infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.04.2003, sp. zn. III. ÚS 726/02 [ usnesení / JURKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:3.US.726.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:3.US.726.02
sp. zn. III. ÚS 726/02 Usnesení Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů J. S., R. S., J. F. a J. F., a J. H., všichni zastoupeni JUDr. J. P., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 124/2002-284 ze dne 22. 8. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č.j. 15 Co 380/2001-246 ze dne 23. 8. 2001, takto: Návrh se odmítá . Odůvodnění: Stěžovatelé podali dne 25. 11. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2002. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 124/2002-284 ze dne 22. 8. 2002, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor č.j. 15 Co 380/2001-246 ze dne 23. 8. 2001. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře č.j. 1 C 32/92-220 ze dne 9. 3. 2001 ve věci přechodu vlastnického práva stěžovatelů podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Podle názoru stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 C 32/92 vedený u Okresního soudu v Táboře. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, vůči nimž byla uplatněna žaloba podle zákona o půdě o přechodu vlastnického práva stěžovatelů k domu č. 3 se stavební parcelou č. 77, ke stavební parcele č. 76, ostatní ploše č. 1032/1 a zahradám č. 1032/2, 1068/5, 1068/4 a 1068/6, to vše v obci B., zapsané u Katastrálního úřadu v Táboře. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že ve věci nejdříve rozhodl Okresní soud v Táboře rozsudkem č.j. 1 C 32/92-87 ze dne 20. 1. 1998 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že i když se v daném případě přechod nemovitostí na stát uskutečnil za podmínek stanovených zákonem o půdě, nelze ve věci dospět k závěru, že žalovaní by se na majetkové křivdě vůči žalobci nějak podíleli a nebyly splněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor rozsudkem č.j. 15 Co 647/98-112 ze dne 21. 1. 1999 zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Táboře po doplnění dokazování rozhodl ve věci znovu rozsudkem č.j. 1 C 32/92-220 ze dne 9. 3. 2001 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní byli při získání nemovitostí nějakým způsobem zvýhodněni, nebo že by získali nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. K odvolání žalobce rozhodoval ve věci znovu Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, který rozsudkem č.j. 15 Co 380/2001-246 ze dne 23. 8. 2001 potvrdil výrok soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o přechod vlastnického práva k domu čp. 3 v obci B.. Dále však odvolací soud tímto rozsudkem změnil výrok soudu I. stupně tak, že rozhodl, že všechny pozemky (označené výše) přecházejí dnem právní moci rozsudku z vlastnictví žalovaných do vlastnictví žalobce. K měnícímu výroku pak v odůvodnění uvedl, že celková výměra těchto pozemků představuje 3.723 m2 a v roce 1972 k nim bylo zřízeno právo osobního užívání, které u stavebních pozemků a u parcel č. 1032/1 a 1032/2 bylo užíváním společným pro všechny žalované a k dalším pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání samostatně každé manželské dvojici (tedy i bývalé manželce žalovaného J. H.). Podle ustanovení §200 občanského zákoníku, ve zněním platném v té době, byla stanovena přípustná výměra, která u pozemků k výstavbě rodinného domu činila 800 m2, k výstavbě rekreační chaty a zřízení zahrádky 400 m2 a u garáže nesměla přesahovat výměru k tomuto účelu nezbytně potřebnou. Výjimkou, kterou zákon stanovil, byla jen situace, kdy by dodržením těchto výměr vznikl pozemek nevhodného tvaru, nebo by došlo k nehospodárnému zastavění pozemku. V dané věci bylo proto pojmově vyloučeno, aby právo osobního užívání bylo zřízeno ke stavebním parcelám zastavěným obytnou budovou čp. 3, jakožto objektu, který byl tehdy v tzv. soukromém vlastnictví žalovaných. U ostatních pozemků (vyjma parcely č. 1032/2, kterou však nelze posuzovat odděleně o těchto pozemků nebo stavebních pozemků) byla zřízením práva osobního užívání zákonná výměra přinejmenším jednonásobně překročena, přičemž z obsahu spisu a provedených důkazů neplyne, že by šlo o pozemky nevhodného tvaru. Pozemky nepochybně tvořily celek, ale pouze s tímto argumentem nemůže obstát uvedené překročení zákonem povolené výměry. Právní názor odvolacího soudu vycházel proto ze závěru, že právo osobního užívání bylo zřízeno v rozporu s ustanovením §198 odst. 1 a §200 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991. Z těchto důvodů byl výrok soudu I. stupně ve vztahu k pozemkům změněn tak, že bylo žalobě vyhověno, i když si odvolací soud byl vědom možných komplikací vzniklých v důsledku rozdílného vlastnictví obytného domu a pozemků, které ovšem náš právní řád připouští. K dovolání žalobce i žalovaných rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem č.j. 28 Cdo 124/2002-284 ze dne 22. 8. 2002 rozhodl tak, že dovolání žalobce odmítl a dovolání žalovaných zamítl. V odůvodnění ve vztahu k dovolání žalovaných konstatoval, že odvolací soud posoudil věc podle správného právního předpisu. Jeho závěr, že skutková podstata daná v §8 odst. 1 zákona o půdě byla naplněna proto, že výměra pozemků jednoznačně překročila zákonem stanovenou hranici pro zřízení práva osobního užívání (v daném případě se jednalo o překročení zákonem stanovené výměry o cca 100%), což se týká součtu výměr pozemků mimo pozemku č. 77, zastavěného domem čp. 3. Dovolací soud zastával názor, že pokud byly výměry při rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání výjimečně překročeny, muselo to být patrné z odůvodnění správního rozhodnutí o zřízení tohoto práva, nebo alespoň muselo jít o případ s ohledem na danou lokalitu zcela evidentní. Tak tomu v daném případě podle obsahu spisu nebylo, rozhodnutí neobsahovalo zdůvodnění vyšší výměry pozemků, a navíc bylo žalovaným právo osobního užívání zřízeno k více pozemkům, což odporovalo ustanovení §199 odst. 2 občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Dovolací soud se zabýval i otázkou přechodu vlastnického práva k stavebnímu pozemku, zastavěnému domem čp. 3. V této souvislosti konstatoval, že výrok odvolacího soudu o přechodu vlastnického práva i k tomuto pozemku byl správný, protože zákonem jasně deklarovaný důvod zřízení práva osobního užívání k pozemku (§198 odst. 1 občanského zákoníku) spočíval ve výstavbě rodinného domu nebo získání práva k pozemku, na němž byl rodinný domek již vystavěn. Dovolací soud neměl pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu o charakteru obytného domu, kde z provedených důkazů je na první pohled zřejmé, že dům jako celek nemohl splnit kritéria stanovená zákonem pro rodinné domky. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli rozhodnutí soudu dovolacího a soudu odvolacího, protože podle jejich názoru těmito rozhodnutími došlo k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny. Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny spatřovali stěžovatelé v tom, že vlastnické právo k pozemkům považovali za existující, protože nebyla zpochybněna legalita a účinnost správních rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání. Tato rozhodnutí nebyla zrušena, a proto je třeba je považovat za platná a účinná. Porušení čl. 36 a násl. Listiny stěžovatelé spatřovali v tom, že odvolací soud řádně nepřezkoumal veškeré důkazy a návrhy ve vztahu k charakteru domu čp. 3 (zda jde o dům rodinný či obytný). Konkrétně pak se odvolací soud nezabýval veškerými námitkami, které stěžovatelé vznesli k doplňujícímu znaleckému posudku. Dále stěžovatelé tvrdili, že nesprávný je závěr odvolacího soudu, že právo osobního užívání bylo zřízeno v rozporu s ustanovením §198 odst. 1 a §200 občanského zákoníku. K pozemkům, na nichž byl domek postaven, bylo zřízeno právo společného užívání podle §210 občanského zákoníku. Právo osobního užívání k dalším pozemkům bylo zřízeno jednotlivým rodinám pro zřízení zahrádky, překročení výměry nelze považovat za porušení předpisů, protože se jednalo o pozemky nevhodného tvaru, zcela zanedbané. Stěžovatelé byli přesvědčeni, že v jejich případě nedošlo k porušování právních předpisů a navíc, i kdyby skutečně tehdejší ustanovení občanského zákoníku byla porušena, je nutno hodnotit, že to nebyli oni, kteří zákonné předpisy porušili. Stěžovatelé proto navrhovali, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že z porovnání obsahu podané ústavní stížnosti a dovolání lze dospět k předběžnému závěru, že jde vlastně o přezkum rozhodnutí ve věci samé. O tom svědčí cílené námitky ústavní stížnosti nesoucí se zejména ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu a následnému právnímu posouzení. Vazba na porušení případných ústavněprávních práv a svobod stěžovatelů tak není zcela zřetelná. To ovšem samo o sobě relativizuje přípustnost ústavní stížnosti. K ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v dovolání. K těmto námitkám Nejvyšší soud ČR zaujal podrobné stanovisko v odůvodnění předmětného rozsudku, a proto na tyto důvody odkazuje a činí je součástí svého vyjádření. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud při posouzení podané ústavní stížnosti konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti směřují především proti právním závěrům, které odvolací soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu. Obecně lze proto konstatovat, že jádrem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelů s hodnocením zjištěných skutečností a přijatými právními závěry. Ústavní soud podle ustálené rozhodovací praxe do těchto procesů probíhajících před obecnými soudy nezasahuje, pokud v procesu hodnocení zjištěných důkazů nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi zjištěnými skutečnostmi a odvozenými právními závěry. Pokud obecné soudy při procesu hodnocení zjištěného skutkového stavu postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vyjádřena v §132 občanského soudního řádu, posuzovaly zjištěné důkazy každý jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, nemůže Ústavní soud do tohoto procesu vstupovat, pokud takovým postupem nedošlo k porušení povinností obecných soudů při jejich rozhodování. V předmětné věci Ústavní soud nezjistil pochybení obecných soudů při provádění dokazování i při procesu hodnocení důkazů a nezjistil ani žádná další pochybení, která by ho opravňovala do tohoto procesu zasáhnout. Navíc stěžovatelé sami, jak konstatoval i Nejvyšší soud ČR, ústavně právní rovinu své ústavní stížnosti příliš nevymezili ani nespecifikovali, jak byla namítaná ustanovení Listiny konkrétně porušena zejména pak rozhodnutím dovolacího soudu. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny. Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2003 JUDr. Pavel Holländer předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:3.US.726.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 726/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 24. 4. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 11. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36
  • 229/1991 Sb., §8
  • 40/1964 Sb., §210, §200
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-726-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42817
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21