ECLI:CZ:US:2003:3.US.647.02
sp. zn. III. ÚS 647/02
Usnesení
III. ÚS 647/02
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka, ve věci navrhovatelky H. D., zastoupené Mgr. J. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002 č. j. 22 Cdo 257/2002-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2001 č. j. 18 Co 287/01-37 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. března 2001 č. j. 25 C 467/2000-22, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení všech výše označených rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčena v právu, zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nebylo vyhověno její žalobě na určení, že je vlastníkem pozemků p. č. 693/1 a p. č. 693/3 v kat. úz. H., jež jsou zapsány na LV č. 1266 v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem Praha-město. Poukázala na okolnosti, na základě kterých nabyla právo osobního užívání pozemků, na to, že označené právo zrušeno nebylo a podle jejího přesvědčení nedošlo ani k jeho odejmutí. Proto poté, co se právo osobního užívání pozemků změnilo na právo vlastnické, od l. 1. 1992 se považuje za jejich vlastníka a na tom nemůže nic změnit ani to, že v roce 1979 odcestovala do zahraničí, kde dosud žije, když trestní rozsudek sp. zn. 2 T 91/80, jímž byla odsouzena pro opuštění republiky a vysloveno propadnutí majetku, byl ve smyslu zák. č. 119/1990 Sb. zrušen.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu návrhu a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 257/2002-57 bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky, směřující proti rozsudku soudu II. stupně, bylo odmítnuto, když jeho přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu shledána nebyla.
III. ÚS 647/02
S ohledem na obsah rozhodnutí soudu I. a II. stupně a na znění §80 občanského soudního řádu zásah do práva, kterého se stěžovatelka v návrhu dovolává, v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zjištěn nebyl - označený soud důvodně dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro výše uvedené byl návrh, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatelka, která podala ústavní stížnost také proti rozsudku soudů I. a II. stupně, učinila tak po lhůtě k tomu stanovené. Jak vyplývá z obsahu záznamu advokáta na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2001, obdržel rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva stěžovatelce poskytuje, tj. rozhodnutí odvolacího soudu, dne 22. listopadu 2001, ústavní stížnost byla podána až 4. října 2002. Nutno dodat, že stěžovatelkou podané dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nelze za prostředek k ochraně práva považovat, když bylo jako nepřípustné odmítnuto, a tedy také nelze běh lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjet ode dne doručení tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto odmítnutí ústavní stížnosti proti označeným rozsudkům je v souladu s §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2003