ECLI:CZ:US:2003:2.US.433.03
sp. zn. II. ÚS 433/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. M. H., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, čj. 27 Co 219/2003-247, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 8. 2003, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se navrhovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Domnívá se, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj návrh doplnil podáním ze dne 1. 9. 2003.
Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Praze-západ, z něhož zjistil, že napadeným usnesením bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 12. 2002, čj. Nc 195/2001-200. Z uvedeného spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností proti témuž rozhodnutí krajského soudu žalobu pro zmatečnost, o níž doposud nebylo rozhodnuto.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Praze, který navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb. a rozeslaného dne 3. 2. 2003, tedy před podáním posuzované ústavní stížnosti, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, jímž je i žaloba pro zmatečnost, až rozhodnutí o tomto prostředku, a to bez ohledu na způsob vyřízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je žaloba pro zmateč- nost, resp. rozhodnutí o ní. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jež rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v projednávaném případě není. Pokud by snad Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno. To by bylo v rozporu s principem právní jistoty garantovaným Ústavou (čl. 1 odst. 1).
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)], nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednáva- ném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ostatně ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj