ECLI:CZ:US:2003:3.US.507.02
sp. zn. III. ÚS 507/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným ing. J. Š., zast. JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 159/2002 ze dne 19. 4. 2002 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 69 2001 ze dne 12. 12. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 19. 7. 2002 navrhovatel brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 159/2002 ze dne 19. 4. 2002 spojeného s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 69/2001 ze dne 12. 12. 2001. To s tím, že vydáním obou napadených rozhodnutí obecné soudy porušily princip řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Obvodní soud pro Prahu 9 označeným rozsudkem uznal navrhovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (díle jen tr. zák.) spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s dalším odsouzeným. Uložil mu trest odnětí svobody, který podmíněně odložil a rozhodl o náhradě způsobené škody. Skutkově (ve stručnosti) šlo o to, že navrhovatel spolu s dalšími odsouzeným, jako jednatelé společnosti B., spol. s r.o. se sídlem v Praze sjednali s poškozeným po obdržení jím složené kauce smlouvu o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky, přičemž v článku 1 písm. c) smlouvy uvedli odkaz na územní rozhodnutí č. 124820, ačkoli věděli, že to vydáno nebylo a na základě takto uzavřené smlouvy poškozený uhradil na účet uvedené společnosti postupně (včetně kauce) celkovou částku 373.000,- Kč, přičemž k zahájení zamyšlené výstavby bytů nedošlo. V rozporu s čl. III. písm. d) smlouvy, kterým se zavázali poškozenému vrátit zálohy v plné výši, pokud nejpozději do konce června 1998 nedojde k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, poškozenému vrátili pouze část poskytnutých peněz, a to až po jeho opakovaných urgencích. Proti uvedenému rozsudku se navrhovatel odvolal. O podaném odvolání rozhodl dne 19. 4. 2002 Městský soud v Praze označeným rozsudkem a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a to i k odvolání státní zástupkyně a uložil znovu trest odnětí svobody s podmíněným odkladem (mírnější), doplněný peněžitým trestem, když navrhovatele uznal vinným (s poukazem na novelu trestního zákona provedenou zák. č. 265/2001 Sb.) trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud reagoval na námitky uplatněné navrhovatelem v rámci jím podaného odvolání, kdy ten uváděl, že nikoho neuvedl v omyl, neboť netvrdil, že již bylo vydáno ono územní rozhodnutí, a to ovšem ani slyšeným svědkům, kteří tvrdili opak. Poukazoval v této souvislosti na své okrajové působení ve společnosti s tím, že nepochyboval, že příslušné územní rozhodnutí bude vydáno v nejbližších dnech. Odvolací soud ve vztahu k odvolání podaného navrhovatelem poukázal na skutková zjištění učiněná obvodním soudem, která pokládal za správná a úplná, když soud se podrobně zabýval činností společnosti B., spol. s r.o. stran akce Obytný soubor R., kdy poukázal i na učiněné svědecké výpovědi (zaměstnanců realitní kanceláře W. a spol. i poškozeného), poukázal i na časové souvislosti řízení o samotném územním rozhodnutí i na nepochybné zjištění, že navrhovatel převzal kauci složenou poškozeným v době kdy územní rozhodnutí vydáno nebylo. Dovodil tak ze skutkových zjištění i subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když reflektoval i novelu trestního zákona provedenou zák. č. 265/2001 Sb. Na tomto místě nutno zmínit, že navrhovatel spolu s dalším odsouzeným v předmětné věci podal i dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením sp. zn. 7 Tdo 840/2002 ze dne 6. 11. 2002 v části týkající se navrhovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr.ř. odmítl. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel ústavní stížnost nepodal.
V samotném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel opakuje argumentaci, kterou užil v řízení před obecnými soudy, zejména dovozuje neexistenci svého zavinění [a to ani formou nepřímého úmyslu dle §4 písm. b) tr. zák.] a poukázal i na to, že s ohledem na všechny okolnosti případu byl zamýšlený podnikatelský záměr reálný. V postupu obecných soudů také spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na řádný (spravedlivý) proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Proto také navrhl, aby označená rozhodnutí Ústavní soud zrušil s tím, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze, které si v předmětné věci Ústavní soud vyžádal je odkazováno v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že senát, který ve věci rozhodoval vycházel z úplného zjištění skutkového stavu věci.
Po zvážení shora uvedených skutečností, vycházeje z napadených rozhodnutí, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření obecného soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Především je na místě zopakovat, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soud, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jenom potud, pokud postupují ve své činnosti v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, zejména i v případě, že nelze konstatovat zjištění extrémního nesouladu mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další). Nepřísluší mu tak za dané situace hodnotit provedené důkazy, případně to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétní věci z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je ČR vázána. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Při provádění důkazů a jejich hodnocení se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení a tedy podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) jsou pak s ohledem na již uvedené, výrazem nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění přijatých rozhodnutí. Ta opřely o řádné, odpovídajícím rozsahem i způsobem vykonané důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a přihlédl i k aktuální změně právní úpravy a vyvodil těmto skutečnostem odpovídající závěry. Napadenými rozhodnutími tak nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) aní základní právo navrhovatele na soudní ochranu resp. řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu