infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2003, sp. zn. II. ÚS 710/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 100/30 SbNU 437 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:2.US.710.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Vyprokování trestného činu

Právní věta Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

ECLI:CZ:US:2003:2.US.710.01
sp. zn. II. ÚS 710/01 Nález Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. června 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 1. 2001 sp. zn. 49 T 11/2000 a usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. 9. 2001 sp. zn. 3 To 75/01, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování spáchaným ve spolupachatelství a odsouzen k trestu odnětí svobody. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2001 č. j. 49 T 11/2000-493 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001 č. j. 3 To 75/01-542 se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 12. 12. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně tím nedostály své ústavní povinnosti uložené čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 11/2000, z něhož zjistil následující: Městský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 15. 1. 2001 č. j. 49 T 11/2000-493 stěžovatele vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Uložil mu i trest propadnutí věci. Trestného činu se stěžovatel dopustil dle skutkových zjištění tím, že si společně s obžalovaným O. K. obstarali 6 ks funkčních samopalů vzor 61 ŠKORPION s 6 ks tlumičů, 6 ks krátkých zásobníků a 24 ks dlouhých zásobníků do těchto samopalů, které se pokusili prodat za částku 200 00 Kč. Při transakci byli zadrženi. Stěžovatel sám si dále obstaral funkční brokovnici zn. MAWERICK ráže 12 mm, 24 ks nábojů a 149 ks puškových a pistolových nábojů různé ráže. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel byl usvědčen výpovědí spoluobžalovaného K., která je podporována výpověďmi svědků O. a N. a listinnými důkazy. Obhajobu stěžovatele označil za nevěrohodnou a neuvěřil jí, neboť byla vyvrácena ostatními důkazy. K jeho tvrzení, že policie překročila své pravomoci, uvedl, že policejní orgány postupovaly podle §34c zákona č. 283/91 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o policii"). V tomto směru poukázal na provedené důkazy, z nichž nelze dovodit, že by policie nabádala obžalované ke spáchání trestného činu. Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Zdůraznil v něm, že byl obviněn pouze na základě výpovědi spoluodsouzeného K., který však vypovídal nepravdivě. Považoval za důležité, že při domovní prohlídce u něho nebylo nic nalezeno. Výpovědi svědků O. a N. označil za účelové. Měly dle jeho názoru zastřít očividnou provokaci ze strany policejních orgánů. Poukázal na výpověď obžalovaného K., který uvedl, že oba muži na něho naléhali a přemlouvali ho k obstarání zbraní. Podotkl, že jeho chování postrádalo potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, neboť celá záležitost byla pod kontrolou policejních orgánů. Vrchní soud v Praze zamítl svým usnesením ze dne 25. 9. 2001 č. j. 3 To 75/01-542 odvolání stěžovatele jako nedůvodné. V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, neshledal podstatné vady. Uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v nezbytném rozsahu a učinil z něj správné skutkové i právní závěry. Další návrhy na doplnění dokazování shledal tudíž nadbytečnými. Poukázal na to, že výpověď spoluobžalovaného K. není jediným usvědčujícím důkazem proti stěžovateli. Je podporována výpověďmi svědků N. a O. Jeho obhajoba, že nikdy neměl nic společného se zbraněmi a nerozumí jim, byla vyvrácena listinnými důkazy. Odvolací soud vyslovil názor, že použití operativně pátracích prostředků ve smyslu §34 zákona o policii, resp. použití krycích dokladů podle §34a a vyvolání předstíraného převodu věci podle §34c téhož zákona bylo oprávněné. Utajovaní svědkové N. a O. uvedli, že předcházející šetření přineslo poznatky, že stěžovatel i spoluodsouzený K. měli nabízet k prodeji zbraně. Za pomoci předstíraného převodu věci chtěli zjistit jejich roli v tomto obchodě i osoby, které jim zbraně dodávaly. Odvolací soud poukázal v tomto směru na první výpověď spoluobžalovaného K. a vyslovil přesvědčení, že se v daném případě nejednalo o takový podíl policie na posuzovaném jednání obžalovaných, jehož důsledkem by mohla být předmětná trestní kvalifikace tohoto jednání coby tzv. policejní provokace. Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 1 trestního řádu, jenž navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny. Přesto, že se od prvopočátku trestního řízení od skutku, pro nějž mu bylo sděleno obvinění, distancoval, soudy k jeho obhajobě nepřihlédly. Jeho činnost přitom spočívala jedině v tom, že předmět koupě uložený u stěžovatele na pokyn K. přivezl na místo určení. Poukázal na to, že soudy posoudily jeho výpověď jako nevěrohodnou a neodůvodněně se přidržely výpovědi spoluodsouzeného K. Má za to, že i vyslovené spolupachatelství zůstalo v rovině hypotetické, nikoli prokázané. Výpověď K. soudy opřely o výpovědi utajovaných policistů O. a N., kteří se na odsouzené nakontaktovali. Za jistou považuje skutečnost, že K. v době prvního kontaktu s těmito muži žádné zbraně neměl. Soud prvního stupně hodnotil výpověď K. ve vztahu ke stěžovateli jako pravdivou, ponechal však bez povšimnutí jeho tvrzení učiněná u hlavního líčení. Stěžovatel dospívá k závěru, že K. podlehl naléhání a přemlouvání "kupců" a posléze realizoval trestné jednání. Poukazuje na shromážděný důkazní materiál, v němž chybí věrohodný spolehlivý podklad pro tvrzení, že odsouzení před inkriminovanou dobou vykonávali či páchali jednání, za které byli posléze odsouzeni. Pokud před setkáním K. s policisty vzniklo důvodné podezření z trestné činnosti, bylo třeba postupovat podle trestního řádu a eventuálně zahájit trestní stíhání pro trestnou činnost v její konkrétní fázi, neboť i příprava a pokus trestného činu jsou jednání pro společnost nebezpečná. Namísto toho tajní policisté usoudili, že za určitých okolností se konkrétní osoba může dopustit trestného jednání, a tiše ji v tom podporovali. Takový postup policejních orgánů stěžovatel označuje za exces z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a spravedlivý proces. Stěžovatel se domnívá, že účast policie vedoucí k dokonání trestného činu má očividný charakter provokace spočívající ve vyvolání úmyslu spáchat trestný čin. Taková činnost nemůže být podle názoru stěžovatele právně přípustnou formou ke zjištění postihu pachatelů trestné činnosti. Stěžovatel upozornil odvolací soud na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") č. 930/98, jež se týkalo věci, ve které byl skutkový stav zjišťován obdobným způsobem jako v případě stěžovatele. Evropský soud v něm dospěl k závěru, že zásah policie a jeho použití v trestním řízení zbavilo stěžovatele práva na spravedlivý proces. Odvolací soud však k zásadám vysloveným Evropským soudem nepřihlédl. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí obou soudů za rozporné se zákonem i ústavním pořádkem České republiky. Soudy si nevytvořily spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok a nesprávně reprodukovaly činnost tajných policistů. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze a vedlejší účastníky řízení Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se dostatečně zabýval objektivní i subjektivní stránkou posuzované trestné činnosti stěžovatele. Upozornil, že stejné námitky stěžovatel uplatnil již v podaném odvolání. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s nimi vypořádal. Dle jeho přesvědčení policie použila oprávněně operativně pátrací prostředky podle §34a a 34c zákona o policii. Tímto postupem zjistila roli O. K. a stěžovatele v obchodu se zbraněmi. Podíl orgánů policie na jednání uvedených osob nebyl důsledkem trestní kvalifikace jejich jednání, a nešlo proto o namítanou policejní provokaci. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako neodůvodněná. Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdaly. Ústavní soud nařídil ve věci veřejné ústní jednání na 25. 6. 2003, k němuž se stěžovatel nedostavil. Byl přečten úřední záznam, z něhož vyplývá sdělení vedoucí hlavní pošty Praha 4, že stěžovatel si doporučenou zásilku, jejímž obsahem bylo předvolání k tomuto jednání, osobně vyzvedl na poště dne 23. 6. 2003. Právní zástupce stěžovatele v úvodu jednání Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatele o nařízeném jednání včas informoval. Ten ho dne 24. 6. 2003 požádal, aby tlumočil jeho souhlas s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje způsob, jakým nalézací soud zjistil skutkový stav a hodnotil provedené důkazy. Jeho námitky směřují proti postupu obecných soudů, jímž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci. Takový úkol patří do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší ani hodnotit provedené důkazy. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda jím nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Aniž by se Ústavní soud zabýval výhradami stěžovatele vůči provedenému dokazování a způsobu jeho hodnocení, za prvotní a podstatné považuje jeho námitky směřující proti postupu Policie České republiky, v němž spatřuje provokaci, na jejímž základě byl shledán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel spatřuje v postupu policejních orgánů i obecných soudů porušení čl. 36 a násl. Listiny. Odkazuje přitom na rozhodnutí Evropského soudu ve věci Teixeira proti Portugalsku, jež obecné soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu. Ústavní soud je dle své již ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit. Není však vázán jejím odůvodněním. Proto není v rozporu s jeho posláním, když napadené rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek (srov. např. sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 172, str. 217 a násl.). Nejen vzhledem k poukazu stěžovatele na konkrétní judikát Evropského soudu se zabýval danou problematikou i z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Takový postup mu umožňuje čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, a jenž je přímo použitelný. Takovými závazky jsou i ty, jež vyplývají z Úmluvy. Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu a soudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud vyšel z klíčového judikátu Evropského soudu ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, na nějž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje. Evropský soud v něm zaujal postoj k případu, kdy policisté v civilu požádali muže podezřelého z užívání drog o zprostředkování koupě heroinu s cílem identifikovat překupníky. Tento muž kontaktoval stěžovatele, který drogu obstaral. Při jejím předání policisté odhalili svoji totožnost a stěžovatele zatkli. Evropský soud dospěl k závěru, že zásah policistů a jeho použití v trestním řízení zbavilo stěžovatele nenapravitelně práva na spravedlivý proces. Ve svém rozsudku Evropský soud připustil, že Úmluva nebrání, aby ve stadiu předběžného vyšetřování, pokud to povaha trestné činnosti odůvodňuje, bylo spoléháno na zdroje, jakými jsou např. utajení informátoři. Jejich pozdější použití soudem pro účely odsouzení však označil za problém. Uvedl, že použití takových agentů musí být omezené a provázené zárukami. I když rozmach organizovaného zločinu dle přesvědčení Evropského soudu nepochybně vyžaduje přijetí přiměřených opatření, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné. Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace. Evropský soud se v citovaném rozsudku zabýval tím, zda činnost policistů překročila meze činnosti infiltrovaných agentů. Konstatoval, že není zřejmé, že by příslušné orgány měly pádné důvody k tomu, podezírat pana Teixeiru de Castra z účasti na vytýkané trestné činnosti (obchodování s drogami), neboť proti němu nebylo nařízeno žádné předběžné vyšetřování. Policisté s ním vstoupili do kontaktu prostřednictvím jiné osoby. Stěžovatel neměl nadto drogy doma, ale musel je obstarat. Neexistoval důkaz, že by měl sklon k páchání této trestné činnosti. Evropský soud za těchto okolností dovodil, že se policisté neomezili na čistě pasivní přezkoumání činnosti stěžovatele, ale působili na něho vlivem, který ho podnítil ke spáchání trestného činu. Dospěl k závěru, že činnost policistů překročila meze činnosti infiltrovaných agentů a vyprovokovala trestný čin. Ústavní soud má za to, že závěry Evropského soudu ve věci Teixeira de Castro lze použít i na případ, který je předmětem projednávané ústavní stížnosti. Obecné soudy i v této věci založily závěr o vině stěžovatele na výpovědích spoluodsouzeného O. K. a utajovaných svědků O. N. Z jejich výpovědí zjistily, že svědkové O. a N. měli jako pracovníci odboru zbraní a výbušnin Policie České republiky poznatky o tom, že odsouzený K. společně se stěžovatelem obchodovali se zbraněmi. Za pomoci předstíraného převodu věci chtěli zjistit jejich roli, popř. i další zainteresované osoby. Svědek N. spolu s dalším neztotožněným policistou proto navázali kontakt s O. K. a požádali ho o obstarání samopalů Škorpion. Ten se následně obrátil na stěžovatele, jenž slíbil, že zbraně sežene. Obchod se uskutečnil, avšak po vzájemném předání zbraní a peněz policisté odhalili svoji totožnost a stěžovatele i O. K. zadrželi. V důsledku tohoto skutkového stavu byli oba obviněni a následně také odsouzeni za trestný čin nedovoleného ozbrojování. Ústavní soud si položil otázku, zda policisté při využití operativně technického prostředku nevybočili z mezí zákona, a tím i z mezí ústavnosti, a zda vůbec byli oprávněni za dané situace takový prostředek použít. Obecné soudy se při hodnocení postupu policie spokojily pouze s poznatkem policistů, že se stěžovatel a spoluodsouzený K. zabývali obchodem se zbraněmi. Z obsahu spisového materiálu přitom nelze zjistit, jaké konkrétní skutečnosti policisty k takovému tvrzení vedly. Takové skutečnosti neuváděli ani samotní policisté, již byli vyslechnuti v přípravném řízení i před nalézacím soudem jako utajovaní svědkové. Není zřejmé, že by příslušné orgány měly pádné důvody podezírat stěžovatele z účasti na obchodování se zbraněmi. Z jeho rejstříku trestů vyplývá, že byl v minulosti vícekrát soudně trestán, ne však pro trestnou činnost v souvislosti s obchodováním se zbraněmi. Ani z jeho minulosti nelze tudíž dovodit, že by měl sklon k páchání této trestné činnosti. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by měl v období před kontaktem s policií nějaké zbraně, ty si totiž i dle výpovědi O. K. obstarával až na jeho žádost. Nelze opomenout ani skutečnost, že u stěžovatele nebyly při domovní prohlídce žádné zbraně nalezeny. Ze žádných zjištěných skutečností nevyplývá, že by policisté stěžovatele znali, naopak s ním vstoupili do kontaktu až prostřednictvím O. K. Spis neobsahuje jediný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že stěžovatel spáchal či páchal před kontaktem s utajovanými svědky trestnou činnost založenou na obchodování se zbraněmi. Odsouzen byl pouze za jednání, při němž spolupůsobili policisté. Ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem vyvodil Ústavní soud závěr, že policisté se neomezili při použití operativně technických prostředků na čistě pasivní přezkoumání údajně páchané trestné činnosti, ale působili na odsouzeného K. a zprostředkovaně i na stěžovatele vlivem, který je přivedl ke spáchání trestného činu, za nějž byli odsouzeni. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel trestný čin spáchal i bez zásahu policie. Jak uvedl Evropský soud ve zmíněném rozsudku, je takový postup policejních orgánů vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy. I v nyní projednávané věci je proto Ústavní soud nucen konstatovat, že zásah policistů a jeho použití v trestním řízení zbavilo stěžovatele práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že Listina ani trestní řád nebrání tomu, aby ve stadiu před zahájením trestního stíhání (§158 - 159a trestního řádu), pokud to povaha trestné činnosti ospravedlňuje, byly využity operativně pátrací prostředky. V době rozhodné pro posouzení dané věci použití těchto prostředků upravoval zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to ve svých ustanoveních §34 až 37. Trestní řád však nezajišťoval jejich procesní využitelnost pro další trestní řízení, neboť danou problematiku neupravoval. Podle ustanovení §37 zákona o policii nesmělo používání operativně pátracích prostředků a operativní techniky sledovat jiný zájem než získání informací důležitých k odhalení a objasnění trestných činů uvedených v §33 s tím, že práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné. Tato úprava byla v modifikované podobě převzata novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. do trestního řádu. Účelem legislativních změn bylo rozšířit možnosti státního zástupce k výkonu dozoru v této oblasti a zajistit procesní využitelnost výsledků této činnosti. Vždy ovšem platila zásada, že pověřený policejní orgán může využít operativně pátrací prostředky pouze v souladu se zákonem, jen je-li dostatečně odůvodněno podezření, že je páchán nebo byl spáchán úmyslný trestný čin. Nesmí jejich využíváním vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele daný trestný čin spáchat. Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny, pakliže jednání státních orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů (srov. sp. zn. III. ÚS 597/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 97, str. 345 a násl.), zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Podle nyní platné právní úpravy (§158 odst. 2 trestního řádu) lze předstíraný převod věci uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce, který přistoupí k vydání takového povolení jen na základě spolehlivé znalosti skutkového stavu. I když se citované ustanovení trestního řádu na daný případ nevztahuje, neboť nebylo v rozhodné době účinné, a je třeba postupovat podle §34c zákona o policii, podmínka odůvodněného podezření ze spáchání úmyslného trestného činu, ať již ve stadiu dokonání či přípravy nebo pokusu, byla uložena i ve vztahu k projednávané věci. Obecné soudy se v těchto souvislostech se vznesenými námitkami stěžovatele vůbec nevypořádaly. Nevytvořily si tak spolehlivý a zejména zákonný podklad pro svůj odsuzující výrok, který z hlediska ústavního musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocování rozhodných skutečností. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů. Ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces. V tomto směru poukazuje na svou judikaturu, v níž vyslovil nutnost respektovat zásadní principy spravedlivého řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 215/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 69. str. 115 a násl.). Ústavní soud proto spatřuje v postupu obou obecných soudů nejen porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale i porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny s přihlédnutím k čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud přirozeně nijak nepředjímá další postup orgánů činných v trestním řízení stran dosavadních zjištění, která nebyla předmětem posuzování Ústavního soudu. Jejich hodnocení z pohledu již naznačených zásad přísluší těmto orgánům. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než obě napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušit podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:2.US.710.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 710/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 100/30 SbNU 437
Populární název Vyprokování trestného činu
Datum rozhodnutí 25. 6. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 12. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Malenovský Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 39
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.2, §2 odst.6
  • 283/1991 Sb., §34, §35, §36, §37
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz
orgán činný v trestním řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-710-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 39321
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-23