infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.11.2003, sp. zn. II. ÚS 78/02 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 140/31 SbNU 249 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:2.US.78.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Princip subsidiarity ústavní stížnosti

Právní věta Ústavní soud, jenž si je vědom svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy České republiky), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí imperativ minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Poukazuje na to, že posuzované trestní řízení je již pravomocně skončeno. Trestní odpovědnost stěžovatele v něm byla postavena najisto. Byl mu uložen dlouhodobý trest odnětí svobody a z vazby byl převeden do výkonu trestu, přičemž doba strávená ve vazbě mu byla započítána do uloženého trestu odnětí svobody. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že mu její okolnosti využít plně svých pravomocí nedovolují. Kasace napadených rozhodnutí, jež se týkají toliko určitého úseku nyní již pravomocně skončeného trestního řízení, by zůstala zcela neúčinnou reparací nepřiměřeného zásahu do ústavních práv stěžovatele, která není způsobilá obnovit stav, který existoval před tímto zásahem. Na druhé straně k jiné formě reparace, zejména satisfakčního typu, není Ústavní soud Ústavou České republiky zmocněn.

ECLI:CZ:US:2003:2.US.78.02
sp. zn. II. ÚS 78/02 Nález Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 28. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 78/02 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 11. 10. 2001 sp. zn. 3 To 150/2001 a usnesení Krajského soudu v Brně z 19. 4. 2001 sp. zn. 39 T 8/2001, jimiž byl (mimo jiné) stěžovatel ponechán ve vazbě. I. Návrh na zrušení výroku II/ usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 3 To 150/2001 ve vztahu k P. S. a výroku I/, druhý odstavec, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 39 T 8/2001 ve vztahu k P. S. se zamítá. II. Ve zbytku se návrh odmítá. III. Návrh stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát, se zamítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 1. 2. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 5, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ho propustil z vazby na svobodu. Dále navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení, jímž rozhodne, že náklady zastoupení stěžovatele zaplatí stát. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele stíhaného pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon") spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona byla uvalena vazba z důvodů §67 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Vazba byla v přípravném řízení několikrát prodlužována, naposledy usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000 sp. zn. 7 Nt 4461/2000. Dne 1. 3. 2001 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na stěžovatele a spoluobviněného J. N. obžalobu. V rámci předběžného projednání obžaloby Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 2001 č. j. 39 T 8/2001-481, tak, že podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrátil trestní věc stěžovatele a spoluobviněného J. N. státnímu zástupci k došetření. Současně rozhodl, že podle §192 trestního řádu se oba obvinění ponechávají i nadále ve vazbě. Zamítl i žádost obviněného J. N. o propuštění z vazby na svobodu a nepřijal jeho slib. Své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodnil soud tím, že stále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu. Hrozí mu totiž vysoký trest odnětí svobody, v České republice nemá zaměstnání ani bydliště, je občanem cizího státu a na našem území nemá ani žádné trvalé sociální vazby. Soud odkázal na obsah spisu, z něhož vyplynulo, že stěžovatel zřejmě vystupoval jako pouhý distributor falešných peněz. Byl součástí větší skupiny osob, která tyto falešné peníze vyráběla, exportovala a distribuovala. Soud též uvedl, že v průběhu vazby byl u stěžovatele zajištěn dopis, který pocházel od spoluobviněného J. N. Je z něj patrné, že je nabádán ke zcela konkrétnímu typu výpovědi, která by mohla J. N. vyvinit. Proti tomuto usnesení podali státní zástupce, stěžovatel i spoluobviněný J. N. stížnosti. Stížnost stěžovatele směřovala proti výroku o ponechání ve vazbě. Stěžovatel v ní poukázal na to, že rozhodnutí o trvání vazby je nesprávné a nezákonné, neboť soud nestanovil dobu, na niž se trvání vazby prodlužuje. Namítl taktéž, že se soud nezabýval důvody vazby ani jejího prodloužení. Poukázal rovněž na časové prodlevy orgánů činných v trestním řízení. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o stížnostech svým usnesením ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 3 To 150/2001. Napadené usnesení částečně zrušil ke stížnosti státního zástupce ve výroku, jímž byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stížnosti stěžovatele a obviněného J. N. zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně sdílí obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, a sice v tom, že je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a je ohrožen vysokým trestem, je cizím státním příslušníkem a na území České republiky nemá bydliště ani blízké rodinné či pracovní vztahy. Upřesnil, že obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování závažných skutečností, vyplývá ze zjištění, že stěžovatel spolu s obviněným J. N. převzali od dalších osob padělané bankovky, přičemž tyto osoby mají v držení padělané bankovky v hodnotě nejméně 12 mil. Kč. Upozornil rovněž na dopis nalezený u stěžovatele, v němž je přesně instruován, jak má vypovídat. Obava, že stěžovatel bude pokračovat v trestné činnosti je odůvodněna množstvím padělaných bankovek i tím, že je napojen na osoby, které mají k dalším padělaným bankovkám přístup. Stížnostní soud konstatoval, že rozhodnutí nalézacího soudu je nesprávné v tom, že nebyla stanovena konkrétně doba dalšího trvání vazby. Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá, že celé trestní řízení probíhá od počátku pomalu, liknavě a nedůsledně. Poukazuje konkrétně na ustanovení §71 odst. 1 a 2 trestního řádu, která upravují povinnost orgánů činných v trestním řízení vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením s tím, že vazba může trvat v přípravném řízení jen nezbytně nutnou dobu. Zdůraznil, že nalézací soud ve svém rozhodnutí nestanovil dobu, na niž prodloužil další trvání vazby, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, i s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 225/2000. Ani stížnostní soud se přes výslovné upozornění na délku trestního řízení nezabýval ve svém rozhodnutí délkou trvání vazby. Pouze uvedl, že je nutno námitce přisvědčit, aniž však ze svého závěru vyvodil jakékoli důsledky. Zcela tak pominul jeho námitky uváděné ve stížnosti a dokládající nezákonnost a protiústavnost dalšího omezení jeho svobody. Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně i vedlejší účastníky řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud v Olomouci poukázal na své jednotlivé procesní úkony učiněné v řízení o stížnostech proti usnesení soudu prvního stupně. Ponechal přitom na Ústavním soudu, aby zhodnotil, zda uvedeným postupem zasáhl do ústavních práv stěžovatele. Odkázal dále na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž přisvědčil stěžovateli v tom, že nalézací soud nestanovil dobu dalšího trvání vazby. K otázce, proč z uvedeného pochybení nevyvodil žádné důsledky, se nevyjádřil. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Krajský soud v Brně odkázal ve svém vyjádření na argumentaci v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, která byla potvrzena stížnostním soudem. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že ústavní stížnost vzalo na vědomí, ale nevyužívá svého oprávnění se k ní vyjádřit. Krajské státní zastupitelství v Brně, ač doloženě vyzváno, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé, oddílu prvního Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Je zřejmé, že ústavní výjimky z uvedeného práva je třeba vykládat způsobem restriktivním a zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavní stížnost směřuje proti té části napadených usnesení, jíž bylo rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel namítá, že nalézací soud nestanovil v rámci předběžného projednání obžaloby dobu, na niž prodloužil další trvání vazby. Stížnostní soud uvedené pochybení shledal, nicméně nevyvodil z něho žádné důsledky. Ústavní soud vyšel při projednání ústavní stížnosti ze závěrů, k nimž dospěl ve svém nálezu ze dne 13. 11. 1997 sp. zn. III. ÚS 337/97 [publikován pod č. 84/1999 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 9, nález č. 143], na nějž stěžovatel ostatně sám odkazuje. Ústavní soud v něm poukázal na jiný svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (vyhlášen pod č. 214/1994 Sb. a uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 2, nález č. 46), z něhož vyvodil, že zákonnou lhůtu vymezující dobu trvání vazby nutno považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody obviněného určenou orgánům činným v trestním řízení pro ukončení tohoto řízení. Při rozhodování o prodloužení vazby nutno vedle existence zákonného vazebního důvodu prokázat i vážné důvody, v jejichž důsledku nebylo možno v uplynulé lhůtě řízení ukončit. Rozhodování o prodloužení vazby (tj. o dalším omezení osobní svobody obviněného, na něhož nutno pohlížet prismatem principu presumpce neviny) je tudíž rozhodováním, na něž je třeba klást vyšší požadavky než na rozhodování o uvalení vazby jako takové. Ústavní soud vyšel v citovaném nálezu z čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Z uvedeného ústavního příkazu ve spojení se zákonnou podmínkou, v souladu s níž má vazba trvat pouze nezbytně nutnou dobu, pak dovodil, že časové vymezení vazby, resp. její prodloužení musí být i konkrétně, a to po náležitém zdůvodnění, určeno. Nemůže vyplývat přímo ze zákona. Ústavní soud vyložil, že doba stanovená zákonem podle uvedeného ustanovení Listiny představuje maximální zákonnou hranici možného trvání vazby, v žádném případě však není automatickým vymezením její délky. V návaznosti na to konstatoval, že úkolem soudů při vrácení věci k došetření a s tím souvisejícím prodlužováním vazby je posoudit možné dotčení obviněného na jeho základním právu vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodněno, krom existence vazebních důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení. Jinými slovy, zda a do jaké míry může závažné pochybení státu odůvodňovat další trvání zásahu do osobní svobody obviněného. Ústavní soud dospěl v citovaném nálezu k závěru, že pokud se soudy v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat tím, v jakých ohledech je třeba přípravné řízení doplnit, a ve vazebních věcech současně rozhodnout o dalším trvání vazby, nelze tak s přihlédnutím ke čl. 8 odst. 5 Listiny a ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby. Ústavní soud považuje za vhodné poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ten ve svém rozsudku vydaném ve věci Scott proti Španělsku (r. 1996) konstatoval, že zbavení svobody bez odsuzujícího rozhodnutí je vážným zásahem do základních principů individuální svobody a presumpce neviny. Je proto nutno od orgánů činných ve vazebním řízení vyžadovat obzvláštní přičinlivost a obezřetnost (special diligence). Podmínkou sine qua non pro pokračování vazby je nadále trvající důvodné podezření, že daná osoba spáchala trestný čin. Toto však po určité době vazby již samo o sobě nestačí. Evropský soud se proto po určité době trvání vazby soustředí na zjištění, zda ostatní důvody, které soudní orgány udávají, jsou ještě způsobilé legitimovat trvající zbavení svobody. Pokud tyto další důvody posoudí jako relevantní a dostatečné, zjišťuje Evropský soud nadto, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní přičinlivostí a obezřetností". Byť Evropský soud svými judikáty přímo nevyzývá k tomu, aby národní soudy stanovovaly při rozhodování o prodlužování vazby pevný termín prodloužení, z jeho judikatury nicméně jednoznačně vyplývá, že s rostoucím trváním zbavení svobody klade na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí o prodloužení vazby stále vyšší nároky. Rozšiřuje a prohlubuje přitom okruh otázek, s nimiž se musí národní soudy ve svých rozhodnutích důsledně vypořádat. Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního a evropského rámce předmětnou ústavní stížnost. Jak vyplývá z obsahu napadených usnesení, nalézací soud rozhodl při předběžném projednání obžaloby o dalším trvání vazby stěžovatele. Ponechal ho i nadále ve vazbě, aniž by stanovil konkrétní dobu jejího dalšího trvání. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že důvody, pro něž byl stěžovatel vzat do vazby, dosud trvají. Nezabýval se ovšem tím, zda jsou dány i vážné důvody, v důsledku nichž nebylo možné ve dříve stanovené lhůtě řízení ukončit. Přes výslovné upozornění stěžovatele na délku trvání jeho vazby i celého trestního řízení obsažené v jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně se ani stížnostní soud důvody dalšího prodloužení vazby nezabýval. Námitce stěžovatele, že nebyla určena konkrétní doba trvání vazby, toliko přisvědčil, aniž by ze svého závěru vyvodil další důsledky. Došlo tak nepochybně k nepřiměřenému zásahu do práva stěžovatele zaručeného čl. 8 odst. 5 Listiny. Ústavní soud nemohl ale nepřihlédnout k současnému stavu věci. Jak zjistil z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 276/03 (zatím nevyřízeno), stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 39 T 8/2001 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 3 To 217/2002 uznán vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na neurčito. Dnem 12. 3. 2003 byl převeden z vazby do výkonu trestu. Ústavní soud, jenž si je vědom svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí imperativ minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Poukazuje na to, že posuzované trestní řízení je již pravomocně skončeno. Trestní odpovědnost stěžovatele v něm byla postavena najisto. Byl mu uložen dlouhodobý trest odnětí svobody a z vazby byl převeden do výkonu trestu, přičemž doba strávená ve vazbě mu byla započítána do uloženého trestu odnětí svobody. Ústavní soud disponuje při rozhodování o ústavních stížnostech pravomocemi dvojího druhu. V případě, kdy vyhoví ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, je oprávněn napadené rozhodnutí zrušit. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud v případě vyhovujícího nálezu zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, popř. mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že mu její okolnosti využít plně svých pravomocí nedovolují. Kasace napadených rozhodnutí, jež se týkají toliko určitého úseku nyní již pravomocně skončeného trestního řízení, by zůstala zcela neúčinnou reparací nepřiměřeného zásahu do ústavních práv stěžovatele, která není způsobilá obnovit stav, který existoval před tímto zásahem. Na druhé straně, k jiné formě reparace, zejména satisfakčního typu, není Ústavní soud Ústavou zmocněn. S přihlédnutím k zásadě subsidiarity a imperativu minimalizace vlastních kasačních zásahů tak Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět. Nezbylo mu, než návrh na zrušení výroku II/ napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 3 To 150/2001 a druhého odstavce výroku I/ rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 39 T 8/2001 zamítnout podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal naproti tomu důvody pro to, aby se meritorně zabýval zbývajícími výroky napadených rozhodnutí. Stěžovatel nepodal proti výroku, jimž byla trestní věc vrácena k došetření, stížnost, která je v dané věci prostředkem na ochranu jeho práv podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke koncepci ústavního soudnictví založené na zásadě subsidiarity není Ústavní soud oprávněn zbývající výroky napadených usnesení, jež se týkají stěžovatele, přezkoumávat. Odmítl proto v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Součástí projednávané ústavní stížnosti je návrh stěžovatele, jímž žádá, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát. Z dikce §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tomuto návrhu je možno vyhovět, jen "odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele". Návrh na náhradu nákladů zastoupení musí být proto náležitě odůvodněn a doložen. V daném případě však stěžovatel svůj návrh nijak nedoložil. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než tento návrh zamítnout (srov. sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, str. 262).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:2.US.78.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 78/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 140/31 SbNU 249
Populární název Princip subsidiarity ústavní stížnosti
Datum rozhodnutí 28. 11. 2003
Datum vyhlášení 16. 12. 2003
Datum podání 1. 2. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Malenovský Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
procesní - náhrada nákladů zastoupení - §83
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67, §71 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík vazba
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Rozsudek ESLP Smatana proti ČR z 27. září 2007 č. 18642/04: konstatováno porušení čl. 5 odst. 3, 4 a 5 Úmluvy; částečně překonáno stanoviskem Pl. ÚS-st. 25/08 pro řízení sp. zn. II. ÚS 732/05.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-78-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42183
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22