ECLI:CZ:US:2003:2.US.341.02
sp. zn. II. ÚS 341/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 9. prosince 2003 sp. zn. II. ÚS 341/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 3. 2002 sp. zn. 19 Co 373/2001, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na pokračování v řízení podle §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002 č. j. 19 Co 373/2001-380 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002 č. j. 19 Co 373/2001-380, kterým byl zamítnut jeho návrh na pokračování v řízení podle §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZKV").
Porušení svých práv navrhovatel spatřuje v tom, že krajský soud při vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval zákonem stanovený postup podle §24 odst. 4 ZKV, platného v době vydání napadeného rozhodnutí, když neumožnil, aby v řízení o pohledávce navrhovatele přerušeném pro vyhlášení konkursu na žalovaného v tomto sporu byla pro účely konkursu na jisto postavena pohledávka navrhovatele za žalovaným ve výši 1 359 871 Kč jako pohledávka první třídy, neboť zde není podkladu pro závěr v usnesení obsažený, že výsledky dosavadního řízení nemohou být využitelné pro určovací spor o výši popřené pohledávky, ani že bude možné v řízení o této pohledávce poté, co pominou účinky konkursu, pokračovat, neboť podle §254 odst. 2 obchodního zákoníku se družstvo zrušuje prohlášením konkursu, a tedy po skončení konkursního řízení již nebude žalovaný subjekt existovat, čímž znemožnil stěžovateli, aby o jeho nároku bylo rozhodnuto stanoveným způsobem.
Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vedeného pod sp. zn. 5 C 137/95 zjistil, že stěžovatel se domáhal, aby soud uložil žalovanému R. v. a o. d. (v ústavní stížnosti nesprávně označenému jako "R. v. a o. d. V.") povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za odstraněnou stavbu v katastrálním území obce V. M. s hospodářskými budovami a porosty podle §14 až 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem ze dne 3. 10. 1997 č. j. 5 C 137/95-283 okresní soud stěžovateli co do částky 3 047 131,20 Kč vyhověl, ve zbytku nároku, tj. co do částky 1 359 870,80 Kč žalobu zamítl. Poněvadž v řízení nebyla zjištěna žádná ekvivalentní náhrada v majetku žalovaného, která by odpovídala nároku přiznanému stěžovateli, přiznal mu soud peněžní plnění, přičemž základ provedeného dokazování spočíval ve zjišťování výše tohoto plnění. Usnesením ze dne 7. 7. 1998 č. j. 19 Co 743/97-298 Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí nalézacího soudu v zamítavém výroku potvrdil a ve zbylé části rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení s odůvodněním, že zákon č. 229/1991 Sb. nepřipouští přiznání peněžitého plnění, ale pouze naturálního. Své rozhodnutí ohledně potvrzení zamítavého výroku odůvodnil tím, že stěžovatel není k vyplacení náhrady za odstraněnou stavbu osobou oprávněnou, neboť §23 zákona č. 229/1991 Sb. připouští vydání náhrady pouze původnímu vlastníku znehodnocené budovy. Proti výroku tohoto rozhodnutí, kterým byl potvrzen v zamítavém výroku rozsudek nalézacího soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhal zrušení jak zamítavého výroku rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 1997 č. j. 5 C 137/95-283 ohledně částky 1 359 871 Kč, tak výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, kterým byl tento zamítavý výrok potvrzen. Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 433/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 7) byl v tomto výroku rozsudek odvolacího soudu zrušen. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2000 č. j. 34 K 6/2000-77 byl k návrhu úpadce na žalovaného ve sporu, R. v. a o. d., vyhlášen konkurs. Řízení o nároku stěžovatele ohledně částky 1 359 871 Kč tak bylo ze zákona přerušeno před rozhodnutím o odvolání stěžovatele do výroku okresního soudu, kterým byla žaloba v této částce zamítnuta. Žalovaný podal soudu prvního stupně dne 13. 8. 2001 návrh na pokračování přerušeného řízení ohledně částky 1 359 871 Kč podle §24 odst. 4 ZKV s odůvodněním, že pohledávka, jež je předmětem řízení, byla stěžovatelem uplatněna v konkursním řízení a správce konkursní podstaty úpadce R. v. a o. d. pohledávku stěžovatele co do důvodu i výše v této částce popřel. Stěžovatel v návrhu označil nový okruh účastníků podle §23 odst. 2 ZKV a nově formuloval žalobní petit, když se domáhal toho, aby kromě základu nároku bylo v předmětném řízení rozhodnuto i o úrocích z prodlení z uvedené částky, jež byly rovněž jako přihlášená pohledávka konkursním správcem co do důvodu i výše popřeny.
Usnesením ze dne 26. 3. 2002 č. j. 19 Co 373/2001-380 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl ve věci tak, že návrhu na pokračování v řízení se nevyhovuje. Rozhodnutí odůvodnil tím, že postup podle §24 odst. 4 ZKV, podle kterého jestliže bylo před prohlášením konkursu o popřené pohledávce zahájeno řízení a toto řízení bylo přerušeno [§14 odst. 1 písm. c)], provede se určení popřené pohledávky v již zahájeném řízení; nové řízení o popřené pohledávce se nezahajuje [§14 odst. 1 písm. d)], je vyloučen, bylo-li původní řízení přerušeno poté, co v řízení již bylo rozhodnuto soudem prvního stupně. Dosavadní výsledky řízení pak nemohou být využitelné, neboť řízení podle §24 odst. 4 ZKV pokračuje s jiným okruhem účastníků, na základě jiných žalobních tvrzení a pro jinak formulovaný žalobní návrh (jde o určovací spor oproti původní žalobě na plnění). Navíc pokud již v řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, je uvedený postup též vyloučen proto, že o pravosti a výši pohledávky by pak v prvním stupni a se zřetelem ke svému postavení v systému soudní soustavy rozhodoval v jediném stupni odvolací soud a účastníci řízení by nemohli uplatnit řádné opravné prostředky.
Před vydáním napadeného usnesení Krajský soud v Hradci Králové spis včetně návrhu předložil podle §104a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") Vrchnímu soudu v Praze, přičemž uvedl, že má za to, že je zde postup podle §24 odst. 4 ZKV vyloučen, s tím, že návrh stěžovatele na pokračování v řízení je podle obsahu nutno posoudit jako návrh, o němž je v prvním stupni oprávněn rozhodnout soud, který prohlásil konkurs. Vrchní soud vrátil odvolacímu soudu spis s vyjádřením, že rozhodnutí podle §104a o. s. ř. není namístě, neboť zde nejde o věcnou příslušnost, nýbrž o aplikaci ustanovení §24 ZKV (vrchní soud omylem uvádí aplikaci neexistujícího odstavce 6 uvedeného ustanovení namísto odstavce 4). Vrchní soud tedy setrval na tom, že řízení je nadále ze zákona přerušeno vzhledem k tomu, že aplikace §24 odst. 4 ZKV je vyloučena, a doporučil odvolacímu soudu vrátit spis nalézacímu soudu s tím, že jakmile pominou účinky konkursu, bude věc k rozhodnutí odvolacímu soudu znovu předložena.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti cele odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a v něm obsažené závěry, a dále na obsah předkládací zprávy, kterou byla věc předložena k posouzení otázky věcné příslušnosti podle §104 a o. s. ř. Vrchnímu soudu v Praze, a na stanovisko Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2002. Krajský soud vyslovil přesvědčení, že dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 101/2003 Sb. bylo zrušeno ustanovení §24 odst. 4 ZKV, tedy ve smyslu čl. VI. nálezu přestává být s vykonatelností nálezu podložena věcná příslušnost založená ustanovením §24 odst. 4 ZKV. Odepření spravedlnosti by však mělo být vyloučeno projednáním návrhu v incidenčním řízení, a tedy vydáním napadeného usnesení nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Znovu je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud však má za to, že nesprávnou interpretací v době rozhodnutí platného §24 odst. 4 ZKV krajský soud nevyhověl požadavku čl. 90 odst. 1 Ústavy, neboť soudem nebyla zákonem stanoveným způsobem poskytnuta ochrana právům stěžovatele. Jakkoliv již příslušné ustanovení §24 odst. 4 ZKV není součástí platného právního řádu, neboť bylo Ústavním soudem nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/02, vyhlášeným pod č. 101/2003 Sb. a uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 33, s účinností od 4. 4. 2003 zrušeno, v době, kdy toto ustanovení platilo, byly soudy povinny je aplikovat, a to v celém jeho rozsahu.
