ECLI:CZ:US:2003:3.US.25.03
sp. zn. III. ÚS 25/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele PharmDr. P. D. zastoupeného Mgr. T. K. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2002, čj. 21 Cdo 550/2002-109, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2003 domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2002, čj. 21 Cdo 550/2002-109, kterým bylo odmítnuto jako opožděné dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, sp.zn. 12 Co 192/01, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2000, sp.zn. 11 C 93/98. Tvrdil, že jím došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 11 C 93/98, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 12. 3. 1998 podal navrhovatel žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru proti žalované společnosti C., s.r.o., se sídlem v Praze. Obvodní soud pro Prahu 5 dne 13. 4. 1999 rozsudkem čj. 11 C 93/98-224 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Rozsudek napadl žalovaný odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze dne 5. 5. 2000 usnesením čj. 12 Co 54/2000-46 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Následně Obvodní soud pro Prahu 5 dne 29. 11. 2000 rozsudkem čj. 11 C 93/98-70 znovu určil, že okamžité zrušení pracovního poměru s navrhovatele je neplatné. Na základě odvolání žalované společnosti Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 13. 6. 2001 rozsudkem čj. 12 Co 192/2001-90, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl.
Navrhovatel napadl tento rozsudek dovoláním, které Nejvyšší soud ČR dne 16. 10. 2002 usnesením čj. 21 Cdo 550/2002-109, odmítl jako opožděné.V odůvodnění uvedl, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ust. bodu 15, části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., po řízení provedeném "podle dosavadních předpisů" (tedy podle znění občanského osudního řádu platném do 31. 12. 2000). Proto i dovolání proti němu bylo třeba posuzovat "podle dosavadních předpisů", tj. podle občanského osudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000. Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních předpisů se rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty pro jeho podání. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek odvolacího soudu doručen do vlastních rukou účastníkům dne 18. 7. 2001 a dovolání žalobce bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 9. 2001. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 7. 2001 a lhůta pro podání dovolání uplynula dnem 20. 8. 2001. Dovolání bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě a tedy opožděně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání odmítnout.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že dovolání podal opožděně v důsledku neúplného a nesprávného poučení, uvedeného v rozsudku odvolacího osudu, když ten uvedl, že "proti tomuto rozsudku je možno podat ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání ve lhůtě vyplývající z ust. §240 odst. 1 o.s.ř.". V době rozhodování Nejvyššího soudu již občanský soudní řád v ust. §240 odst. 1 obsahoval lhůtu dva měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V poučení není lhůta uvedena slovně či číselně, ale pouze odkazem na zákonné ustanovení občanského soudního řádu, čili na platný a v době rozhodování odvolacího osudu účinný text zákona. Postupem Nejvyššího soudu tedy mělo být podle navrhovatele zasaženo do ústavně zakotveného práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), poukázal na to, že z rozsudku odvolacího osudu je nepochybné, že odvolací soud postupoval při vyřízení odvolání ve smyslu přechodného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, kdy nebyla stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Obsahoval-li rozsudek odvolacího soudu přesto takové poučení, šlo jen o upozornění na možnost podat tento mimořádný opravný prostředek, které vyžadovalo, aby mu dovolatel věnoval potřebnou pozornost a také podle právní úpravy posoudil, v jaké lhůtě má dovolání podat. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně, že při projednávání odvolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, je nepochybné, že i poučení odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou kterou je ČR vázána.
Navrhovatel namítá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však namítaný zásah do uvedeného základního práva neshledal. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil se žalobou na obecné soudy, ty ve věci jednaly, prováděly důkazy, vydaly rozhodnutí, které řádně odůvodnily. Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ani tu Ústavní soud neshledal porušení navrhovatelových základních práv. V souladu s ustálenou judikaturou (viz např. R 70/2001) posoudil běh lhůty podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000. Své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě, odůvodnil. Podle přesvědčení Ústavního soudu postupoval v souladu s ust. části dvanácté, hlavy I, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. a tedy ústavně konformním způsobem. Podal-li za této situace dovolání proti rozsudku odvolacího osudu navrhovatel opožděně, nestalo se tak v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, ale proto, že stěžovatel (jeho právní zástupce) nevěnoval věci potřebnou pozornost a neznal zákon ani publikovanou judikaturu soudů, což pochopitelně nelze Nejvyššímu soudu vyčítat.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, sp.zn. 12 Co 192/01, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu