infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.2003, sp. zn. III. ÚS 658/02 [ usnesení / MUCHA / výz-3 ], paralelní citace: U 28/31 SbNU 365 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:3.US.658.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Postup obce ve věci místního referenda

Právní věta Pokud je petit ústavní stížnosti, která v zásadě směřuje proti nečinnosti zastupitelstva obce v souvislosti s návrhem na vyhlášení místního referenda, formulován tak, že Ústavní soud má zakázat zastupitelstvu obce pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky spočívajícím v nevyhlášení místního referenda o konkrétních v referendu občanům obce položených otázkách, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný, neboť by se jednalo o jeho nepřípustný zásah do samostatné působnosti obce, jejíž výkon zákon svěřuje příslušnému orgánu obce. Ústavní soud není oprávněn nahradit zastupitelstvo, příp. jiný příslušný orgán obce v jeho oprávnění posoudit obsah v referendu položených otázek z hlediska obce a jejích důsledků pro obec. Takovýto postup by zároveň odporoval judikatuře Ústavního soudu, která požaduje minimalizovat zásahy do postavení a rozhodování jinak příslušných orgánů veřejné moci.

ECLI:CZ:US:2003:3.US.658.02
sp. zn. III. ÚS 658/02 Usnesení Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 658/02 ve věci ústavní stížnosti J. R. proti nečinnosti zastupitelstva obce H. ve věci stěžovatelkou iniciovaného místního referenda. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření a se žádostí, aby Ústavní soud postupoval podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka postup obce H. ve věci návrhu jí iniciovaného místního referenda. Stěžovatelka brojí proti nečinnosti obce, která podle jejího názoru spočívá v tom, že obec H., resp. její zastupitelstvo nevyhovělo jejímu návrhu na konání místního referenda, přestože její návrh měl všechny požadované náležitosti. Stěžovatelka podala dne 9. 9. 2002 starostovi obce návrh na konání místního referenda, které se mělo konat druhý den vyhlášených voleb do zastupitelstev v obcích, tj. dne 2. 11. 2002. Otázka pro referendum zněla: 1. Souhlasíte s tím, aby byla obec H. do šesti měsíců od vyhlášení výsledků tohoto referenda povinna schválit změnu územního plánu obce tak, že v jeho závazné části označí území, na němž je plánována rozvojová zóna "Joseph" (tj. prostor ohraničený na jihu hranicí katastrálního území obce, na západě silnicí I/27, na severu jižní hranicí v současnosti zastavěného území H. a silnicí II/251, na východě silnicí II/251), jako "plochu určenou pro zemědělství" a aby zároveň stanovila, že na "plochách určených pro zemědělství" lze umísťovat a povolovat pouze jednoduché stavby, jak je definuje stavební zákon č. 50/1976? 2. Souhlasíte s tím, aby obec H. všemi dostupnými právními prostředky vždy - tj. mimo jiné i v rámci pořizování územních plánů - prosazovala, aby v katastru obce nebyla umístěna žádná průmyslová nebo rozvojová zóna? Zastupitelstvo obce H. na její návrh nereagovalo. Za náležitou odpověď stěžovatelka nepovažuje přípis starosty obce ze dne 18. 9. 2002, ve kterém jí sdělil, že návrh odmítá a vrací k přepracování. Jako důvod uvedl, že termín konání referenda spadá do posledních 6 měsíců volebního období zastupitelstva, což značí, že podle §10 písm. g) zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu, nelze referendum konat. Stěžovatelka byla vyzvána k navržení nového termínu a přiložení ekonomického rozboru nákladů na referendum. Též jí bylo doporučeno, aby zvážila otázku pro referendum z hlediska její smysluplnosti a praktické použitelnosti. Stěžovatelka dne 9. 10. 2002 adresovala opět starostovi obce nový návrh na konání místního referenda se stejnými otázkami s tím, že jako termín navrhla sobotu 30. 11. 2002. K návrhu přiložila opět podpisovou listinu s podpisy 146 podporovatelů a doplnila ekonomický rozbor konkrétními kalkulacemi ceny při pořízení nového územního plánu obce s tím, že jako celkovou částku uvedla několik variant. Stěžovatelka k tomu uvádí, že na její dotaz po konkrétní částce nákladů při změně územního plánu jako důsledku rozhodnutí referenda jí starosta obce nedokázal dát uspokojivou odpověď. O jejím návrhu bylo rozhodnuto dne 24. 10. 2002 tak, že místní referendum vyhlášeno nebude, neboť v téže věci již bylo jiné referendum vyhlášeno. Podle vyjádření stěžovatelky se však jednalo o šikanózní postup zastupitelstva, neboť dne 7. 10. 2002 byl podán téměř totožný návrh na konání referenda jedním ze zastupitelů a referendum bylo vzápětí vyhlášeno. Z listinných dokladů plyne, že toto vyhlášení neučinilo zastupitelstvo obce. To pouze toto vyhlášení potvrdilo dne 31. 10. a vyhlásilo je na 24. 1. 2003. Dne 3. 12. 2002 však nově zvolené zastupitelstvo toto usnesení revokovalo, takže vyhlášené referendum se nekonalo. Stěžovatelka zastává názor, že postupem obce v podobě nerespektování jejího návrhu na konání místního referenda došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podílet se na správě věcí veřejných [čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 2 Evropské charty místní samosprávy, čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech]. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na platnou právní úpravu místního referenda, ze které dovozuje, že zastupitelstvo obce je mělo vyhlásit do 21 dní od podání návrhu. Místní referendum však přesto vyhlášeno nebylo. Přípis starosty obce H. ze dne 18. 9. 2002, kterým jí sdělil, že referendum nevyhlásí, s odůvodněním, že je nelze konat společně s komunálními volbami, považuje za irelevantní. Rozhodování o této otázce podle jejího názoru přísluší zastupitelstvu, a nikoliv starostovi. Současně nesouhlasí ani s jeho názorem, podle kterého místní referendum nelze konat společně s komunálními volbami. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě je dána naléhavost věci podle §39 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Současně též navrhla vydání předběžného opatření, které odůvodnila tím, že v době podání návrhu probíhá schvalování nového územního plánu obce. Nebude-li proto referendum vyhlášeno v blízké době, pozbude na významu, neboť nebude o čem rozhodovat. Na území, o jehož využití mají občané rozhodovat, totiž v době podání ústavní stížnosti probíhá výstavba průmyslového závodu těžkého strojírenství na zpracování hliníku, počítá se s možností rozšíření výroby o výstavbu dalších provozoven a vedou se jednání s dalšími potencionálními investory. Proto spolu s ústavní stížností podala návrh na vydání předběžného opatření v tomto znění: "Starosta obce H. je povinen vyhlásit v obci H. místní referendum o otázkách: 1. Souhlasíte s tím, aby byla obec H. do šesti měsíců od vyhlášení výsledků tohoto referenda povinna schválit změnu územního plánu obce tak, že v jeho závazné části označí území, na němž je plánována rozvojová zóna "Joseph" (tj. prostor ohraničený na jihu hranicí katastrálního území obce, na západě silnicí I/27, na severu jižní hranicí v současnosti zastavěného území H. a silnicí II/251, na východě silnicí II/251), jako "plochu určenou pro zemědělství" a aby zároveň stanovila, že na "plochách určených pro zemědělství" lze umísťovat a povolovat pouze jednoduché stavby, jak je definuje stavební zákon č. 50/1976? 2. Souhlasíte s tím, aby obec H. všemi dostupnými právními prostředky vždy - tj. mimo jiné i v rámci pořizování územních plánů - prosazovala, aby v katastru obce nebyla umístěna žádná průmyslová nebo rozvojová zóna? a stanovit dobu jeho konání na den 2. listopadu 2002 do tří dnů od doručení předběžného opatření." Stěžovatelka se domnívá, že nemá žádný jiný procesní prostředek, jímž se může domáhat svých práv, než ústavní stížnost. S ohledem na to závěrem ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jehož petit byl shodný s petitem pro předběžné opatření s tím rozdílem, že místní referendum v obci H. má být povinno vyhlásit její zastupitelstvo, nikoliv její starosta, jak uvedla v petitu pro předběžné opatření. Při ústním jednání dne 20. 11. 2003 tento petit stěžovatelka změnila, když nyní od Ústavního soudu žádá vydání nálezu, kterým: "Ústavní soud zakazuje zastupitelstvu obce H. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívajícím v nevyhlášení místního referenda v obci H. podle návrhu J. R. ze dne 9. 9. 2002 o otázkách: 1. Souhlasíte s tím, aby byla obec H. do šesti měsíců od vyhlášení výsledků tohoto referenda povinna schválit změnu územního plánu obce tak, že v jeho závazné části označí území, na němž je plánována rozvojová zóna "Joseph" (tj. prostor ohraničený na jihu hranicí katastrálního území obce, na západě silnicí I/27, na severu jižní hranicí v současnosti zastavěného území H. a silnicí II/251, na východě silnicí II/251), jako "plochu určenou pro zemědělství" a aby zároveň stanovila, že na "plochách určených pro zemědělství" lze umísťovat a povolovat pouze jednoduché stavby, jak je definuje stavební zákon č. 50/1976? 2. Souhlasíte s tím, aby obec H. všemi dostupnými právními prostředky vždy - tj. mimo jiné i v rámci pořizování územních plánů - prosazovala, aby v katastru obce nebyla umístěna žádná průmyslová nebo rozvojová zóna?" II. Účastník řízení, obec H., se vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. T. S. Účastník poukázal na to, že návrh stěžovatelky na konání místního referenda obsahoval základní nedostatky, na něž byla v zastoupení obce jejím starostou upozorněna, a to že navržený termín referenda je neakceptovatelný, neboť spadá do posledních 6 měsíců volebního období zastupitelstva. Z tohoto důvodu starosta obce zaslal stěžovatelce její návrh zpět s tím, že pokud stěžovatelka navrhne jiný termín a předloží ekonomický rozbor nákladů na referendum, je připraven se jím zabývat. Tuto výtku uznala i nepřímo stěžovatelka, když podala dne 9. 10. 2002 nový návrh na konání referenda stejného obsahu jako dne 9. 9. 2002 a v tom doplnila ekonomický rozbor tak, jak je zákonem výslovně požadováno. Ani na tento návrh nebylo účastníkem přistoupeno, jelikož již bylo vyhlášeno místní referendum, které se mělo konat dne 24. 1. 2003. Účastník v doplnění svého podání uvedl, že toto referendum bylo odvoláno revokací původního usnesení obecního zastupitelstva. Účastník se dále domnívá, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Pokud zákon o místním referendu postrádá právní úpravu, mělo být postupováno podle správního řádu. V této souvislosti poukazuje i na nejasnou úpravu referenda, zejména pak na to, že zastupitelstvu obce není uložena povinnost vyhlásit referendum v určité lhůtě, jak dovozuje stěžovatelka v ústavní stížnosti. Povinností rady obce je vyrozumět navrhovatele do 21 dnů od podání návrhu, že referendum nelze vyhlásit. Účastník se domnívá, že jednou z možností je, že se na řízení o návrhu vztahuje správní řád, a proto by šlo hovořit maximálně o nečinnosti ve smyslu §50 správního řádu; pak by stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky. Nadto účastník poukázal i na to, že kvalifikovaný návrh může podat oprávněný občan za podmínky, že jej podpořilo svým podpisem alespoň v obcích nebo městských částech do 3000 obyvatel 30 % oprávněných občanů. Obec H. má 469 obyvatel. Z podpisových listin připojených k návrhu vyplývá, že jej podepsalo celkem 146 oprávněných občanů. V listině ze dne 12. 12. 2002 však 19 občanů vzalo svůj podpis zpět, takže počet podpisů klesl na 27 %. Dále pak účastník zmiňuje i to, že cílem stěžovatelky je změna územního plánu, který již byl schválen a podle nějž již byla vydána stavební povolení a jsou realizovány stavby, což by bylo hrubým zásahem do práv těch, kteří v dobré víře investovali. Účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření odborného orgánu státní správy - Ministerstva vnitra (§48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ministerstvo se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že nabytím účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o obcích), došlo k nepřímé novelizaci §70 a násl. zákona o místním referendu, a to aplikací zásady "lex posterior derogat priori". Důsledkem je přesun pravomoci vyhlašovat místní referendum z rady obce na zastupitelstvo obce. Současně je zde zastáván názor, že ačkoliv samotné meritorní rozhodování v oblasti místního referenda přešlo z rady obce na zastupitelstvo, zůstávají činnosti výkonného charakteru i nadále svěřeny radě, pokud si je v souladu s §84 odst. 4 zákona o obcích nevyhradí zastupitelstvo obce. V souvislosti s danou ústavní stížností zastává ministerstvo stanovisko, že zastupitelstvo obce mělo rozhodnout o návrhu na konání místního referenda (kladně či záporně). Stran současného konání místního referenda a voleb byl vyjádřen názor, že místní referendum lze konat současně s volbami do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jakož i s volbami do zastupitelstev krajů, naopak je diskutabilní možnost konání místního referenda společně s volbami do zastupitelstev obcí. Argumentováno je především rozdílným způsobem financování a tím, že výdaje spojené s konáním místního referenda hradí obec, naproti tomu výdaje spojené s volbami do zastupitelstev obcí jsou hrazeny ze státního rozpočtu. Závěrem bylo poukázáno i na to, že je v současné době v orgánech Parlamentu České republiky projednáván vládní návrh nového zákona o místním referendu. IV. Ústavní soud nařídil na den 20. 11. 2003 ústní jednání, které proběhlo za účasti právních zástupců obou účastníků řízení, přičemž došlo na základě nové plné moci ke změně v osobě právního zástupce stěžovatelky. Současně Ústavní soud připustil změnu petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud následně odročil jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka řízení, repliky stěžovatelky k tomuto vyjádření, vyžádaného vyjádření Ministerstva vnitra a ústního jednání konaného dne 20. 11. 2003 Ústavní soud přezkoumal všechny podstatné okolnosti případu a konstatuje, že návrh se týká celé řady závažných otázek spjatých s uplatňováním základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem a vyplývajících dále ze závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). Konkrétně se jedná o takové otázky jako: zda je ústavně zaručeno právo na vyhlášení místního referenda, zda lze takové referendum konat současně spolu s volbami do zastupitelstva obce, zda lze odvolat podpis pod peticí podporující konání referenda, komu je třeba návrh na konání referenda adresovat a kdo a v jaké lhůtě o něm rozhoduje, zda dopadá ustanovení zákona o obcích o vyhlašování místního referenda zastupitelstvem [§84 odst. 1 písm. j) zákona o obcích] na stejný typ referenda, jaký dosud upravoval speciální, byť dřívější zákon o místním referendu (tzv. lidová iniciativa), zda existují další věci vyloučené z hlasování i mimo §10 zákona o místním referendu, zda lze výsledkem referenda zasáhnout do nabytých práv třetích osob atd. Nejen tento případ, nýbrž i další případy obdobného druhu Ústavnímu soudu signalizují, že právní úprava na tomto úseku v důsledku několika novelizací, které nejsou navzájem dost dobře sladěné, vyvolává řadu problémů, které zřejmě vždy nelze řešit pouze cestou výkladového nálezu. III. senát Ústavního soudu proto zvažoval, zda nepřerušit řízení a neobrátit se na plénum Ústavního soudu s návrhem na přezkoumání ústavnosti stávající úpravy již pro pochybnost jejího souladu s takovým principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), jako je jasnost, srozumitelnost a určitost zákonné úpravy na úseku politických práv a svobod s poukazem na interpretační směrnici čl. 22 Listiny základních práv a svobod. III. senát Ústavního soudu však bližším rozborem dospěl k závěru, že některé z uvedených a mezi účastníky sporných otázek se nakonec přímo tohoto případu nemohly týkat. Nosným důvodem rozhodnutí je totiž to, že ústavní stížnost s ohledem na povahu případu nesplňuje všechny náležitosti, které zákon o Ústavním soudu s takovým návrhem spojuje. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost datovaná dnem 10. 10. 2002 byla podána osobně dne 14. 10. 2002. Přitom z výše uvedených skutkových okolností případu vyplývá, že se tak stalo bezprostředně poté, co stěžovatelka podala nový návrh na konání místního referenda. Zastupitelstvo, popř. i jiný orgán účastníka proto neměl možnost v době podání ústavní stížnosti o návrhu stěžovatelky rozhodnout, ač podle §71 odst. 2 zákona o místním referendu má k zaujetí negativního stanoviska lhůtu 21 dnů, jinak musí referendum vyhlásit tak, aby se konalo nejdříve 30 dnů a nejpozději 90 dnů po jeho vyhlášení, není-li v návrhu na konání referenda uvedena doba pozdější (§70 zákona o místním referendu). Nové podání stěžovatelky starostovi obce z 9. 10. 2002 je evidentní reakcí na přípis starosty z 18. 9. 2002, kterým byly původnímu návrhu z 9. 9. 2002 vytknuty některé nedostatky. Pokud bude pominuta věcná stránka přípisu (zpochybnění smysluplnosti konání referenda), tak na obě další připomínky stěžovatelka reagovala změnou data pro konání referenda až na 30. 11. 2002, tedy již po volbách. Proto nebylo nutné zabývat se spornou otázkou ústavně konformního výkladu §10 písm. g) zákona o místním referendu. Za návrh na vyhlášení referenda lze považovat proto, s ohledem na okolnosti případu, pouze nový návrh z 9. 10. 2002, nikoli návrh z 9. 9. 2002, o který se v petitu stěžovatelka opírá. Vše ostatní by odporovalo procesním zásadám rozhodování v právním státě. Je-li ústavní stížnost na nečinnost orgánu veřejné moci podána vzápětí po podání návrhu tomuto orgánu, aniž bylo vyčkáno marného uplynutí lhůty k rozhodnutí o takovém návrhu, vzniká otázka, zda již věc nazrála do stadia sporu (tzv. mootness nebo bezprostřední dotčenost zásahem), ve kterém již může rozhodovat Ústavní soud. Na tom nic nemění skutečnost, že těsně předtím mělo být v obci rozhodnuto o konání referenda o stejné problematice, avšak s podstatně jinak formulovanou otázkou, která zněla: "Souhlasíte s tím, aby v katastru obce H. v souladu s projednávaným konceptem územního plánu obce, pokračovala výstavba rozvojové zóny JOSEPH, která nám přinese vytvoření nových pracovních příležitostí a zvelebení obce?". V okamžiku podání ústavní stížnosti proto ještě stěžovatelka se svým návrhem odmítnuta nebyla, neboť stále běžela lhůta 21 dnů k rozhodnutí. K tomu došlo až 24. 10. 2002, avšak způsobem a formou, která neodpovídá zákonným náležitostem. Z vyžádaného dokladu Ústavní soud zjistil, že toto rozhodnutí je obsaženo na listině s hlavičkou "Obecní úřad v H.", je podepsáno starostou obce a opatřeno otiskem razítka "Obecní úřad H.". Jeho text doslova zní: "Vážená paní, dne 9. 10. 2002 jsem obdržel návrh na konání místního referenda. Vzhledem k tomu, že jsem již vyhlásil v téže věci místní referendum, které se koná dne 24. 1. 2003, nelze podle §10 odst. f. zák. č. 298/1992 Sb. další referendum konat. Na základě uvedených důvodů Vám vracím Váš návrh zpět.". K tomu třeba uvést, že s ohledem na povahu místního referenda je třeba považovat právní úkony obce v této oblasti za výkon samostatné působnosti. Tomu musí odpovídat i jejich forma (§111 odst. 1 zákona o obcích). Za možný zásah možno proto považovat až usnesení zastupitelstva ze dne 31. 10. 2002, které splňuje náležitosti §111 odst. 1 zákona o obcích. To potvrdilo předchozí rozhodnutí starosty o tom, že k návrhu stěžovatelky nebude referendum vyhlášeno, neboť v téže věci se již referendum bude konat. Návrhové žádání stěžovatelky proto neodpovídá skutkovým okolnostem případu v tom směru, že vzhledem k jeho předčasnosti si stěžovatelka stěžovala na nečinnost zastupitelstva, to však dne 31. 10. 2002 určitým způsobem rozhodlo. Toto rozhodnutí však stěžovatelka nenapadla. S ohledem na uplynutí lhůty 60 dnů podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již bylo bez významu zabývat se tím, že postup starosty byl v rozporu se zákonem. Ve lhůtě 24 měsíců nelze místní referendum vyhlásit pouze v případě, že o určité otázce bylo v platně vykonaném referendu rozhodnuto. To že byl jiný návrh na referendum podán, mohlo mít vliv pouze na to, že mohlo být např. rozhodnuto, že obě referenda proběhnou ve stejný den. Tuto okolnost však stěžovatelka ve lhůtě 60 dnů nenapadla. Ústavní soud se proto neztotožňuje s argumentací účastníka řízení, který nepřípustnost návrhu spatřuje v nevyčerpání opravných prostředků podle správního řádu. Správní řád se použije na rozhodování orgánů obce jen v rozsahu §147 zákona o obcích. Nicméně lze dospět ke stejnému závěru o nepřípustnosti návrhu již proto, že ústavní stížnosti nelze podávat jakoby dopředu. Ústavní stížnost musí být posuzována podle naříkaného stavu v době jejího podání, nikoli podle toho, jak se v průběhu řízení dále skutkové okolnosti případu vyvíjejí. Předmětem stížnosti je však nerozhodnutí o návrhu ze dne 9. 9. 2002. I kdyby však stěžovatelka prokázala, že nebyla účastníkem řízení, které vedlo k usnesení ze dne 31. 10. 2002, a tudíž stále není v její věci rozhodnuto, popř. je rozhodnuto nepříslušným orgánem, musí Ústavní soud konstatovat, že hlavním důvodem pro odmítnutí je ta skutečnost, že s ohledem na formulaci petitu ústavní stížnosti není Ústavní soud příslušný o takovém návrhu rozhodnout. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že ve věci stále nebylo zastupitelstvem rozhodnuto, musel by celou situaci posoudit jako nečinnost ze strany zastupitelstva, kterou dochází k porušení tvrzeného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Zde je třeba na okraj poznamenat, že touto otázkou se již Ústavní soud zabýval v podobě obiter dicta v usnesení sp. zn. I. ÚS 641/2000 ze dne 25. 4. 2001 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usn. č. 16), kde dospěl k závěru, že ustanovení čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterého se stěžovatelka dovolává, nelze chápat tak, jako by "zaručovalo i právo konání takového referenda vyvolat. Podle stanoviska vyjádřeného v citovaném usnesení naše ústavní předpisy neznají tzv. lidovou iniciativu, tj. ústavně předepsanou (a tedy i takto garantovanou) proceduru, kdy lze sebráním určitého počtu podpisů pod petici iniciovat konání referenda". S ohledem na výše uvedené okolnosti však nepovažoval III. senát Ústavního soudu za potřebné se touto otázkou meritorně zabývat již proto, že by i v případě zaujetí opačného názoru než v případě I. senátu Ústavního soudu stejně nemohl o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout, neboť k tomu není příslušný. Na základě ústavní stížnosti, jak byla stěžovatelkou formulována, by totiž Ústavní soud musel zastupitelstvu nařídit vyhlásit referendum se zcela konkrétní otázkou. Aby tak mohl učinit, musel by být oprávněn nahradit zastupitelstvo, popř. jiný příslušný orgán obce (tuto otázku ponechává Ústavní soud rovněž otevřenou), v jeho oprávnění posoudit její obsah z hlediska obce a okolností jejích důsledků pro obec. Podle zákona o místním referendu však není vyhlášení referenda jediným zákonným způsobem, jak lze s návrhem na vyhlášení referenda naložit. Ústavní soud by proto zasáhl nepřípustně do samostatné působnosti obce, jejíž výkon zákon svěřuje příslušnému orgánu obce. To by odporovalo i judikatuře Ústavního soudu, která požaduje minimalizovat zásahy do postavení a rozhodování jinak příslušných orgánů veřejné moci (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 148/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 113). K vydání takového nálezu proto není Ústavní soud příslušný. Na této poloze návrhu nic nemění nová formulace petitu ústavní stížnosti právním zástupcem stěžovatelky při ústním jednání. Z výše rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Byla proto odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a to přímo senátem Ústavního soudu, neboť s ohledem na skutečnosti, které byly zjištěny až při ústním jednání, nebylo možné rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, nebylo třeba o něm, s ohledem na průběh řízení a jeho výsledek, rozhodnout, nehledě k tomu, že se jím požadovalo v podstatě rozhodnutí v meritu věci, a to od orgánu, jehož příslušnost k rozhodnutí sama stěžovatelka popírá. Navíc by takové rozhodnutí již další jednání učinilo zcela zbytečným.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:3.US.658.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 658/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 28/31 SbNU 365
Populární název Postup obce ve věci místního referenda
Datum rozhodnutí 11. 12. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 14. 10. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt  
Typ výroku odmítnuto pro nepříslušnost - §43/1/d)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 21 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 128/2000 Sb., §84 odst.2 písm.j, §111
  • 298/1992 Sb., §10 písm.g, §70
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík referendum
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-658-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42752
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21