Toto ustanovení stanovilo závazný postup věřitele úpadce, na kterého byl prohlášen konkurs, měl-li tento věřitel vůči úpadci dosud nejudikovanou pohledávku, která byla v okamžiku zákonného přerušení řízení předmětem řízení jiného. Vytvářelo konstrukci, díky níž bylo pokračováno v dosud neskončeném řízení, a to před soudem, který byl k přerušenému řízení podle tohoto ustanovení věcně a místně příslušný. Ustanovení vycházelo z toho, že soud, před nímž probíhá řízení o plnění, nutně si musí v tomto řízení alespoň co do základu vyřešit otázku určení pohledávky, a tedy důkazy v tomto řízení provedené by měly být použitelné i pro řízení o určení pohledávky pro účely konkursu. Přijaté jeho znění nijak nepamatovalo na možné situace, kdy by dosavadní kroky v řízení učiněné podkladem pro další řízení býti nemohly, avšak část věty první za středníkem uvedeného ustanovení, podle které nové řízení o pohledávce se nezahajuje [§14 odst. 1 písm. d)], přímo zapovídala zahájit řízení o těchto pohledávkách, tj. incidenční žalobu tak, jak ji zná §23 ZKV. Věřitel tak měl pouze jedinou možnost, jak se určení důvodu nebo výše své pohledávky za úpadcem domoci. Ustanovení §24 odst. 4 ZKV bylo cele ustanovením speciálním, nedodržením dikce tohoto ustanovení krajský soud přivedl stěžovatele do neřešitelné procesní situace, neboť mu odebral možnost dosáhnout určení své pohledávky v řízení před soudem, což ve svém důsledku znamenalo odepření spravedlnosti. Ústavní soud proto konstatoval, že právo stěžovatele na soudní ochranu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny bylo napadeným usnesením porušeno.
Ústavní soud navíc podotýká, že krajský soud měl k dispozici nejenom spis nalézacího soudu, ale rovněž vyrozumění správce konkursní podstaty o popření pohledávky stěžovatele, kde pro podání incidenční žaloby byla stanovena lhůta jednoho měsíce. Musel si tedy být při rozhodování o návrhu na pokračování v řízení dlouho po vypršení této lhůty, aniž by naznačil stěžovateli svůj právní názor ohledně aplikace příslušného ustanovení, podle kterého pro stěžovatele nastala nutnost incidenční žalobu podat, tedy vyhovět poučení uvedenému ve vyrozumění o popření pohledávky, vědom, že tímto rozhodnutím znemožňuje stěžovateli, aby se svého práva zákonným způsobem domohl. Skutečnost, že stěžovatel se řídil imperativem zákonného ustanovení, a nikoliv vydaným poučením, nemůže jít k jeho tíži.
Ve světle vysloveného závěru pak je nutné rovněž uvést, že ani správce konkursní podstaty k zákonnému ustanovení §24 odst. 4 uvedeného zákona nepřihlédl, ač byl o skutečnosti, že o pohledávku je veden soudní spor, v přihlášce pohledávky stěžovatele ze dne 31. 8. 2000 uvědoměn, a ve vyrozumění o popření pohledávky stěžovatele ohledně jeho povinnosti podat incidenční žalobu ve stanovené lhůtě nepoučil správně. Správce konkursní postaty rovněž byl při popření pohledávky, a zejména při formulaci vyrozumění o jejím popření, vázán ZKV v celé jeho šíři, a to nejenom samou povinností o popření pohledávky stěžovatele vyrozumět, ale rovněž jej poučit o krocích, které je stěžovatel povinen podniknout k tomu, aby předmětná pohledávka byla pro účely konkursu určena. Tuto povinnost mu stanoví §24 odst. 1 ZKV, když jako obsahové náležitosti vyrozumění o popření pohledávky uvádí výzvu věřiteli, aby do třiceti dnů od doručení vyrozumění uplatnil svou pohledávku u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet. Toto ustanovení však nelze posuzovat izolovaně od ustanovení §24 odst. 4 ZKV, jež zároveň tuto možnost tam, kde již byl o pohledávce otevřen spor, nepřipouštělo, a jeho aplikace jako ustanovení speciálního měla před aplikací §24 odst. 1 ZKV přednost. Správce tedy byl při formulaci výzvy povinen postupovat nejenom podle ustanovení §24 odst. 1 ZKV, ale zohlednit i právní povinnost věřitele podle §24 odst. 4 ZKV, tedy poučit jej řádně o možnosti, již mu zákon k určení jeho nároku jako jedinou stanoví, což však neučinil. Výzva k tomu, aby stěžovatel svůj nárok podle §24 odst. 1 ZKV uplatnil incidenční žalobou u soudu, který prohlásil konkurs, když zahájení nového řízení zákon zapovídá, tedy není výzvou perfektní a jako s takovou s ní nelze spojovat následky, které §23 odst. 4 ZKV spojuje s marným uplynutím lhůty určené k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky, totiž že již není možné pro účely konkursu k popřené pohledávce přihlédnout.
Vycházeje při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti z právního stavu platného v době vydání napadeného rozhodnutí, nemohl Ústavní soud nezohlednit skutečnost, že příslušné ustanovení bylo před projednáním ústavní stížnosti zrušeno, a to nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/02, publikovaným pod č. 101/2003 Sb. Dnem účinnosti tohoto nálezu přestala být zákonem podložena věcná příslušnost soudů založená ustanovením §24 odst. 4 ZKV. V odůvodnění nálezu Ústavní soud zároveň konstatoval, že pokud by již zahájená řízení vedená soudy, jejichž příslušnost byla založena napadeným ustanovením, pokračovala v dosavadním režimu i po vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, jímž se §24 odst. 4 ZKV ruší, docházelo by tak k pokračování protiústavní nerovnosti, založené tímto ustanovením.
Soud se proto vedle otázky, zda došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a zda lze tento zásah reparovat zrušením napadeného rozhodnutí, nutně musel zabývat i vzniklou procesní situací, a to s cílem ujistit se, že na jedné straně nedojde k odepření spravedlnosti stěžovateli a na straně druhé nebude narušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že by tomuto stěžovateli byla znovuotevřením možnosti pokračovat v řízení, o kterém se Ústavní soud vyjádřil, že je protiústavní, poskytnuta oproti jiným účastníkům řízení výhoda.
Ústavní soud má za to, že je v zájmu zachování zásady rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny nutné, aby toto řízení sdílelo osud řízení vedených podle zrušeného ustanovení a před účinností nálezu č. 101/2003 Sb. neskončených, když odstraněním napadeného rozhodnutí budou pouze zachovány účinky návrhu na pokračování v řízení, který stěžovatel učinil, aniž by to umožňovalo v řízení s ohledem na závěr Ústavního soudu pokračovat, a v dalším bude obecným soudem postupováno stejným způsobem, jaký byl použit v řízeních obdobných. Stěžovateli tak bude dána možnost domáhat se svých práv stejným způsobem, jaký zůstal zachován pro ty věřitele nevykonatelných pohledávek, kteří postupovali podle již zrušeného ustanovení a řízení o jejich pohledávkách nebylo před účinností nálezu č. 101/2003 Sb. skončeno. Proto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002 č. j. 19 Co 373/2001-380 zrušil.