ECLI:CZ:US:2003:2.US.289.03
sp. zn. II. ÚS 289/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) Ing. J. H., a 2) Ing. F. Š., zastoupených advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Tábor, ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. ČTS: ORTA-542/TČ-HK-SV-2002, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. Zt 882/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2003, domáhali zrušení usnesení uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavních práv zakotvených v článku 80 odst. 1 Ústavy, v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Mají za to, že usnesení o zahájení jejich trestního stíhání nevyhovuje požadavkům ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, neboť neobsahuje nezbytné náležitosti, především vymezení subjektivní stránky trestného činu. Dále tvrdí, že policejní orgán vůči nim zahájil trestní stíhání pro trestný čin dle §126 odst. 2 trestního zákona, který v rozhodné době jako skutková podstata neexistoval.
Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že policejní orgán uvedený v záhlaví zahájil usnesením ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. ČTS: ORTA-542/TČ-HK-SV-2002, trestní stíhání stěžovatelů pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatelé podali proti tomuto usnesení stížnost. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře svým usnesením ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. Zt 882/2002, zamítla stížnost jako nedůvodnou. Shledala zahájení trestního stíhání ve vztahu k ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona důvodným. Konstatovala naproti tomu, že byla nadbytečně použita právní kvalifikace dle ustanovení §126 odst. 2 trestního zákona, která ani vzhledem k době spáchání trestného jednání nepřichází v úvahu, neboť v té době jako skutková podstata neexistovala.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Policie ČR, Služba kriminální policie a vyšetřování Tábor, a Okresní státní zastupitelství v Táboře. Oba účastníci mimo jiné shodně poukázali na to, že stěžovatelé nevyužili všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Považují proto ústavní stížnost za nepřípustnou.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Případné procesní závady přípravného řízení lze odstranit i z podnětu obviněného (např. podnět k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb. nebo žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle §157a) trestního řádu, na niž upozorňují policejní orgán i státní zástupce ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti). V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78).
Existující judikatura Ústavního soudu zřetelně vyjadřuje jeho zdrženlivost stran případných zásahů do probíhajícího trestního řízení. Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení i v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat řádný opravný prostředek. Svůj celkový postoj zásadně nezměnil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001, kdy je zahájení trestního stíhání formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání, proti němuž je dle ustanovení §160 odst. 7 trestního řádu přípustná stížnost (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno s pronikavým zásahem do dalších základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením dle §75 trestního řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou. Právě na takový případ, projednávaný u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 46/96, stěžovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím zabýval meritorně, neboť v souvislosti se sdělením obvinění došlo k pronikavému zásahu do osobní svobody obviněného. V nyní projednávané věci sdělení obvinění spojeno se zbavením osobní svobody stěžovatelů nebylo. Ústavnímu soudu proto nepřísluší s ohledem na zásadu subsidiarity postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat (srov. obdobná usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01, IV. ÚS 535/02).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. července 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj