ECLI:CZ:US:2003:2.US.357.03
sp. zn. II. ÚS 357/03
Usnesení
II. ÚS 357/03
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr I. I., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 3 T 232/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 7 To 408/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v zákonné lhůtě podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, v níž napadá shora uvedená rozhodnutí, jimiž se cítí dotčena na svých právech, zaručených čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou ze spáchání dvou trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§197a trestního zákona) a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatelka opakovaně vyhrožovala zabitím svému manželovi, se kterým je v rozvodovém řízení, a přitom se jej pokusila udeřit kuchyňským válečkem do hlavy; dále se dopustila slovního i fyzického útoku proti jiné poškozené osobě.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky jako nedůvodné. Stěžovatelka v odvolání znovu uvedla, že se trestné činnosti nedopustila, že byla obviněna nespravedlivě a že nebyla provedenými důkazy z trestné činnosti usvědčena, proto se domáhala zproštění obžaloby v plném rozsahu. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění, a ztotožnil se jak s právní kvalifikací jednání stěžovatelky, tak s posouzením otázky trestu.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 7 Tdo 481/2003, odmítnuto, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265 trestního řádu, námitky stěžovatelky měly totiž původ výlučně ve skutkovém zjištění.
Ústavní soud po zvážení okolností případu, vycházeje ze závěrů obecných soudů a z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, dospěl ke zjištění, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se shoduje s její argumentací před obecnými soudy, Ústavní soud je zde tudíž stavěn do role další odvolací či dovolací instance, tedy role, která mu nepřísluší, což vyplývá z jeho vymezení v Ústavě ČR, ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), i z jeho ustálené judikatury. Obsahem ústavní stížnosti je polemika se skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatelka namítá, že skutkové okolnosti byly nesprávně zjištěny a nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány. Proto dle názoru stěžovatelky soudy porušily zásady spravedlivého procesu, nerespektovaly princip rovnosti zbraní a svým postupem porušily zákonnou povinnost poskytovat stěžovatelce stanoveným způsobem ochranu jejím právům.
Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. Pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo v nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomuto srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; stejně tak i nález sp. zn. III ÚS 314/99, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, a další). V daném případě Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Provedené důkazy a jejich hodnocení soudy neporušují navrhovatelem označená základní práva a svobody. Ve světle uvedených skutečností pak závěry učiněné obecnými soudy nelze odmítnout, a to ani z hledisek respektování zákonnosti, tím méně ústavnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla zasažena a trestní řízení vedené proti její osobě nelze kvalifikovat jako porušení jejich základních práv.
S poukazem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu