ECLI:CZ:US:2003:2.US.399.01
sp. zn. II. ÚS 399/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené advokátem Mgr. & Mgr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, č.j. 13 Co 39/2001-115, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2000, č.j. 13 C 127/98-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud dne 29. 6. 2001 obdržel ústavní stížnost, v níž stěžovatelka brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 11. 2000, č.j. 13 C 127/98-92, resp. té jeho části, kterou byla zamítnuta její žaloba proti Č., jakožto první žalované, o zaplacení částky 115.956,- Kč s příslušenstvím a ve které bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a první žalovaná nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku citovaného rozhodnutí); dále stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, č.j. 13 Co 39/2001-115, a to v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti prvé žalované a o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a touto žalovanou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a kdy se tedy ochrany svých práv již nemůže domáhat jiným zákonným způsobem.
Jak Ústavní soud z rozsudku Nevyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, č.j. 25 Cdo 2102/2002-142, zjistil, na jeho základě byl shora citovaný rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi stěžovatelkou a první žalovanou, jakož i shora citovaný rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k první žalované a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a první žalovanou zrušen a věc byla v daném rozsahu vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že řízení před obecnými soudy v předmětné věci dále pokračuje, přičemž v jeho rámci má stěžovatelka k dispozici zákonné prostředky, kterými může brojit proti případnému, pro ní nepříznivému rozhodnutí. Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh, který je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný. Takový návrh je soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona nucen odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu