ECLI:CZ:US:2003:2.US.364.03
sp. zn. II. ÚS 364/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. L. H., zastoupeného advokátem JUDr. G. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Jindřichův Hradec, ze dne 3. 4. 2003, čj. ČTS: OVJH 368/TČ-HK-2002, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 24. 4. 2003, čj. 1 Zt 198/2003-6, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavnímu soudu došel dne 4. 7. 2003, domáhal zrušení usnesení uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva dle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že policejní orgán ani státní zástupce nepřihlédli k tvrzeným skutečnostem a navrhovaným důkazům a z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry. Je přesvědčen, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zdůvodnění motivu spáchání trestného jednání, což je s ohledem na opomenuté důkazy podstatné. Zahájením trestního stíhání tak vznikla situace, kdy mu jako poškozenému byl nejenom zmenšen majetek a jeho trestní oznámení nebylo prověřeno, ale nadto byl obviněn z trestného činu, který nespáchal.
Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že policejní orgán uvedený v záhlaví zahájil usnesením ze dne 3. 4. 2003, čj. ČTS: OVJH-368/Tč-HK-2002, trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel si proti němu podal stížnost. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci svým usnesením ze dne 24. 4. 2003, čj. 1 Zt 198/2003-6, zamítla stížnost jako nedůvodnou. Stěžovatel napadl obě usnesení projednávanou ústavní stížností.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Případné procesní vady přípravného řízení lze odstranit i z podnětu obviněného (např. podnět k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb. nebo žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle §157a) trestního řádu). V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78).
Existující judikatura Ústavního soudu zřetelně vyjadřuje jeho zdrženlivost stran případných zásahů do probíhajícího trestního řízení. Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení i v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat řádný opravný prostředek. Svůj celkový postoj zásadně nezměnil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je zahájení trestního stíhání formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání, proti němuž je dle ustanovení §160 odst. 7 trestního řádu přípustná stížnost (srov. usnesení IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno s pronikavým zásahem do dalších základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením dle §75 trestního řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou. Právě na takový případ, projednávaný u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 46/96, stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím zabýval meritorně, neboť v souvislosti se sdělením obvinění došlo k pronikavému zásahu do osobní svobody obviněného. V nyní projednávané věci sdělení obvinění spojeno se zbavením osobní svobody stěžovatele nebylo. Ústavnímu soudu proto nepřísluší s ohledem na zásadu subsidiarity postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat (srov. obdobná usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01, IV. ÚS 535/02).
Nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 304/99, I. ÚS 485/98, IV. ÚS 463/2000 a IV. ÚS 404/99, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, se dané problematiky nedotýkají, neboť neřeší otázku ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. července 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj