ECLI:CZ:US:2003:2.US.522.02
sp. zn. II. ÚS 522/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele P. N., zastoupeného advokátem JUDr. B. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, čj. 1 Nt 34/2001-27, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, čj. 7 To 48/2002-46, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2002 a doplněnou dne 4. 9. 2002, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena práva zakotvená v článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 Nt 34/2001, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, čj. 7 T 3/2000-448, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Trest mu byl uložen jako souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 21 T 57/99. V podaném odvolání stěžovatel namítal porušení svého práva na obhajobu a řádné objasnění věci. Policii, která údajně neobstarala veškeré důkazy svědčící v jeho prospěch a některé důkazy zatajila, vytýkal neseriózní přístup. Tyto nedostatky se dle názoru stěžovatele přenesly i do řízení před soudem a promítly se do neúplných a důkazně nepodložených závěrů soudu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 7 To 109/2000, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto jako nedůvodné.
Dne 12. 11. 2001 došel Krajskému soudu v Praze návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení. Stěžovatel ve své žádosti tvrdil, že orgány činné v trestním řízení vykonávaly své pravomoci způsobem odporujícím zákonu s úmyslem způsobit mu škodu. Upozornil, že z dokazování vyplynuly nové okolnosti, které nebyly v přípravném řízení známé. Použil stejnou argumentaci, již uplatnil ve svých odvolacích námitkách proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Krajský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele jako nedůvodný usnesením ze dne 6. 2. 2002, čj. 1 Nt 34/2001-27. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti či důkazy. Všechny zmíněné okolnosti byly soudu známy před rozhodováním ve věci. Krajský soud uvedl, že za novou skutečnost lze považovat tvrzení stěžovatele, že svědek J. se snažil změnit svoji podobu tím, že si oholil vousy, obarvil a ostříhal vlasy, za nový důkaz pak svědeckou výpověď J. T. Ty však ve spojení s důkazy a skutečnostmi již dříve známými nemohou odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
O stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně rozhodoval Vrchní soud v Praze, který stížnost zamítl svým usnesením ze dne 27. 5. 2002, čj. 7 To 48/02. Přisvědčil soudu prvního stupně, že skutečnosti uvedené v návrhu na obnovu řízení byly oběma soudům známy již v původním řízení. Byly součástí obhajoby stěžovatele a soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Vrchní soud proto odkázal na řádně zdůvodněné rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soudy při rozhodování o obnově řízení zcela ignorovaly obsáhlé údaje stran požadovaných "novot", jež byly konkretizovány údajem navrhovaných svědků, opakovaným výslechem již slyšených svědků, jejich konfrontací a porovnáním všech provedených důkazů. Stěžovatel znovu opakuje, že nebylo vedeno žádné účinné vyšetřování, nebylo zjištěno, kdy došlo k vraždě a zda mohl být stěžovatel v kritickou dobu v kontaktu s poškozenou. Nebylo přihlédnuto k tomu, že domácnost zavražděné byla značně neuspořádaná, že žila v rozvráceném manželství a měly k ní přístup různé živly pochybné pověsti. Stěžovatel pociťuje své odsouzení jako křivdu a poukazuje na to, že pravý pachatel uniká postihu. Poukazuje na Úmluvu a tvrdí, že soudy porušily jeho práva zaručená článkem 6 odst. 1 a 3.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření upozornil, že stěžovatel opakuje v návrhu na obnovu řízení i v ústavní stížnosti námitky, jež uváděl v původním řízení. Nejde tudíž o nové důkazy či skutečnosti soudu dříve neznámé. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž bylo dostatečně reagováno na charakter argumentů uváděných v návrhu na povolení obnovy řízení, které jsou duplicitně uplatňovány v ústavní stížnosti. Soudy se již v původním řízení s namítanou problematikou vypořádaly. Důvody obnovy řízení proto nebyly dány. Soud se nedomnívá, že by obecné soudy vybočily v řízení o povolení obnovy z mezí ústavnosti. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy i článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z takových zjištění soudy vyvodily.
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy se při hodnocení nabízených "nových" skutečností a důkazů řídily ustanovením §278 odst. 1 trestního řádu, dle něhož může být obnova řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Lze se ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění tam, kde příčiny zjištěných nedostatků vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že obnova řízení není založena na revizním principu, tedy na povinném přezkoumání všech výroků rozsudku i řízení, jež předcházelo jeho vydání. Soud v řízení o povolení obnovy zkoumá důvodnost návrhu jen v rámci, který je návrhem vymezen. V tomto řízení neověřuje správnost původního rozhodnutí, jeho zákonnost a odůvodněnost, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly předmětem původního dokazování, mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, s většinou namítaných skutečností a důkazů, jež stěžovatel v návrhu na povolení obnovy a duplicitně i v ústavní stížnosti zmiňuje, se oba soudy zabývaly již v původním řízení a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Tyto skutečnosti nemohou být tudíž důvodně uplatněny jako skutečnosti "nové" v řízení o povolení obnovy. Lze přisvědčit soudu prvního stupně v tom, že za novou skutečnost by bylo možno považovat tvrzení stěžovatele, že si svědek Juračka změnil podobu oholením vousů a ostříháním vlasů, a za nový důkaz by mohl sloužit výslech svědka T., s nímž se stěžovatel seznámil ve vazbě. V této souvislosti lze soudu prvního stupně vytknout, že svůj závěr o tom, že nové skutečnosti nemohou samy o sobě ani ve spojení s ostatními provedenými důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, tautologicky odůvodnil toliko dikcí poslední části ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Stejné nedůslednosti se dopustil i odvolací soud, když bez dalšího odkázal na zjištění nalézacího soudu. Přesto Ústavní soud shledává závěr soudu prvního stupně stran hodnocení nově uplatněných skutečností za akceptovatelný z ústavního hlediska, neboť má oporu ve skutkových zjištěních vyvozených obecnými soudy z dokazování provedeného v původním řízení. Připomíná, že článek 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy nestanoví jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsob, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto záležitosti jsou upraveny vnitrostátním právem. Je především na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (srov. Kostovski proti Nizozemí, 1989, nebo García Ruiz proti Španělsku, 1999). Pokud uvedené principy Úmluvy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit o to více v řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž je obnova řízení. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu