ECLI:CZ:US:2003:3.US.502.03
sp. zn. III. ÚS 502/03
Usnesení
III. ÚS 502/03
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele A. R. zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2003 č. j. 29 Co 235/2003-78 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. září 2002 č. j. 8 C 1033/2001-42, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práva svobod, jakož obdobně i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítanému zásahu do práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že obecné soudy při rozhodování o jeho žalobním nároku, plynoucím z uzavřené smlouvy o dílo, dle stěžovatele nesprávně hodnotily důkazy ve věci provedené, když v situaci tvrzení proti tvrzení vzaly pro svá skutková zjištění za rozhodující výpověď tehdejšího žalovaného, přičemž tvrzení stěžovatele o sjednané době plnění (splatnosti ceny za dílo, resp. jeho části) neuvěřily. S poukazem na bližší výhrady stěžovatel zpochybnil obecnou důvěryhodnost tvrzení žalovaného a konstatoval, že shodný postoj měly zaujmout i soudy obecné a vyvodit z toho i příslušné právní závěry. Pokud opřely výrok svých rozhodnutí o §548 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), což umožnilo následně přihlédnout ke vznesené námitce promlčení (§387 odst. 1, 2, §388 odst. 1, §392 odst. 1 a §397 obch. zák.) domnívá se stěžovatel, že naopak mělo být ve vztahu k otázce doby plnění aplikováno ustanovení §340 téhož zákona, neboť má na rozdíl od soudů obecných za to, že naposled citované ustanovení je v relaci vůči §548 odst. 1 obch. zák. v daném případě lex specialis. Z takto v návrhu obsáhleji rozvedených důvodů se proto domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Výhrady stěžovatele předestřené v ústavní stížnosti, jež jsou pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů, nejsou důvodné. Tyto se se stěžovatelem uplatněnou argumentací, jíž opakuje ve svém návrhu, řádně ve shodě se zákonem vypořádaly (157 odst. 2 o. s. ř.) a postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.
Sluší se poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu.
Přehodnocování dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu se potom z pravomoci Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, zjevně vymyká. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, a tedy ke skutkovým závěrům ve věci přijatým, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, by bylo možno ve smyslu dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovozovat toliko v situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže by v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79 a další), k čemuž v projednávané věci - již pro povahu hodnocení osamoceného, tj. dalšími důkazy nepodpořeného tvrzení proti tvrzení - nedošlo. Je však třeba říci, že ve stěžovatelově věci se jednalo o stav non liquet. Pokud neunesl důkazní břemeno, nelze obecným soudům vytýkat vyvození důsledků z toho plynoucích. Námitka, dle níž v daném případě nesprávně aplikovaly ustanovení §548 odst. 1 obch. zák., rovněž není případná, když toto ustanovení je vůči §340 odst. 2 téhož zákona ustanovením speciálním, vylučujícím použití obecného právního pravidla. Argumentaci stěžovatele v tomto ohledu předloženou nelze akceptovat (srov. výklad per argumentum reductione ad absurdum).
Z takto stručně vyložených důvodů vyplývá, že porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2003