ECLI:CZ:US:2003:3.US.206.03
sp. zn. III. ÚS 206/03
Usnesení
III. ÚS 206/03
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. M.M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002 č. j. 30 Cdo 1099/2002-124, o odmítnutí dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001 č. j. 1 Cao 177/2001-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2001 č. j. 47 Ca 76/99-75, o zamítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. února 1999 č. j. 710 520 7505, o odnětí plného invalidního důchodu, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 16. dubna 2003 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002 č. j. 30 Cdo 1099/2002-124, o odmítnutí dovolání, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001 č. j. 1 Cao 177/2001-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2001 č. j. 47 Ca 76/99-75, o zamítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. února 1999 č. j. 710 520 7505, o odnětí plného invalidního důchodu. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů a správního orgánu se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení uvedeného základního práva namítá s poukazem na ustanovení §47 odst. 2 správního řádu, dle něhož výrok správního rozhodnutí obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením právního předpisu, podle kterého bylo rozhodnuto, kdy ústavní stížností napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení tuto náležitost nesplňovalo, čímž měl být nepříznivě a omezujícím způsobem ovlivněn další procesní postup stěžovatele. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002 č. j. 30 Cdo 1099/2002-124, o odmítnutí dovolání, pak uvádí, že dovolání jím bylo podáno v zásadě ze dvou důvodů, a to z důvodu nesprávné aplikace předpisů hmotného práva sociálního zabezpečení a dále z důvodu posouzení zásadních procesních otázek náležitostí správních rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, přičemž považuje za nikoli přesnou interpretaci obsahu dovolání ze strany dovolacího soudu, což mělo dle jeho přesvědčení za následek rozhodnutí, jež považuje za rozporné s čl. 36 Listiny.
Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze spis sp. zn. 47 Ca 76/99.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v dnes již ustálené judikatuře opakovaně zdůraznil, že účelem institutu dovolání ve věcech po právní stránce zásadního významu je potřeba sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, jež je plně v kompetenci Nejvyššího soudu ČR. (Viz zejména nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 539/98, II. ÚS 21/97.) Vychází přitom z respektování zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů (viz nález ve věci sp. zn. I. ÚS 539/98). V souladu s principy spravedlivého procesu považuje Ústavní soud za kasační důvod ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání podaného z důvodu řešení právní otázky zásadního významu pouze takový postup dovolacího soudu, který odpovídajícím způsobem nereaguje na každou, účastníky řízení k posouzení předloženou a jimi označenou právní otázku, jíž považují za otázku zásadního právního významu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 414/01).
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, plně respektoval všechny kautely plynoucí z příslušných ustanovení o. s. ř., nevybočil z rámce své konstantní judikatury, svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Objasnil rovněž, že výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají, což platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2002 č. j. 30 Cdo 1099/2002-124 z důvodu neopodstatněnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh odmítne, je-li nepřípustný, přičemž pojem nepřípustnosti je v řízení o ústavních stížnostech vymezen podmínkou vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, čili zásadou subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip self restraint ve vztahu Ústavního soudu k ostatním orgánům veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá.
V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, možnost uplatnění možností právní ochrany vyčerpána nebyla, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.
V předmětné věci stěžovatel v opravném prostředku, jakož i u jednání před Městským soudem v Praze (konaným ve dnech 16. září 1999, 24. ledna 2000, 31. května 2001, 26. července 2001, viz spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Ca 76/99, č. l. 15-16, 22-23, 60-61, 65-70, 72) proti rozhodnutí správního orgánu námitku porušení §47 odst. 2 správního řád neuplatnil, naopak v podání ze dne 29. února 2000, adresovaném soudu, uvedl následující: "s omluvou sděluji, že přezkoumávané rozhodnutí je formálně bezvadné" (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Ca 76/99, č. l. 27). Jelikož správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční (§250h a §250l odst. 2 o. s. ř., ve znění v předmětné době), v důsledku této skutečnosti soud ani nebyl oprávněn se předmětnou otázkou zabývat. Za těchto okolnosti hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, pročež Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001 č. j. 1 Cao 177/2001 102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2001 č. j. 47 Ca 76/99-75 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. února 1999 č. j. 710 520 7505 z důvodu nepřípustnosti dle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 26. června 2003