infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.04.2003, sp. zn. II. ÚS 42/02 [ usnesení / MALENOVSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:2.US.42.02.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:2.US.42.02.1
sp. zn. II. ÚS 42/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti C. T. – I. S., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 126/2000-34, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jím došlo k odepření spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 126/2000, z něhož zjistil následující: Napadeným rozsudkem ze dne 29. 10. 2001, čj. 29 Ca 126/2000-34, Krajský soud v Brně zamítl žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství v Brně (dále též „celní ředitelství“) ze dne 22. 2. 2000, zn. 3626-0101-01/99, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Potvrdil tak rozhodnutí celních orgánů, dle nichž stěžovatelce vznikl celní dluh, neboť zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení na základě platného ručitelského závazku podle záruční listiny. Námitkou, týkající se předložení předmětného zboží celnímu úřadu určení, se krajský soud zabýval již v předchozím řízení, v němž dřívější rozhodnutí celního ředitelství ze dne 27. 10. 1997, zn. 01-3149-01/97, rozsudkem ze dne 23. 8. 1999 zrušil. Z obsahu předložených správních spisů tehdy nebylo zjistitelné, na základě jakých důkazů celní orgány dospěly k závěru o nepředložení zboží celnímu úřadu určení. Tuto vadu však celní ředitelství v dalším průběhu celního řízení řádně odstranilo. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat předložení předmětného zboží celnímu úřadu určení. Soud dále uvedl, že záruční listinu i tranzitní celní prohlášení je třeba posuzovat jako celek. Je-li v záruční listině, jež je součástí správního spisu, otištěno razítko stěžovatelky s uvedením jejího obchodního jména, sídla i identifikačního čísla, které je v souladu s výpisem z obchodního rejstříku, lze nepochybně určit subjekt, který záruku poskytl, bez ohledu na skutečnost, že je v záhlaví záruční listiny nepřesně označen. Soud neměl pochyby o tom, že prohlášení o ručení učinila stěžovatelka a že jí tak platně vznikl ručitelský závazek. Zdůraznil, že nepřesné označení stěžovatelky v záhlaví způsobili sami její pracovníci. Stěžovatelka v průběhu správního řízení ani během soudního řízení nikdy nezpochybnila, že osoba, která podepsala tranzitní celní prohlášení a záruční listinu, je jejím pracovníkem. Neplatnosti se podle ustanovení §40a občanského zákoníku nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v daném případě. Námitky stěžovatelky v tomto směru proto neshledal soud důvodnými. Za nedůvodné považoval soud i tvrzení, že stěžovatelka byla zkrácena na svých právech vyplývajících z ustanovení §240, §260 a §306 celního zákona a ustanovení §3 odst. 4 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Žalobu proto zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Soud pochybil, jestliže akceptoval závěry celních orgánů, že došlo k nezákonnému odnětí převáženého zboží celnímu dohledu v důsledku jeho nepředložení celnímu úřadu určení a posléze tak ke vzniku celního dluhu stěžovatelky jako ručitele za něj, pokud byly tyto závěry učiněny na základě vyjádření Policie České republiky – Kriminalistického ústavu Praha o nepravosti otisku razítka a Celního úřadu Zlín o nemožnosti zneužití služebních razítek. Podle stěžovatelky nebyla pro expertizu k dispozici originální razítka a byl použit pouze vzorový otisk razítka. Tvrzení celních orgánů o nemožnosti zneužití služebních razítek považuje za nevěrohodné s ohledem na jejich zainteresovanost v případu. Podle stěžovatelky nebyl rovněž náležitě hodnocen protokol o neuzavřených tranzitních celních prohlášeních (dále též „TCP“), přičemž řešený případ takto veden nebyl. Tvrzení soudu, že z obsahu tohoto dokumentu nelze dovodit, že jsou v něm obsaženy všechny případy neuzavřených TCP a že by nemohl být doplněn o další případy, je dle názoru stěžovatelky holou spekulací, která nemá oporu v důkazních materiálech. Stěžovatelce není ani známo, že by v tomto smyslu bylo učiněno jakékoli písemné prohlášení příslušného celního úřadu. Závěr soudu, že se jí nepodařilo prokázat předložení předmětného zboží celnímu úřadu určení, je proto nesprávný a nemá oporu v důkazech. Nebylo naopak vyvráceno její tvrzení, že zboží bylo předloženo celnímu úřadu určení, což dokazuje otisk razítka na díle č. 5 TCP. Stěžovatelka dále poukazuje na nesprávné hodnocení ručitelského závazku jako závazku solidárního a připomíná přitom judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 445/2000, IV. ÚS 446/2000 a IV. ÚS 448/2000). Nadto ovšem odmítá závěr, že by se vůbec stala ručitelkou, s ohledem na uvedení nesprávné obchodní firmy v záruční listině. Jako ručitel je označena jednak společnost „C. T.“, s otiskem razítka „CT C. T. spol. s r.o, I.S., a jednak „C. T., I. S., hraniční přechod Břeclav – dálnice, Lanžhot“. Obchodní firma stěžovatelky uvedená v obchodním rejstříku je přitom „C. T. – I.-N. S., spol. s r.o.“. Stěžovatelka má proto za to, že se jedná ve všech případech o zcela jiný subjekt, od ní odlišný a neexistující, který nemůže být nositelem práv a povinností. Závěr soudu, dle něhož se jedná jen o nepřesné označení, považuje za rozporný s judikátem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1993, čj. 6 A 25/92-27. Stěžovatelka přitom také uvádí, že neměla přístup k celním spisům, a proto není možno konfrontovat označení deklaranta v TCP a v záručních listinách. Domnívá se, že pokud v záručních listinách není uveden deklarant, ale subjekt jiný, nelze ji v takovém případě považovat za ručitele ve smyslu ustanovení §260 celního zákona a nelze na ní úhradu celního dluhu vymáhat. Stěžovatelka napadá konečně také závěr soudu, že její tvrzení o porušení práv podle §240, §260 a §306 celního zákona i §3 odst. 4 správního řádu je neopodstatněné. Naopak tvrdí, že sama byla zkrácena na svých právech vymáháním údajného celního dluhu bez prokázání samotného jeho vzniku a jeho vzniku vzhledem k ní jako ručiteli. Jednotlivé exekuční výměry vydané CÚ Břeclav – dálnice v úhrnné výši několika desítek miliónů korun způsobily, že účty stěžovatelky byly zcela ochromeny, takže stěžovatelka nebyla schopna financovat vlastní provozní činnost. Dne 1. 3. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena „oprava ústavní stížnosti“. Stěžovatelka uvádí, že omylem byla jako vedlejší účastník uvedena Česká republika – Ministerstvo financí ČR. Tento údaj stěžovatelka opravuje a jako vedlejšího účastníka označuje Celní ředitelství Brno. Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Celní ředitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Brně odmítá tvrzení stěžovatelky o zásahu do základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud má za to, že v průběhu celního řízení se stěžovatelce nepodařilo právně relevantním způsobem zpochybnit závěry celních orgánů založené na absenci záznamu v jejich evidenci a skutečnost, že všechna zkoumaná tranzitní celní prohlášení byla otištěna padělanými razítky. Odkaz na Protokol o neuzavřených tranzitních celních prohlášeních a na zhodnocení jeho obsahu soudem je ze strany stěžovatelky rovněž účelový, neboť stěžovatelka záměrně pomíjí skutečnost, že vyhotovení tohoto protokolu nemá oporu v jakémkoli ustanovení celního zákona či předpisů jej provádějících, a ve svém důsledku se proto jednalo jen o neformální vyřizování případů pátrání po zboží celními orgány. Odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu je podle krajského soudu nesprávný, neboť jmenované nálezy nelze na danou námitku aplikovat. Soud v dané věci nevyjádřil názor, zda jde či nejde o solidární závazek, a to z toho důvodu, že takto nebyla námitka v žalobě formulována. Připomíná, že celní orgány nejdříve uplatnily celní dluh vůči dlužníkovi a teprve po jeho nezaplacení jeho úhradu uložily stěžovatelce jako ručiteli. Své nepřesné označení způsobila stěžovatelka sama, resp. její pracovníci. Krajský soud proto má za to, že uložení úhrady celního dluhu bylo legální. O zásah do základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces tudíž v daném případě nejde. Krajský soud v Brně jako účastník řízení v důsledku toho navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Celní ředitelství Brno jako vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž odmítá námitky stěžovatelky stran odepření práva na soudní ochranu a porušení zásad spravedlivého procesu. K tvrzenému předložení zboží celnímu úřadu určení celní ředitelství připomíná, že zjištění soudu jsou založena mimo jiné na výsledcích řízení před celními orgány. Konstatování stěžovatelky, že vypovídací hodnota uvedených důkazů je prakticky nulová, není přesné, neboť předchozí řízení se opírala o více důkazů. Vedle poukazu na kriminalistickou expertizu provedenou Policií České republiky – Kriminalistickým ústavem Praha celní ředitelství navrhuje, aby Ústavní soud vzal na vědomí a hodnotil jako další důkaz již provedený znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví technická expertiza dokladů a písemností, zpracovaný Policií České republiky (čj. PJM-4027/KT-gra-98 ze dne 22. 7. 1998), jenž v době celního řízení nebyl celním orgánům znám a byl posléze získán na základě součinnosti v trestním řízení. Tento posudek rovněž potvrzuje falzifikaci otisku razítka. Stěžovatelkou uváděná absence originálních matric osobních datových razítek je podle celního ředitelství vzhledem k použité kriminalisticko-technické metodě nevýznamná. Vedlejší účastník sice možnost zneužití služebního razítka zcela nevylučuje, nicméně připomíná, že zpochybněné otisky se ve stejné podobě vyskytly v 1500 případech. Tak rozsáhlé zneužití by nemohlo ujít pozornosti a šetření. Odmítá závěr stěžovatelky o nevyvrácení důkazu předložení zboží celnímu úřadu určení otiskem razítka na příslušném dílu TCP. Připomíná, že nepředložení zboží bylo posuzováno v jiném řízení, jehož stěžovatelka nebyla účastnicí: řízení Celního úřadu Břeclav-dálnice, čj.29-547/CD/95, vůči P.M.jako deklarantovi tranzitu. Ten celní dluh neuhradil a neuplatnil ani opravné prostředky. Celní ředitelství proto trvá na svém závěru, že zboží řádně předloženo celnímu úřadu nebylo. V této souvislosti celní ředitelství připomíná, že díl 5 TCP zasílá celní úřad určení celnímu úřadu odeslání, neboť ten vede i evidenci zboží v režimu tranzitu. Vedlejší účastník hodnotí praxi, za niž je stěžovatelka volána k odpovědnosti, jako podvodnou, přičemž bez falšování otisků razítka celního úřadu určení by nemohla tak dlouho unikat pozornosti. Zdůrazňuje, že ukončení režimu tranzitu nebylo zaznamenáno v evidenci celního úřadu určení. K námitce o povaze ručitelského závazku připomíná, že celní dluh byl nejdříve vymáhán na základě rozhodnutí po celním deklarantovi. Deklarant zůstal v tomto i v jiných případech nečinný. Žádost o úhradu pohledávky stěžovatelkou jako celním ručitelem proto považuje za legitimní postup. Odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 445/2000, IV. ÚS 446/2000 a IV. ÚS 448/2000 nelze na ústavní stížností napadenou věc beze zbytku uplatnit proto, že procesní postup správních orgánů a rozsudek obecného soudu posuzující zákonnost správních rozhodnutí v tomto případě jsou zcela odlišné od odkazovaných věcí. K poukazu stěžovatelky na její nesprávné označení v jednotlivých dokumentech připomíná vedlejší účastník odlišnosti v obchodním jménu (podle pozdější terminologie obchodní firmy) stěžovatelky ve vyplněné rubrice TCP a v záruční listině i na připojených otiscích stejného razítka (včetně IČO - Identifikační číslo organizace a DIČ - daňové identifikační číslo) s uvedením a podpisem osoby oprávněné takto zavazovat stěžovatelku na základě sdělení jejího jednatele. Celní ředitelství konstatuje, že u celních orgánů nevznikla pochybnost, že se stala ručitelem. Stěžovatelka nezpochybnila své postavení ručitele ani vůči svým klientům, kterým poskytovala tuto službu za úplatu, a nenapadla TCP žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem. Na podporu svého tvrzení odkazuje celní ředitelství na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000, jenž odmítá prohlášení právního úkonu za neplatný v případě nepřesného označení právního subjektu, je-li uvedeno správné IČO. Tvrzení stěžovatelky, že neměla přístup ke spisovému materiálu, považuje za účelové. Uvedená námitka nebyla v žalobách vznesena. Z obsahu spisu vyplývá, že právo stěžovatelky seznámit se s podkladem pro rozhodnutí bylo realizováno. Od té doby neprojevila stěžovatelka o nahlédnutí do spisů zájem. Celní ředitelství má tedy za to, že k nepříznivému zásahu do subjektivních práv a povinností stěžovatelky nezákonným způsobem nedošlo. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ke zrušení rozhodnutí soudů a správních orgánů je povolán pouze tehdy, mají-li za následek upření základního práva, v daném případě ústavně- i mezinárodněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces. Základní právo na soudní ochranu je zachováno, jestliže obecný soud dodržuje základní zásady spravedlivého procesu rozpracované na úrovni běžných zákonů v procesních předpisech, v posuzovaném případě v částech první a páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, platného v době rozhodování. Ústavní soud v daném případě hodnotil ve světle základního práva na spravedlivý proces před soudem (práva na soudní ochranu) podle citovaných článků Listiny, Ústavy a Úmluvy postup Krajského soudu v Brně ve vztahu ke dvěma závěrům celních orgánů: (1) závěru, že zboží nebylo předloženo ke kontrole stanovenému celnímu úřadu určení, opřenému o kriminalistickou expertizu a absenci záznamu v evidenci celního úřadu určení a (2) závěru, že stěžovatelka přijala ručitelský závazek za celní dluh, na základě hodnocení nepřesností v obchodním jménu (firmě) uvedených v rubrikách TCP, záruční listině a otiscích razítka jako nepodstatných. K prvnímu závěru lze uvést, že naše právní praxe nezná mnoho sporů o pravost dokladu prokazujícího splnění právní povinnosti jejím adresátem, již osvědčuje správní orgán otiskem razítka na formuláři předloženém tímto adresátem. Důkaz falzifikace otisku razítka v takovém případě jistě leží na orgánu, který falzifikaci namítá a uplatňuje na základě toho vůči adresátovi právem předvídané následky (ukládá anebo osvědčuje povinnosti). Nějaký, právními předpisy (správním řádem, celním zákonem nebo občanským soudním řádem) předem stanovený, formalizovaný postup pro doložení falzifikace otisku razítka však chybí. Ani stálá judikatura soudů či správní praxe obecně nebo praxe celních orgánů zvlášť jej nepožaduje. V případě celního řízení se proto uplatní pouze „obecná“ pravidla pro řízení předepsaná celním zákonem a správním řádem, jež předpokládají neformalizované, volné hodnocení důkazů (§34 správního řádu). Revize dokazování provedeného správními orgány ze strany soudu pověřeného výkonem správního soudnictví byla za tehdy platné právní úpravy omezená, nikoli však zcela vyloučená. Krajský soud v Brně jako soud správní tuto revizi provedl a rozhodnutí celních orgánů na základě první správní žaloby v této věci zrušil dne 23. 8. 1999 rozsudkem čj. 29 Ca 301/97-29, neboť z obsahu předložených správních spisů nebylo jednoznačně zjistitelné, na základě jakých důkazů celní orgány dospěly k závěru o nepředložení zboží celnímu úřadu určení. Teprve po jeho zásahu celní orgány vady odstranily a opřely svá rozhodnutí mimo jiné o odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha z 20. 3. 1996 a o prohlášení Celního úřadu Zlín ze dne 4. 8. 1995. S těmito podklady odůvodňujícími závěry o nepředložení zboží celnímu úřadu určení a následné aktivaci ručitelského závazku stěžovatelky se již Krajský soud v Brně v řízení o její druhé žalobě spokojil a žalobu proti rozhodnutím celních orgánů zamítl. Ústavní soud neshledává v jeho postupu, tj. v potvrzení závěrů celních orgánů na základě několika navzájem nezávislých důkazů, jež v souhrnu potvrzují nepředložení zboží přepravovaného v režimu tranzitu ke kontrole celnímu úřadu určení, žádné pochybení. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu obecně nepřísluší přehodnocovat závěry učiněné na základě dokazování prováděného obecnými soudy nebo správními úřady. Výjimku může představovat jedině zjištění excesivního postupu, jenž představuje ignorování základních zásad spravedlivého procesu. V daném případě se Krajský soud v Brně ani celní orgány takového excesu bezpochyby nedopustily. K druhému závěru Ústavní soud uvádí, že je v kompetenci obecných soudů a správních orgánů posoudit, jaké nedostatky v označení právních subjektů na listinách, jež osvědčují právní úkony a akty, jsou natolik závažné, že neumožňují jejich jednoznačnou identifikaci. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu, jež akcentovala bezchybnost identifikace subjektu, a z toho dovozovala, že ji nelze považovat za ručitele, neboť jím je neexistující subjekt. Stejně tak ovšem vedlejší účastník oprávněně poukazuje na odlišnou judikaturu, jež od požadavku úplné bezchybnosti ustupuje, neboť jde o přepjatý a samoúčelný formalismus, který byl mnohdy společensky nepřijatelný a ve svém důsledku zpochybňoval právní dimenzi mnoha skutečných hospodářských vztahů, přičemž pro právní zajištění nově navázaných vytvářel v hospodářské praxi přehnané požadavky. Tento přístup je dnes převažující, a stále více jej ve své judikatuře uplatňuje Nejvyšší soud (např. rozsudky z 28. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 101/2000, a z 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000). Tento soud je přitom pověřen sjednocováním judikatury. Krajský soud v Brně v projednávané věci proto nerozhodl v rozporu se stabilizovanou judikaturou, jestliže identitu stěžovatelky jako ručitele na základě záruční listiny uznal. Touto otázkou se pro její frekventovanost a závažnost zabývalo plénum Ústavního soudu z podnětu svého IV. senátu, který v řízení, z hlediska právní problematiky totožném s tímto a vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 42/02, dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu z 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98. Citovaným nálezem bylo prohlášeno za protiústavní správní rozhodnutí, v němž byl jeho adresát (obchodní společnost) označen s nepatrnou nepřesností a postupoval podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Plénum přijalo dne 14. 1. 2003 podle §11 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu toto stanovisko: Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Tato závazná právní teze potvrdila závěr Ústavního soudu, že Krajský soud v Brně neporušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:2.US.42.02.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 42/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 23. 4. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 1. 2002
Datum zpřístupnění 4. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Malenovský Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 13/1993 Sb., §240, §260, §306
  • 71/1967 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
Věcný rejstřík clo
důkaz
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-42-02_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 56292
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09