ECLI:CZ:US:2003:3.US.148.03
sp. zn. III. ÚS 148/03
Usnesení
III. ÚS 148/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který spočívá v nevydání nařízení vlády, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2003 brojí proti nečinnosti Vlády ČR, která podle stěžovatele spočívá v nevydání nařízení, jenž by provádělo ustanovení §9 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění zákona č. 106/1950 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.
Podle tohoto ustanovení byla vláda zmocněna k přijetí nařízení, jímž by upravila poskytování náhrad v plněních obdobných dávkám z národního pojištění a zásady poskytnutí náhrad v hotovosti a v jiných hodnotách za konfiskovaný majetek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1949 byl na základě zákona č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, znárodněn majetek společnosti Em. H., jehož byl stěžovatel spoluvlastníkem.
Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., na který v otázkách náhrady odkazuje zákon č. 118/1948 Sb., stanovil v §9 odst. 2, že poskytnutí náhrady, jakož i zásady o poskytnutí náhrady, upraví vláda nařízením. Dále pak v §11 odst. 1 stanovil, že o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne výměrem ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem.
Jak stěžovatel dále uvedl v ústavní stížnosti, doposud nedošlo k vydání tohoto nařízení, a tudíž nemohl být ve věci stěžovatele vydán ani výměr ministra financí o náhradě. Stěžovatel se proto obrátil dopisem na Úřad vlády, kterým Vládu ČR vyzval k vydání předmětného nařízení. Podle vyjádření stěžovatele postoupil Úřad vlády danou věc Ministerstvu financí, které zaujalo k vydání nařízení zamítavý postoj a odkázalo stěžovatele na restituční předpisy. Stěžovatel se však nadále domnívá, že na jeho nárok se restituční předpisy nevztahují.
Stěžovatel má zato, že vláda svým postupem spočívajícím v nevydání prováděcího právního předpisu zasáhla do jeho základních práv, konkrétně vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť byl státem vyvlastněn, aniž by mu byla poskytnuta příslušná náhrada.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Vládě ČR povinnost nepokračovat v nečinnosti a konat, konkrétně vydat nařízení provádějící §9 odst. 2 zákona č. 100/1945 Sb., kterým budou určeny podmínky pro poskytnutí náhrad za vyvlastnění majetku na základě zákona č. 118/1948 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práva, jehož porušení se jednotlivec dovolává.
Ústavní soud je si vědom toho, že funkcí ústavní stížnosti je jak ochrana subjektivního ústavně zaručeného práva stěžovatele, tak také do jisté míry ochrana ústavnosti jako objektivní kategorie. Přesto však ústavní stížnost představuje prostředek, jehož hlavním účelem je ochrana individualizovaného subjektivního práva stěžovatele.
Tato dualita je mimo jiné patrná ze samotné diferenciace jednotlivých typů řízení před Ústavním soudem. Zatímco v případě řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů (abstraktní kontrola ústavnosti norem) se dostává do popředí ústavnost jako objektivní kategorie, v případě řízení o ústavních stížnostech je primárním předmětem ochrany subjektivní právo jednotlivce. Určitou formou propojení obou zmiňovaných kategorií je pak situace, kdy Ústavní soud posuzuje v rámci řízení o zrušení právních předpisů ústavnost určitého právního předpisu (a potenciálně též ústavnost neexistence určitého právního předpisu) rovněž z hlediska objektivní kategorie ústavnosti, nicméně toto řízení bylo vyvoláno existencí konkrétního individualizovaného rozhodnutí nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci, jež byla napadena ústavní stížností podanou k tomu oprávněným subjektem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti posuzuje Ústavní soud zásah do základního (subjektivního) práva, přičemž z povahy je zřejmé, že takový zásah je dostatečně individualizován. Za takový zásah však nelze bez dalšího považovat samotnou existenci (srov. usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/93, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 2, str. 199 - 200, a sp. zn. I. ÚS 92/94, č. 15, ibid.) či naopak neexistenci určitého normativního (obecně závazného) právního aktu.
Pokud se stěžovatel v daném případě domníval, že mu přísluší vedle odškodnění poskytnutého podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., resp. zákona č. 118/1948 Sb. nárok na poskytnutí náhrady za konfiskovaný majetek, je nutné podle názoru Ústavního soudu trvat na tom, aby svůj nárok nejprve uplatnil řádným pořadem práva u příslušných orgánů veřejné moci proti tomu, kdo je povinen takový nárok uspokojit.
Jinými slovy, ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a s ohledem na shora vyloženou funkci ústavní stížnosti vyplývá, že je nejprve úkolem ostatních orgánů veřejné moci ústavně konformním způsobem posoudit tvrzený nárok stěžovatele na poskytnutí náhrady za vyvlastněný majetek.
Teprve poté by se mohl danou věcí zabývat na základě ústavní stížnosti také Ústavní soud z hlediska tvrzeného porušení základního práva stěžovatele a rovněž by i mohl posoudit, zda případná neústavnost individuálních aktů nespočívá v neústavnosti právní úpravy, resp. neústavnosti absence právní úpravy. V opačném případě, pokud by Ústavní soud podanou ústavní stížnost připustil, zasáhl by do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj