ECLI:CZ:US:2003:3.US.457.03
sp. zn. III. ÚS 457/03
Usnesení
III. ÚS 457/03
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. u. t., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 47 Co 207/2003, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. července 2003, sp. zn. 17 C 24/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě s tímto zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2003 (47 Co 207/2003) a jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. července 2003
(17 C 24/2003-245) a tvrdil - stručně shrnuto - že "soud přehlíží politický charakter práv a právem chráněných zájmů žalovaných a na konec i relevanci ustanovení zákona o vysokých školách, konkrétně §§1, 3, 4, 6, 7, 8, 9, do nichž se promítají ústavní práva článku 1 Ústavy, čl. 15, 17 Listiny, jakož i v preambuli Listiny deklarované samosprávné tradice národa, mezi něž samospráva na akademické půdě neodmyslitelně historicky patří".
Napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. července 2003 (17 C 24/2003-245) bylo rozhodnuto tak, že se vstup stěžovatele do řízení o ochranu osobnosti na straně žalovaných (Ing. arch. J. S., Ing. arch. M. L. a Ing. arch. Z. H.) nepřipouští. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že se žalobce (Ing. arch. J. S., CSc.) žalobou ze dne 8. dubna 1991 stále domáhá vydání rozsudku, podle kterého by byli žalovaní povinni podepsat a podáním k přepravě na poštu zaslat žalobci na jeho adresu do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučený omluvný dopis o tomto obsahu: "Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury datované 11. 1. 1990 spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou, a to: - zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům, - demagogické, arogantní a kariéristické vystupování." Dále se domáhá toho, aby stejnopis tohoto dopisu byli žalovaní povinni podáním k přepravě na poštu zaslat taktéž děkanátu fakulty architektury V. u. t.. Stěžovatel podáním ze dne 25. března 2003 z vlastního podnětu vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaných. K námitce žalobce, vznesené při jednání tohoto soudu dne 27. března 2003, Městský soud v Brně dospěl v tomto usnesení - vázán též právním názorem odvolacího soudu, který zrušil jeho původně pro stěžovatele příznivé rozhodnutí ze dne 4. dubna 2003 (17 C 24/2003-231) - k závěru, že stěžovatel přes výzvu soudu "neuvedl dostatečná tvrzení na existenci svého právního zájmu na vítězství žalovaných, natož pak aby tato tvrzení dokladoval". Obecný soud v této souvislosti konstatoval, že tento právní zájem je odrazem hmotněprávních vztahů, a to ať již existujících (vedlejší účastník je s některým z hlavních účastníků v hmotněprávním vztahu, který je určitým způsobem spojen s právním vztahem, který je předmětem sporu, nebo má určitý právní vztah k věci, která je předmětem sporu a výsledek sporu může zasáhnout do jeho právního postavení v tomto právním vztahu), popř. sice ještě není v žádném právním vztahu k některému z účastníků či předmětu sporu, avšak výsledek sporu tento právní vztah (právní povinnosti) vyvolá (např. regresní náhradu). V případech sporů o ochranu osobnosti vzniklých v souvislosti s činností (působením účastníků či některého z nich v rámci právnické osoby) lze připustit vedlejší účastenství této právnické osoby na straně kteréhokoliv z účastníků i tehdy, pokud forma či způsob požadované satisfakce se této právnické osoby přímo dotýká. Městský soud v Brně dále ve svém podrobném odůvodnění uvádí - stručně shrnuto - že ani forma či způsob požadované satisfakce z titulu ochrany osobnosti (jde pouze o omluvný dopis, žádné další nároky nejsou žalobcem uplatňovány) se vedlejšího účastníka přímo nedotýkají. Stěžovatel má být pouze pasivním příjemcem dopisu, nikoli však subjektem, který má povinnost něco konat či se něčeho zdržet.
Odvolání žalovaných i stěžovatele Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, nevyhověl, když svým usnesením ze dne 27. srpna 2003 (47 Co 207/2003) usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. července 2003 (17 C 24/2003-245) potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opírá svůj právní zájem o postavení vysoké školy, které je jí přiznáno zákonem, Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR. Podle názoru stěžovatele "negativní výsledek sporu z hlediska zájmu žalovaných pak znamená, že projevy tohoto druhu na akademické půdě jsou reprobované i pro futuro, což neznamená nic jiného, než popření práv a svobod, bez nichž není akademická půda zárukou a zdrojem vzdělanosti a poznání". Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, se vůbec nevypořádalo s důvody, o které stěžovatel opírá svůj zájem na výsledku sporu; s odůvodněním rozhodnutí jmenovaného soudu vede stěžovatel v obecné rovině polemiku, když je označuje za absurdní a jinak řečeno i za nesprávné. Stěžovatel má právo chránit své studenty proti jejich šikanování za veřejně projevené názory na akademické půdě. Dle stěžovatele tedy "výklad kategorie právního zájmu na výsledku sporu s odkazem, že nestačí pouze zájem morální ani například pouhý zájem majetkový v kontextu stěžovatelem prezentovaného výkladu jeho právního zájmu na výsledku sporu (srov. podání z 30. 6. 2003 a odvolání z 16. 7. 2003) je bagatelizací jeho právního postavení daného zákonem a přehlížením elementárních, historicky ověřených hodnot, které se již po staletí těší ochraně, neboť jsou pro společnost zdrojem vědění a pokroku". Právní zájem na výsledku sporu je pojem, který občanský soudní řád přímo nedefinuje. Vyplývá však z vymezení práv a povinností dle zákona o vysokých školách. Tím, že bylo stěžovateli odepřeno postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaných, bylo zjevně zasaženo jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť mu byl odepřen přístup k soudu v záležitosti vymezené jeho právním zájmem na výsledku předmětného sporu. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2002 (28 Cdo 1633/2002). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti "toliko z opatrnosti" poukazuje na to, že "ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nutno kvalifikovat jako tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci", pokud nebude kvalifikovat postavení účastníka řízení v této jeho fázi". Tímto podáním stěžovatel doplnil toliko odůvodnění ústavní stížnosti, když její petit zůstal nedotčen.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení - Městský soud a Krajský soud v Brně.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na to, že zkoumal přípustnost vedlejšího účastenství k námitce žalobce. Usnesením tohoto soudu ze dne 4. dubna 2003 (17 C 24/2003-231) bylo původně vedlejší účastenství připuštěno, k odvolání žalobce však bylo citované usnesení rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2003 (47 Co 142/2003) zrušeno a věc byla Městskému soudu v Brně vrácena k dalšímu řízení s vysloveným právním názorem. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 4. července 2003 (17 C 24/2003-245) vedlejší účastenství připuštěno nebylo. K odvolání žalovaných a stěžovatele bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2003 (47 Co 207/2003) toto rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrzeno. Účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout, neboť nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ust. §93 o. s. ř. totiž pro přípustnost vedlejšího účastenství vyžaduje existenci konkrétního (hmotněprávního) zájmu na výsledku řízení, který v daném případě shledán nebyl, přičemž pouhý morální zájem nepostačuje. V podrobnostech odkazuje účastník na vývody svého (ústavní stížností napadeného) rozhodnutí.
Krajský soud v Brně v úvodu svého vyjádření uvádí, že mu byla doručena k vyjádření ústavní stížnost žalovaných proti témuž rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2003 (47 Co 207/2003), která je vedena před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 553/03. Účastník poukazuje na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a přezkoumává pouze to, zda názory a postupy obecných soudů jsou ústavně konformní. Podle účastníka se proto nabízí otázka, zda rozhodnutí o nepřipuštění vedlejšího účastenství je takovým rozhodnutím, které může být napadeno ústavní stížností ze strany nepřipuštěného vedlejšího účastníka, tedy zda může být splněn požadavek uvedený v §72 odst. 1 zákona, že tímto rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, v daném případě právo na soudní ochranu. Ústavní stížnost je podle názoru účastníka nepřípustná. Účastník dále popisuje procesní postup obecných soudů při rozhodování o vedlejším účastenství a domnívá se, že jak Městský soud v Brně, tak i Krajský soud v Brně rozhodly v rámci své pravomoci, a že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry těchto soudů. Ústavní stížnost je tedy používána jako další opravný prostředek. Ve věci samé účastník odkazuje na odůvodnění (svého) napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především se Ústavní soud zabýval tím, zda je ústavní stížnost přípustná, a to ve vztahu k vyjádření účastníka řízení (Krajského soudu v Brně). K tomu se dle názoru Ústavního soudu sluší toliko konstatovat, že ust. §72 odst. 1 zákona nevyžaduje, aby byla porušena ústavně zaručená práva (svobody) stěžovatele, postačuje, když stěžovatel jejich porušení pouze tvrdí, což bylo v daném případě splněno.
Ústavní soud proto, přezkoumav procesní postup obecných soudů vedoucí k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, konstatuje, že neshledal z ústavněprávního hlediska porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Napadenými rozhodnutími Městského soudu a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, bylo rozhodováno o námitce žalobce stran nepřípustnosti vedlejšího účastenství stěžovatele. Z hlediska jednoduchého práva na věc dopadá především ust. §93 odst. 1 o. s. ř., dle kterého se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není.
Ústavní soud, jenž posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, aby blíže vymezily podmínku pro připuštění vedlejšího účastenství (právní zájem na výsledku sporu). Ústavní přezkum těchto výroků, s ohledem na povahu věci (stěžovatel brojí proti věcné správnosti napadených rozhodnutí), může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně.
Tvrzení stěžovatele stran věcné nesprávnosti jím napadených rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§167 odst. 2 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo. Podle názoru Ústavního soudu oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně odůvodnily (vyložily) své závěry o tom, proč nebyl dán právní zájem na straně stěžovatele. Právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou pak výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti, nehledě k tomu, že jsou i v souladu s naukou (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 309), dle které o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva).
Obdobně nedůvodný je i poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2002 (28 Cdo 1633/2002), a to z důvodu odlišných skutkových okolností. Uvedené rozhodnutí se institutu vedlejšího účastenství nijak netýká a je zde v podstatě vyjádřen právní názor označeného soudu, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud I. stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké výpovědi sám zopakoval. Dále se zde vyjadřoval Nejvyšší soud ČR k námitce žalobce o podjatosti všech soudců tohoto soudu - řízení bylo v této části zastaveno.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. prosince 2003