ECLI:CZ:US:2003:2.US.495.02
sp. zn. II. ÚS 495/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. J. R., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, čj. 12 To 77/02-5935, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 16. 7. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 1999, sp. zn. 1 T 132/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 12 To 114/99, pravomocně uznán vinným trestnými činy krádeže dle §§247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2000, sp. zn. 1 T 132/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 12 To 99/2000, byla ustanovenému obhájci stěžovatele Mgr. M. L. přiznána dle §151 odst. 2, 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") odměna a náklady spojené s obhajobou ve výši 88.942,- Kč. V návaznosti na to rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 11. 4. 2002, čj. 1 T 132/98-5928, o povinnosti stěžovatele nahradit českému státu na účet Krajského soudu v Hradci Králové odměnu uhrazenou ustanovenému obhájci ve výši 88.942,-Kč do patnácti dnů od právní moci usnesení. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při úvaze, zda má stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu, vycházel ze zprávy věznice, z níž zjistil, že stěžovatel je zde pracovně zařazen a pobírá solidní odměnu. Ze zprávy Katastrálního úřadu Trutnov pak zjistil, že je majitelem podílu na domě čp. 67 v Mostku. Ze zprávy Policie ČR, obvodního oddělení Dvůr Králové nad Labem, nadto vyplývá, že v bytě by měl mít starožitnosti. Soud vyslovil názor, že současná finanční nedostatečnost nezakládá podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby.
Proti usnesení podal stěžovatel stížnost. Měl za to, že podle Ústavy má právo na bezplatnou obhajobu. Upozornil, že je nemajetný a má dluhy, které do konce výkonu trestu odnětí svobody nesplatí.
Vrchní soud v Praze zamítl stížnost jako nedůvodnou svým usnesením ze dne 7. 5. 2002, čj. 12 To 77/02-5935. V odůvodnění svého rozhodnutí upozornil, že Ústava nestanoví právo na bezplatnou obhajobu. Listina odkazuje na zákon, jenž stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně postupoval v duchu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, opatřil si příslušné zprávy a na jejich základě dospěl k závěru, že finanční nedostatečnost nezakládá podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby či pro snížení odměny. S jeho názorem se stížnostní soud ztotožnil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního soudu projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že soud rozhodl v rozporu s článkem 40 odst. 3 Listiny i ustanovením §33 odst. 2 trestního řádu. Má za to, že jeho poměry právo na bezplatnou právní pomoc zakládají. Má dluhy ve výši 90.000,-Kč a srážky ze mzdy na jejich úhradu představují částku 1.200,-Kč měsíčně. Spolu s náklady obhajoby budou jeho dluhy dvojnásobné. Bude nucen je splácet i po propuštění z věznice. Pro svá zdravotní omezení nebude zcela jistě schopen nalézt slušně placenou práci a velmi pravděpodobně bude odkázán na sociální dávky. Poukazuje rovněž na to, že je zcela nemajetný. Matka mu zakoupila byt, který je prázdný a v němž hodlá bydlet po návratu z vězení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ke všem vysloveným otázkám zaujal stanovisko ve svém rozhodnutí, jímž přezkoumal a potvrdil správnost usnesení soudu prvního stupně.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace použitých právních předpisů může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry stížnostního soudu, jenž v rozporu se zákonem neshledal důvodným jeho nárok na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud měl tedy ve skutečnosti posoudit, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem.
Ustanovení poslední věty čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví pravidlo, že obviněný je povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Ponechává přitom ale zákonodárci prostor k tomu, aby zákonem určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Podle ustanovení §152 odst. 1 písm. b) trestního řádu, byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu stanoví, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, pokud nemá na úhradu obhajoby dostatek prostředků. Toto ustanovení se dle ustálené soudní judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy (nebo nutné výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat). Rozhodná je přitom celková ekonomická situace obviněného. U osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. ASPI: JUD č. Jt 54/98).
Jak zjistil Ústavní soud z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházejícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soud prvního stupně se otázkou, zda má stěžovatel dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby, či zda u něho nejsou dány podmínky pro obhajobu bezplatnou, zabýval z úřední povinnosti. Opatřil si k tomu příslušné zprávy. Dovodil z nich, že stěžovatel je po celou dobu výkonu trestu pracovně zařazen, z čehož má pravidelný příjem a vlastní podíl na nemovitosti. Neshledal u něho tudíž důvody pro bezplatnou obhajobu a poukázal na to, že samotná finanční nedostatečnost stěžovatele nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, což je nejen v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou, ale není ani v rozporu s vůlí ústavodárce projevenou v poslední větě ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stížnostní soud se se zjištěným skutkovým stavem i z něho vyvozenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. I jeho názor vyjádřený stručným odkazem na správné rozhodnutí soudu prvního stupně považuje Ústavní soud za akceptovatelný nejen z pohledu jednoduchého práva, ale i z hlediska ústavního. Ústavní soud upozorňuje, že soud vycházel se stavu reálně existujícího v době jeho rozhodování. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl prakticky po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen. Ze zprávy věznice nevyplývá, že by měl zdravotní omezení, pro něž by nebyl schopen přidělovanou práci vykonávat. Úvahy stěžovatele vyslovené v ústavní stížnosti, že po propuštění nebude schopen pro svá zdravotní omezení nalézt slušně placenou práci a bude odkázán na sociální dávky, jsou hypotézami, k nimž nelze při hodnocení skutkového stavu přihlížet.
Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i stížnostní soud, nejsou projevem nepřípustné libovůle, ale mají oporu v provedeném dokazování. Z nich vyvozené právní závěry obou soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace příslušných ustanovení trestního řádu (§152 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s §33 odst. 2 trestního řádu), jež jsou v mezích ústavních principů a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě bylo porušeno tvrzené právo stěžovatele či jiné jeho ústavně zaručené právo. Za dané situace považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí stížnostního soudu za projev jeho nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. července 2003 Vojtěch Cepla
předseda senátu