ECLI:CZ:US:2003:3.US.550.02
sp. zn. III. ÚS 550/02
Usnesení
III. ÚS 550/02
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. J.ho Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. A. N., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. července 2002, sp. zn. 3 T 637/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. července 2002 (3 T 367/2001) a tvrdila, že postupem označeného obecného soudu bylo porušen §43 odst. 1 tr. ř. a současně její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 3 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní stížností napadené usnesení je zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení ze dne 9. července 2002 ve věci sp. zn. 3 T 367/2001 takto (citace): "Podle §206 trestního řádu odst. 3 se zmocněnec poškozené I. M., JUDr. PhDr. A. N., nepřipouští k hlavnímu líčení jako poškozená."
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky došlo, stručně řečeno, tím, že označené usnesení trpí formálními vadami (postrádá označení, že jde o usnesení; za závažnější porušení stěžovatelka shledává to, že podle znění zápisu usnesení do protokolu o jednání nebyla připuštěna zmocněnkyně poškozené, nikoliv poškozená sama). Obžalovaný J. S. byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti syna stěžovatelky. Stěžovatelka se proto domnívá, že ačkoli nemůže v trestním řízení jako poškozená náhradu škody uplatňovat, může vystupovat v právním postavení poškozeného podle §43 odst. 1 tr. ř., jemuž náleží procesní oprávnění, která spočívají v tom, že může činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Stěžovatelka tvrdila, že jí Okresní soud ve Znojmě procesní postavení poškozeného podle
§43 odst. 1 tr. ř. odepřel, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Na podporu svých tvrzení poukázala stěžovatelka na "plenární ústavní nález ÚS 570/99
z 12. 6. 2001 a rovněž plenární nález Pl. 6/2000 ze dne 13. 2. 2001" a navrhla zrušení vpředu označeného rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě.
Účastník řízení, Okresní soud ve Znojmě, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním samosoudkyně, která napadené rozhodnutí vydala (§30 odst. 3, §42 odst. 4 zákona) tak, že stěžovatelka nebyla připuštěna k hlavnímu líčení, neboť škodu způsobil obžalovaný J. S. jako zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, proto za škodu odpovídá zaměstnavatel. Stěžovatelka i její zmocněnkyně byly poučeny, že nároky mohou uplatnit v řízení občanskoprávním. Stěžovatelce bylo umožněno nahlédnout do spisu a byla vždy informována o termínu hlavního líčení. Účastník řízení nevznesl procesní návrh stran ústavní stížnosti.
Ústavní soud, s přihlédnutím k obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn.
3 T 367/2001, obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného, který uplatňuje náhradu škody, k hlavnímu líčení (§206 odst. 3 tr. ř.), má formu usnesení (§119 odst. 1 tr. ř.), proti němuž není přípustná stížnost (§141 odst. 2 tr. ř.), poznamenává se v celém rozsahu do protokolu o hlavním líčení a není je proto potřeba vyhotovovat [§55 odst. 1 písm. d), §136 odst. 2 tr. ř.], pokud je poškozený přítomen u hlavního líčení. Formulace napadeného usnesení, jak bylo vpředu citováno, není sice nejpřesnější, přesto však z něj vyplývá, že jím nebyla stěžovatelka připuštěna jako poškozená k hlavnímu líčení.
Na tomto místě se sluší konstatovat, že trestní řád rozeznává dva druhy poškozených: poškozeného, který uplatňuje v adhezním řízení nárok na náhradu škody (§45 odst. 3 tr. ř.), a poškozeného, který sice nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody, může však činit procesní kroky v trestním řízení, jako např. činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, účastnit se hlavního líčení a před skončením řízení se k věci vyjádřit (§43 odst. 1 tr. ř.). Pojem poškozeného je tedy širší než pojem subjektu adhezního řízení (k tomu srov. Šámal,
P., Král, V, Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 236).
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 367/2001 bylo zjištěno, že obžalovaný J. S. byl stíhán pro trestný čin podle §224 odst. 1 a 2 tr. zák., dle kterého, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. V daném případě bylo otázkou posouzení, zda k úmrtí syna stěžovatelky došlo v důsledku nedbalostního jednání obžalovaného v souvislosti s výkonem jeho pracovní činnosti. Dále se z něj podává, že trestní řízení bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. listopadu 2002 (3 T 637/2001-179), jímž byl obžalovaný J. S. zproštěn obžaloby [§226 písm. c) tr. ř.]. Dle zjištění Ústavního soudu (č. l. 12 spisu Ústavního soudu) označené rozhodnutí nabylo právní moci dne
24. prosince 2002.
Za tohoto stavu věci nezbývá než konstatovat, že i v případě, pokud by usnesením
o nepřipuštění stěžovatelky jako poškozené k hlavnímu líčení došlo k odepření jejích procesních práv, zrušení tohoto usnesení by mělo povahu toliko "akademického výroku", neboť konečné rozhodnutí ve věci (rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne
29. listopadu 2002 - 3 T 637/2001-179) by i po zrušení ústavní stížností napadeného usnesení, jak je vpředu označeno, zůstalo nedotčeno. Ústavní soud, jakožto orgán moci veřejné a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je totiž přirozeně (a především) ex constitutione povinen při své činnosti respektovat též jednu ze zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Jako nepřípadný byl shledán i odkaz stěžovatelky na jí označené nálezy Ústavního soudu. Plenární nález "ÚS 570/99" neexistuje, stěžovatelka zřejmě zamýšlela odkázat na nález ve věci I. ÚS 570/99. V této věci nebyli v řízení před krajským soudem připuštěni poškození podle §44 odst. 2 tr. ř. a byl proto podán návrh na jeho zrušení. Plénum Ústavního soudu, kterému byla věc postoupena [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR], pak svým nálezem Pl. ÚS 6/2000 zrušilo tehdy platné ust. §44 odst. 2 tr. ř., které umožňovalo soudu v řízení
o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle povahy projednávané věci. Nepřípadnost stěžovatelčina odkazu je dána rozdílnými skutkovými okolnostmi jí označených rozhodnutí.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána jako zjevně neopodstatněná a bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. června 2003