republiky při NATO měla být podrobena bezpečnostní prověrce podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném od 22. 11. 2000, (dále jen " zákon č. 148/1998 Sb.") se stupněm utajení IV. "přísně tajné". Bezpečnostní pohovor k danému stupni utajení s ní však konán nebyl, ale stěžovatelka obdržela oznámení ředitele NBÚ ze dne 23. 10. 2000 č. j.: 1244/2000-NBÚ/PFO-1, dle něhož byla podrobena bezpečnostní prověrce IV. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu §18 zákona č. 148/1998 Sb. Ve druhém oznámení ředitele NBÚ ze dne 23. 10. 2000 č. j.: 1245/2000-NBÚ/PFO-1, bylo stěžovatelce oznámeno, že přestala splňovat podmínky uvedené v §18 zákona č. 148/1998 Sb. a z těchto důvodů má neprodleně odevzdat NBÚ osvědčení č. 004709 ze dne 13. 7. 2000. Uvedené oznámení mělo vadné poučení v tom smyslu, že proti tomuto rozhodnutí není přípustná stížnost. K požadavku NBÚ na vrácení osvědčení ze dne 13. 7. 2000 stěžovatelka poznamenává, že předmětné osvědčení nikdy neobdržela, přesto byla nucena odevzdat osvědčení ze dne 21. 2. 2000 č. 003572 pro stupeň utajení "tajné" a byl s ní rozvázán pracovní poměr. Proti oběma oznámením NBÚ podala stěžovatelka dne 30. 10. 2000 stížnost, kterou adresovala řediteli NBÚ. Ředitel Národního bezpečnostního úřadu dne 1. 12. 2000 rozhodl podle §75 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. ve věci stěžovatelky o stížnosti proti nevydání osvědčení a o stížnosti proti zániku platnosti osvědčení ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb. tak, že stížnost se zamítá. Stěžovatelka tvrdí, že označeným rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 1. 12. 2000 č. j.: 1244/2000-NBÚ/PFO-1 bylo rozhodnuto pouze o stížnosti proti oznámení ze dne 23.10.2000 č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1 (o ověření, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení podle §18 zákona č. 148/1998 Sb.). Toto své přesvědčení dovozuje stěžovatelka z těchto skutečností: Ve výroku rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 1. 12. 2000 nebylo uvedeno, že stížnosti se zamítají, ale stížnost se zamítá; dále nebylo v předmětném rozhodnutí označeno číslo jednací druhého oznámení, proti kterému podala stěžovatelka stížnost, a v závěru shora citovaného rozhodnutí je doslova uvedeno: "vzhledem k výše uvedenému nezbylo řediteli NBÚ, než podle §75 odst. 5 zákona stížnost proti nevydání osvědčení zamítnout". Z takto formulovaného rozhodnutí stěžovatelka dovozuje, že pokud jde o stížnost proti oznámení č. j.: 1245/2000-NBÚ/PFO-1 (oznámení, že stěžovatelka přestala splňovat podmínky uvedené v §18 zákona č. 148/1996 Sb., a z tohoto důvodu byla vyzvána k neprodlenému odevzdání osvědčení č. 004709 ze dne 13. 7. 2000 NBÚ), nebylo o ní do doby podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Podáním ze dne 6. 12. 2001 vyzvala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce ředitele NBÚ k rozhodnutí ve věci své stížnosti proti oznámení č. j.: 1245/2000-NBÚ/PFO-1. Dne 4. 1. 2002 obdržela stěžovatelka dopis ředitele odboru právního a státního dozoru NBÚ, ve kterém se uvádí, že ve věci shora označené již ředitel rozhodovat nebude, protože i v této věci bylo již rozhodnuto dne 1. 12. 2000 pod č. j.: 1244/2000-NBÚ/PFO-1. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že považuje rozvázání pracovního poměru z důvodu nevydání osvědčení a především z důvodu, že již údajně nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení, za poškození svého práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je absolventkou dvou vysokých škol zaměřených na mezinárodní vztahy a jejím celoživotním cílem bylo stát se diplomatem. Tím, že o její stížnosti proti oznámení NBÚ, že přestala splňovat podmínky §18 zákona č. 148/198 Sb. nebylo dosud ředitelem NBÚ rozhodnuto, dochází podle názoru stěžovatelky ze strany ředitele NBÚ k porušování jejího práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Z písemného podání stěžovatelky ze dne 30. 10. 2000 adresovaného řediteli NBÚ a označeného jako "stížnost k rozhodnutí č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1, č. j. 1245/2000-NBÚ/PFO-1" se zjišťuje, že stěžovatelka podala jedním písemným podáním stížnost k rozhodnutí shora uvedených č. j. ve smyslu §75 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 148/1998 Sb. proti : - nevydání osvědčení pro IV. stupeň podle §36 odst. 3 (zákona č. 148/1998 Sb.) - zániku platnosti osvědčení pro III. stupeň podle §36 odst. 6 (zákona č. 148/1998 Sb.). V odůvodnění stížnosti stěžovatelka uvádí, "že neměla možnost se k věci vyjádřit, protože nebylo naplněno ustanovení §30 o bezpečnostním pohovoru, jehož termín byl předem sjednán, avšak až po vydání rozhodnutí zrušen". Z přiloženého rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 1. 12. 2000 č. j.: 1244/2000-NBÚ/PFO-1 se podává, že ředitel NBÚ rozhodl podle §75 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. ve věci stěžovatelky o stížnosti proti nevydání osvědčení a o stížnosti proti zániku platnosti osvědčení ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 a 6 zákona č. 148/1998 Sb. tak, že stížnost se zamítá. V odůvodnění rozhodnutí se sice opětovně konstatuje, že stěžovatelka dne 30. 10. 2000 podala řediteli NBÚ stížnost proti nevydání osvědčení a proti zániku platnosti osvědčení podle §75 odst. 1 a 2 zákona č. 148/1998 Sb., v další části odůvodnění se však uvádí, že "ředitel NBÚ zkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro podání stížnosti, a shledal, že tomu tak včasným podáním oprávněnou osobou bylo". Dále se v předmětném rozhodnutí uvádí, že ředitel NBÚ se zabýval tím, zda v průběhu bezpečnostní prověrky bylo postupováno v souladu se zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy. Bezpečnostní prověrka III. stupně byla zahájena dne 19. 5. 1999 dne 16. 11. 1999 požádal statutární orgán o zvýšení stupně bezpečnostní prověrky ze III. (tajné) na IV. stupeň (přísně tajné). Stěžovatelce bylo po ukončení opatření uvedených v ustanovení §28 zákona a v kontextu s původní žádostí o provedení bezpečnostní prověrky, vydáno dne 21. 2. 2000 osvědčení pro stupeň utajení "tajné" s tím, že bezpečnostní prověrka IV. stupně byla dokončena dne 20. 10. 2000. Pokud se týká důvodů, které vedly k nevydání osvědčení, odvolává se ředitel NBÚ na znění ustanovení §36 odst. 3 věta druhá citovaného zákona. Bezpečnostní pohovor nebyl proveden v kontextu s ustanovením §30 odst. 6 zákona. Závěrem citovaného rozhodnutí se uvádí, že "vzhledem k tomu, že NBÚ po vydání osvědčení byl nucen postupovat v souladu s ustanovením §36 odst. 5 zákona a tento postup korespondoval s postupem podle §29 zákona, bylo po ukončení bezpečnostní prověrky IV. stupně dále postupováno v souladu se zněním §36 odst. 6 zákona". "Vzhledem k výše uvedenému nezbylo řediteli NBÚ, než podle §75 odst. 5 zákona stížnost proti nevydání osvědčení zamítnout." V odpověď na dopis právního zástupce stěžovatelky adresovaný řediteli NBÚ obdržela stěžovatelka sdělení ředitele právního a státního dozoru NBÚ ze dne 27. 12. 2001, z něhož vyplývá, že o stížnosti "k rozhodnutí č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1 a č. j. 1245/2000-NBÚ/PFO-1", kterou stěžovatelka uplatnila svým podáním ze dne 30. 10. 2000 bylo již v plném rozsahu rozhodnuto, a to rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 1. 12. 2000 č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1. Závěrem dopisu poukázal ředitel odboru právního a státního dozoru na ustanovení §75 odst. 1 a 2 zákona č. 148/1998 Sb., upravující uplatnění opravného prostředku jak proti nevydání osvědčení, tak proti zániku platnosti osvědčení již vydaného, citovaného ve větě prvé odůvodnění předmětného zamítavého rozhodnutí, ze kterého údajně jednoznačně vyplývá, že při přezkoumání věci ředitel NBÚ věc prověřil jak v rozsahu stížnosti proti oznámení o nevydání osvědčení, tak v rozsahu stížnosti proti oznámení o nesplňování podmínek podle §18 zákona. Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Ten ve svém vyjádření (podepsaném ředitelem NBÚ) Ústavnímu soudu sdělil, že k jednotlivým bodům ústavní stížnosti uvádí toto: O stížnosti stěžovatelky k rozhodnutí č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1 a č. j. 1245/2000-NBÚ/PFO-1, kterou uplatnila svým podáním ze dne 30. 10. 2000, doručeným NBÚ dne 2. 11. 2000, bylo již v plném rozsahu rozhodnuto, a to rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 1. 12. 2000 č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1. Důvodnost tohoto závěru spatřuje účastník řízení v tom, že v úvodní části tohoto rozhodnutí je vyznačeno, který subjekt a o čem rozhodoval. Je zde rovněž výslovně uvedeno, že "... o stížnosti proti nevydání osvědčení a o stížnosti proti zániku platnosti osvědčení ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb. ...". Účastník řízení zdůrazňuje, že ve větě prvé odůvodnění citovaného rozhodnutí je odkazováno na ustanovení §75 odst.1 a 2 výše označeného zákona, když toto ustanovení upravuje uplatnění stížnosti jak proti nevydání osvědčení, tak proti oznámení o zániku platnosti osvědčení již vydaného. Z této skutečnosti účastník řízení dovozuje, že ředitel NBÚ přezkoumal věc jak v rozsahu stížnosti proti nevydání osvědčení, tak v rozsahu stížnosti proti oznámení o nesplňování podmínek podle §18 zákona č. 148/1998 Sb., takže stížnost stěžovatelky ze dne 30.10.2000 byla podle názoru účastníka řízení přezkoumána v rozsahu obou dvou napadených rozhodnutí (oznámení). Účastník řízení připouští, že administrativním pochybením došlo k nesprávnému poučení stěžovatelky o možnosti podat stížnosti proti jím zaslaným oznámením. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka svého práva podat stížnost k řediteli NBÚ využila, nemohlo dojít, podle názoru NBÚ, ke zkrácení procesních práv stěžovatelky. K námitkám stěžovatelky ohledně neprovedení bezpečnostního pohovoru účastník řízení uvádí, že je sice pravda, že termín bezpečnostního pohovoru byl dohodnut na základě výzvy ze dne 25. 9. 2000, k jeho provedení však nedošlo z toho důvodu, že v době po odeslání předmětné výzvy byly zjištěny skutečnosti, které zcela vyloučily jeho provedení. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatelka se domáhá toho, aby Ústavní soud nálezem zakázal Národnímu bezpečnostnímu úřadu pokračovat v porušování jejího práva na řádné projednání a rozhodnutí v její věci, konkrétně ve věci její stížnosti proti zániku platnosti osvědčení. Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vzal v úvahu i obecné závěry, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, vyhlášeného pod č. 322/2001 Sb. a uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 113, jež se týkají dodržování procesních práv prověřovaných osob. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu vycházel zejména z přesvědčení, že i když ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako je tomu u jiných profesí, nelze přes tuto skutečnost rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv prověřovaných osob. Ačkoli stěžovatelka jako bezprostřední důvod ústavní stížnosti uvádí porušení svého práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům) nelze odhlédnout i od ostatních jí namítaných porušení článků Listiny a Úmluvy ( tj. čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy). Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou v tom smyslu, že ze zmatečného rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 1. 12. 2000 nelze dospět k jednoznačnému závěru, že bylo rozhodnuto i ve věci č. j.1245/2000-NBÚ/PFO-1, což s sebou ve svém důsledku přináší nedostatek právní jistoty stěžovatelky, zda se ředitel NBÚ vůbec zabýval posouzením její stížnosti proti zániku platnosti osvědčení. Tato pochybnost vyplývá také ze skutečnosti, že stěžovatelce bylo odebráno osvědčení ze dne 21. 2. 2000 č. 003572, i když v oznámení ředitele NBÚ ze dne 23. 10. 2000 č. j. 1245/2000-NBÚ/PFO-1, které bylo stěžovatelce doručeno, je obsažen příkaz k odevzdání osvědčení ze dne 13. 7 .2000 č. 004709, které stěžovatelce nikdy nebylo vydáno. Stěžovatelka se snažila domoci svého práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. cestou stížnosti k řediteli NBÚ. Z jeho rozhodnutí ze dne 1. 12. 2000 č. j. 1244/2000-NBÚ/PFO-1 je možné nepochybně zjistit pouze to, ředitel NBÚ podle ustanovení §75 odst. 5 shora citovaného zákona stížnost proti nevydání osvědčení zamítl. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování NBÚ o tom, že stěžovatelka přestala splňovat podmínky uvedené v ustanovení §18 zákona č. 148/1998 Sb. je svým charakterem rovněž rozhodnutím dotýkajícím se čl. 26 odst. 1 Listiny, a je proto nezbytné, aby jak rozhodnutí, tak i předchozí řízení garantovalo právo stěžovatelky na projednání její stížnosti bez zbytečných průtahů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nečinností ředitele NBÚ ve věci stížnosti stěžovatelky ze dne 30. 10. 2000, č. j. 1245/2000-NBÚ/PFO-1, proti oznámení NBÚ o tom, že stěžovatelka přestala splňovat podmínky uvedené v ustanovení §18 zákona č. 148/1998 Sb., došlo k porušení čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto ústavní stížnosti zcela vyhověl, zakázal správnímu orgánu pokračovat v nečinnosti, kterou kvalifikoval jako jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, a přikázal mu podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., aby ve věci neprodleně rozhodl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:2.US.28.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 28/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 101/30 SbNU 447
Populární název Rozhodování o nevydání osvědčení k seznámování se s utajovanými skutečnostmi
Datum rozhodnutí 25. 6. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 1. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Procházka Antonín
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 26 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 148/1998 Sb., §18, §36 odst.3, §36 odst.6, §75
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík ochrana utajovaných informací
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-28-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41673
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22