ECLI:CZ:US:2003:3.US.696.02
sp. zn. III. ÚS 696/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 696/02 ve věci ústavní stížnosti B. N. proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Kutná Hora, ve věci vedené pod č. j. PÚ/455/91.
Ústavní soud ukládá Ministerstvu zemědělství, pozemkovému úřadu Kutná Hora, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod č. j. PÚ/455/91 a neprodleně v této věci jednal.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002, se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud zakázal Okresnímu úřadu v Kutné Hoře, okresnímu pozemkovému úřadu, [dnes Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Kutná Hora (dále jen "pozemkový úřad")] pokračovat v průtazích v řízení ve věci vedené pod č. j. PÚ/455/91. Podle navrhovatelky bylo řízení zahájeno na základě její žádosti o vydání nemovitostí v žádosti specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti") v roce 1991. Dne 8. 10. 1999 vydal pozemkový úřad rozhodnutí č. j. PÚ 455/91, kterým určil, že navrhovatelka je vlastnicí tří pozemků a není vlastnicí pozemků ostatních (cca 13). Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka správní žalobou u Městského osudu v Praze, který dne 28. 12. 2000 rozsudkem č. j. 38 Ca 37/2000-25 rozhodnutí pozemkového úřadu, pokud se týká pozemků, kde nebyla navrhovatelka prohlášena vlastnicí, zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Podle svého tvrzení navrhovatelka několikrát urgovala vydání nového rozhodnutí, pozemkový úřad však dosud žádné rozhodnutí nevydal, ačkoliv tak mohl učinit. V tom spatřuje navrhovatelka nečinnost pozemkového úřadu. Postupem pozemkového úřadu mělo být zasaženo do navrhovatelčiných základních práv daných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Požadovala proto, aby Ústavní soud nálezem pokračování v průtazích pozemkovému úřadu zakázal.
Ústavní soud si vyžádal spis Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Kutná Hora, č. j. PÚ/455/91 a z něj zjistil, že dne 18. 9. 1991 podala navrhovatelka právnímu předchůdci Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Kutná Hora, Okresnímu úřadu v Kutné Hoře, referátu pozemkový úřad, návrh na určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Dne 8. 10. 1999 pozemkový úřad ve věci rozhodl tak, že navrhovatelka je oprávněnou osobou a je vlastnicí tří z požadovaných pozemků a není vlastnicí ostatních pozemků, které byly v rozhodnutí specifikovány. Zároveň rozhodl, že navrhovatelka má nárok na náhradu za nevydané pozemky. Dne 10. 11. 1999 napadla navrhovatelka toto rozhodnutí správní žalobou, na jejímž základě Městský soud v Praze dne 28. 12. 2000 rozsudkem č. j. 38 Ca 37/2000-25 rozhodnutí pozemkového úřadu, pokud se týká pozemků, kde nebyla navrhovatelka prohlášena vlastnicí, zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Od té doby pozemkový úřad neučinil žádný další právní úkon.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal dne 3. 12. 2002 Okresní úřad v Kutné Hoře, okresní pozemkový úřad, k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž se uvádí, že v celém dosavadním správním řízení probíhá velmi složité dokazování, kdo byl povinnou osobou k vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť tyto nemovitosti byly součástí vládou schváleného privatizačního projektu. Po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000 rozsudkem č. j. 38 Ca 37/2000-25 je v dalším řízení pozemkovým úřadem nutno získat listinné důkazy ze schváleného privatizačního projektu, jež se nachází u Ministerstva průmyslu a obchodu a u Fondu národního majetku, dále dle účastníka řízení je správní řízení komplikováno skutečností, že u povinné osoby je vedeno konkursní řízení. Ve vyjádření se upozorňuje na výzvu pozemkového úřadu navrhovatelce ze dne 24. 5. 2002, aby sdělila případné uzavření dohody o vydání nemovitostí s povinnou osobou, dále na sdělení od právního zástupce navrhovatelky, v němž je avizováno podání informace správnímu orgánu o reakci správkyně konkursní podstaty na výzvu k vydání věci do 20 dnů správnímu orgánu, přičemž ten uvedenou informaci neobdržel. Pro uvedené okolnosti se účastník řízení nedomnívá, že by z jeho strany došlo k průtahům v řízení, příp. k porušení §3 odst. 3 zákona o správním řízení, a uvádí, že řízení bude ukončeno v co možná nejkratším termínu po vyjádření správkyně konkursní podstaty a dalších účastníků řízení, a to tak, že nebude-li předložena příslušná dohoda o vydání nemovitostí, správní orgán rozhodne v souladu s ustanovením §9 odst. 4 zákona o půdě.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatelka v podání ze dne 17. 10. 2003, tak i účastník řízení ve sdělení ze dne 16. 10. 2003 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Otázkou průtahů v řízení před orgány veřejné správy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (zejména v nálezech sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. II. ÚS 71/99, sp. zn. I. ÚS 663/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42; svazek 30, nález č. 83; svazek 25, nález č. 16). Ve smyslu v současnosti již ustálené judikatury průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení.
V projednávané věci byl pozemkový úřad nečinný od konce roku 2000, kdy Městský soud v Praze zrušil jeho původní rozhodnutí č. j. PÚ/455/91. Skutečnost, že správní orgán, jak plyne ze spisového materiálu, po dobu více než dvou let neučinil v řízení žádný úkon, nutno považovat za do té míry extrémní, že je tímto založeno porušení základního práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud přihlédl ke skutečnosti, že v průběhu této doby povinná osoba A., a. s., předmětné nemovitosti prodala společnosti O., s. r. o. a že příslušná kupní smlouva, resp. její platnost, je předmětem soudního řízení, které dosud nebylo skončeno. Rozhodnutí pozemkového úřadu, zda navrhovatelka je či není vlastnicí předmětných pozemků, však nikterak nezávisí na rozhodnutí soudu o platnosti kupní smlouvy na předmětné nemovitosti a pozemkový úřad může ve věci rozhodnout.
Argumentuje-li účastník řízení procesní pasivitou stěžovatelky ve vztahu k výzvě ze dne 24. 5. 2002, Ústavní soud toliko odkazuje na spis Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Kutná Hora, č. j. PÚ/455/91, na němž je založena kvalifikovaná reakce právního zástupce stěžovatelky ze dne 14. 6. 2002.
Ústavní soud přihlédl i ke skutečnosti, že správní orgány jsou podle §49 správního řádu povinny v jednoduchých případech rozhodnout bezodkladně. V ostatních případech jsou povinny rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť složitých případech nejdéle ve lhůtě 60 dnů. Nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán. Podle §50 správního řádu dovoluje-li to povaha věci a nelze-li nápravy dosáhnout jinak, správní orgán, který by jinak byl oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne, pokud správní orgán příslušný k rozhodnutí nerozhodl ve lhůtě stanovené v §49 odst. 2 správního řádu. Právní úprava dává účastníkovi řízení právo, aby byl vyrozuměn o tom, že v určité lhůtě rozhodnuto nebude, popř. jak odvolací orgán lhůtu pro rozhodnutí upravil, jde však jen o opatření pořádkové povahy, jehož nedodržení nemá žádné právní důsledky. Správní řád ani jiné právní předpisy v předmětné době neupravovaly právo účastníka na tzv. dozorčí stížnost, kterou by se mohl proti průtahům bránit, jak to činí např. v soudnictví zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v §164 odst. 1, případně jiný procesní prostředek k ochraně práva (kterým je od 1. ledna 2003 žaloba podle §79 až 81 soudního řádu správního). Navrhovatelka tedy neměla k dispozici žádný procesní prostředek, jímž by mohla napadnout nečinnost správního orgánu.
Na základě výše uvedených skutečností podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.